Muž, který změnil můj pohled na svět

Mé jméno je Yve Donovenová, pocházím z Londýna a je mi neskutečnou poctou psát tyto řádky. Na sklonku svého života jsem se rozhodla zaznamenat osud muže, jehož jméno mi zůstalo neznámé a jehož myšlenky mi přirostly k srdci. Místo, kde se naše cesty na okamžik propojily, se nazývá st. James Park. Jeden z nejoblíbenějších parků města Londýn se nachází v centru a za jeho největší dominantu můžeme považovat Buckinghamský palác, který se nachází na jeho okraji. Ale dost už popisů, teď je na čas na příběh o onom muži, kterého jsem poprvé potkala dne…

22. 3. 1964, Londýn
Můj obvyklý den začínal cestou do práce. Tenkrát jsem pracovala v redakci ne příliš známého londýnského deníku. Nebyla to práce, která by mě nějakým způsobem naplňovala, ale plat jsem dostávala a flexibilní pracovní doba mi umožňovala dlouhé procházky, které jsem tak milovala. Při jedné takové procházce jsem kousek od cesty zahlédla lavičku porostlou břečťanem a na ní muže, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla. Vypadal, jako by tam patřil, jako by splýval s okolím. Několik minut jsem stála pár metrů od něj a prostě ho jen tak pozorovala. Pak jsem si k němu přisedla.
„Dnes je krásný den, že?“ Nemohu říci, že bych nebyla při vyslovení této věty nervózní. Muž si hlasitě povzdech a z mého pohledu trvalo snad celou věčnost, než mi odpověděl.
„Každý den je krásný, když se na něj podíváš ze správného úhlu.“ Na jeho rtech si pohrával nepatrný úsměv a já jsem si až teprve teď všimla, kolik má už v obličeji vrásek. Jeho malé oči se leskly pod hustým obočím a sněhově bílé vlasy byly sčesané jemným hřebenem.
„Jak jste to myslel, ze správného úhlu?“ Nespouštěla jsem z něj oči a trpělivě čekala na odpověď. Tak zvláštního starce jsem opravdu ještě neviděla. Plameny, které mu šlehaly v očích, vyzařovaly dobrodružnou duši a mnohaleté zkušenosti. A jak jsem později zjistila, odhadla jsem ho dobře.
„Člověk po několika desetiletích sám přijde na to, co považuje za dobré a jak se dívat na špatné věci, aby vypadaly stejně dobře.“ A právě tahle věta, vyřčená ze starcových úst, mi dokonale potvrdila, že tento člověk mi má co předat. Dala jsem se s ním do řeči. Jeho vyjadřování působilo zcestovale a názory měl více než uvědomělé. Zamlouval se mi čím dál více.
„Prozraďte mi, pane, jak jste k tomu všemu přišel? Kde se vám podařilo dospět k takovým názorům?“ Má otázka ho zřejmě zaujala stejně jako mě jeho odpovědi. Zastával názor, že člověk má být samostatný, spoléhat se na vlastní rozum a z názorů ostatních se má poučit a nenechat se jimi ovlivňovat.
„Setkal jsem se se spoustou zajímavých lidí. Někteří byli učení, někteří byli od přírody inteligentní, ale jedno měli všichni společné. Viděli obyvatele této planety stejně velké, nikoho nevyvyšovali, nikoho neponižovali. A právě tito lidé mi předávali své myšlenky, své názory. Nikdy jsem se od žádného z nich nenechal strhnout, vždy jsem na první místo stavěl svůj vlastní rozum. A právě tak by si měl člověk tvořit pohled na svět, právě tak si máme vytvářet myšlení. Od ostatních si brát pouze to, co sami považujeme za správné a vyhnat ze své hlavy to, co se nám nelíbí.“ Nad nádhernými slovy tohoto muže jsem mohla pouze žasnou. Způsob, jakým formuloval myšlenkové pochody, byl obdivuhodný.
„Kde jste takové lidi potkal?“ Byla jsem čím dál tím zvědavější a neznámý muž si byl vědom toho, že si z jeho vyprávění mohu odnést rady do života. Tak tedy pokračoval.
