BEZEJMENNÝ

Běžela jsem po cestě a doběhla na nádraží.Vlak právě odjížděl, běžela jsem dál ,věděla, že někoho musím chytit.
Ve vlaku mám ale divný pocit, co tu vlastně dělám a bez lístku ?Ale je to jako zlý sen.
V jednom z Vagonu potkám průvodčího, mám hrozný strach, nemám lístek.V tom ke mně přistoupí a povídá „S tím by měl někdo něco udělat, nechat vlak řídit opilým řidičem“.Odpovídám jako bych ho znala „Zkusím někoho sehnat, to snad není možné, co si to lidi dnes dovolují“ s neskrývaným rozčilením v hlase, ale to už se mi průvodčí uklání a odchází.
Procházím vlakem, stále kupředu, najednou vlak zastaví.
„Asi už někdo řidiči domluvil“ pomyslela jsem si
Vystoupila jsem z vlaku spolu s ostatními.
„Co tady budu dělat“ napadlo mě, když jsem se ocitla ve městě.
Neznámá dívka ke mně přistoupila, chytla mě za ruku se slovy „ pojď se mnou“ a kamsi mne táhla.
Ocitli jsme se v omšelé budově a vstoupali po schodech stále vzhůru.
„kam to jdeme?“ ptám se nejistě
„Do jednoho klubu, Monte Carlo, bude se ti tam líbit, uvidíš“ odpověděla
„A proč tam jdeme ?“ zastavila jsem se a čekala na odpověď
„někoho ti představím, snad tam už bude“ usmála se a táhla mne dál
Po chvíli jsme došli do místnosti s luxusním nábytkem. Služba u dveří nám otevřela.
Usadili jsme se ke dvěma zvláštním, spíše divným mladíkům. Později se ukázalo, že jsou to bratři a jeden z nich, sedící dále ode mne, má k dívce, které mne sem zavedla, hlubší vztah, než jen přátelství.
Mladík blíže ke mně, neměl jméno, začal mi lomcovat se židlí a přitom povídal nějaké nesmysli, které nedávali smysl.
„nebudu si ho všímat, jako by se nic nedělo a přestane“ doufala jsem
Najednou jak praštěný, vyskočil, vyrval mne ze židle , táhl napříč místností až kamsi po schodech nahoru a stále se šíleně smál, jako by přišel o rozum.
Vtáhl mne do jakési místnosti, podle vybavení jsem usoudila, že se jedná o ložnici.Hned jak za námi Bezejmenný zavřel dveře, rozletěli se a do místnosti vtrhl muž a s netajenou zuřivostí řekl: „Co tu děláte? Sem se nesmí“.
Bezejmenný se začal smát, šibalsky se na mě podíval a v najednou držel v ruce nůž.
„co to má znamenat ? Vypadněte, nebo na vás zavolám policii“ odpověděl muž a jen co to dořekl, ležel na zemi s nožem v břiše a svíjel se v bolestech.
Bezejmenný se opět zasmál.
Poté, co jeho smích utichl, řekl s úsměvem: „Nestihl, jako každý“.
A mě v tu chvíli došlo, že toto je ten člověk, kterého jsem hledala, evidentně není v pořádku a někdo ho musí zastavit.
Ve dveřích se objevila žena :“Miláčku….“zarazila se, když uviděla na zemi ležet tělo jejího muže. Otočila se a s hrozným jekotem běžela dolů po schodech, zpět do klubu a křičela „Volejte Policii, zabili mi manžela“ a to několikrát.
Stála jsem tam a nevěděla, co mám dělat. Podívala jsem se na muže ležícího na zemi, ale hned jsem se odvrátila s ukrutnou nechutí.
„Teď jsi v tom se mnou“ vyvedl mne z přemýšlení hlas Bezejmenného, při těchto slovech se divně ušklíbl, sebral nůž, který trčel z mužova těla a strčil si ho do kapsy.
„budeš muset jít se mnou, jestli nechceš dopadnout jako on“ řekl a hledal očima únikovou cestu.
Hned mu došlo, že dveřmi to nepůjde, protože se po nich každým okamžikem vyřítí policisté.
Neváhal, svázal prostěradla a stanul s mini u okna, rozhlídl se a už klečel u postele a přivazoval prostěradlo k posteli.
Když to dokončil, podíval se na mě a řekl „Jdeš první“. Zakroutila jsem hlavou.
Zvedl se, vytáhl ještě krví potřísněný nůž, přiskočil ke mně a položil nůž na krk.
„To je jako podříznout králíka, není v tom žádný rozdíl, tak mazej!“ hodil se mnou o zem, až jsem se praštila o stolek u postele a silně mě rozbolela hlava. Přemohla jsem se, zvedla a snažila se dostat po prostěradle z místnosti.
Dolů jsem se raději nedívala, jen jsem cítila divný chlad, byla už tma.
„Na co čekáš ? lez, budou tu každou chvíli“křičel Bezejmenný
Ucítila jsem konečně pevnou zem pod sebou, ulevilo se mi.
„Auu“ vyjelo mi z úst, ta divná bolest zad, divná bolest, která mne svalila až na zem.
Bezejmenný spěchal a skočil mi přitom na záda.Hlasitě se smál a v očím mu jiskřilo,“tomu se říká měkký dopad“ a smál se dál.
Pomalu jsem vstala ze země. „Teď“ řekla jsem si, teď je ten správný čas utéct tomu bláznovi.
Utíkala jsem, v zádech jsem slyšela jeho hlasitý smích, který ně přiváděl k šílenství. Jak jsem se pomalu vzdalovala, utichal ten šílený smích.
Když už bylo úplné ticho, zastavila jsem se a lapala po dechu. Byla jsem tak slabá, klekla jsem si na zem a usilovně přemýšlela, co že se to dnes stalo, ale vůbec jsem tomu nerozuměla.
Vstala jsem a kráčela noční, tichou ulicí. V jeden okamžik na mne padla tak velká únava, že jsem pokračovala v chůzi se zavřenýma očima.
Otevřela jsem oči a myslela, že se snad zblázním. Přede mnou stál ten, který mi z jediného dne udělal tu nejhorší noční můru.
Než jsem stačila cokoliv říct, stál u mne a držel mi nůž na krku.
„Přede mnou neutečeš, nikdy!......jsem tvou součástí, mě se nezbavíš“ řekl Bezejmenný.
Přitlačil na nůž, v tom okamžiku mi došlo, že je konec. Našla jsem, co jsem hledala, spíše našlo si to mne.Bezejmenný, jak jsem ho nazvala, byl mojí součástí, jeho zlost a šílený, děsivý smích jsem já.
Bezejmenný se skrývá v každém z nás, je jen otázkou času, kdy mu dáme prostor k tomu, aby se projevil.