„Neměl jsem takový život, jaký by se od spořádaného občana očekával. Jako malý jsem sice měl rodinu, která mě milovala, matku, která mě rozmazlovala i otce, který mě vychovával. Všechno však skončilo naší cestou do Asie. Mí rodiče mi chtěli ukázat svět, chtěli mi ukázat, jaké má člověk možnosti, že může odejít kamkoli, kam až ho nohy donesou. To, co jsem se však na této cestě naučil, bylo jednoduché a prosté. Važ každé slovo věnované blízké osobě, může být totiž poslední. Mí rodiče byli zabiti zlými lidmi, kteří byli tak povrchní, že kvůli penězům v našich kapsách byli ochotni zaprodat svou duši a uchýlit se k úkladné vraždě. Tito lidé nikdy nedojdou pokoje. Poté, co mně se podařilo uprchnout, jsem zůstal sám, v cizí zemi. Úzkost, která mě s každým krokem naplňovala víc a víc, byla nepopsatelná. Trvalo mi několik let, než jsem se se vším tím naučil žít. Lidé na cestě mi pomáhali, koneckonců, byl jsem tehdy ještě chlapec. Jak léta plynula, přibývaly mi myšlenky v hlavě a jazykové dovednosti v plicích. Tenkrát se mi žilo skutečně nádherně. Vyhledával jsem přítomnost lidí, kteří byli proslulí svou oduševnělostí a bral jsem si z toho všeho příklad. K životu jsem nepotřeboval nic víc, než vodu, chléb a dobré slovo. Po tomto krásném období však začal v mém životě zmatek. Války v Evropě se rozrůstaly a i když jsem pořádně bitvu neviděl, pracoval jsem patnáct let jako otrok těm, kteří bojovali. Bral jsem to jako šlechetnou práci, která mi dávala najevo, jak užitečné a povzbudivé může být pro ostatní lidské slovo. I přes to byl však můj život den ode dne horší. Lidé mi šlapali po hlavě zaprášenými botami a já to celých těch patnáct let snášel. Pořád a stále dokola a na obzoru žádná útěcha, žádné světlo naděje. Mé myšlenky, mé názory, proč se mi najednou zdály být tak chatrné, když jsem byl nucen bojovat o vlastní život? Jaký mělo smysl rozjímání, když jsem neměl co jíst? Jaký mělo smysl, že jsem si uvědomoval spoustu toho, co ostatní ne, když jsem byl na pokraji svých sil? Všechno bylo jinak, člověk byl pouhou skořápkou, která byla křehká jak pavučina a stačil malý krok stranou a vše bylo rázem pryč…“ Starcovy oči plály rudým žárem a jeho zpočátku klidná tvář nabývala temného stínu minulosti. To, co však přišlo, mě zarazilo ještě víc.
„Bylo pro mě nevídanou poctou, strávit takto kus života. Nepřestávám za to děkovat. Právě v těchto chvílích musí člověk vzít vše, co v dřívějších dobách nastřádal a živit to v sobě, jak jen to jde. Byly to pravdu těžké časy, ale byl to pro mě boj. Neskutečně silný boj, na jehož konci jsem vzešel jako vítěz…“ Starcova tvář se ze vteřiny na vteřinu měnila k nepoznání. Dlouhou dobu jsem váhala, zda ho mám požádat, aby pokračoval, problém se však vyřešil sám, když po minutě muž opět otevřel ústa.
„Dokázal jsem se po tom všem vzchopit a přimět všechny myšlenky, aby mě naplnily a dodaly mi sílu. Úsvit na obzoru zasvítil a po několika měsících jsem byl britskými vojáky osvobozen a dopraven zpět do mé rodné vlasti. Tady jsem však pochopil, že tento příběh ještě nekončí…“ Byla jsem z jeho vyprávění naprosto ohromená. Stařec prožíval každé své slovo, z každé slabiky byly cítit emoce. Byl to pro mě zážitek.
„Krátce po mém příjezdu se mi podařilo najít si ženu, krásnou a hodnou, se kterou jsme zplodili potomka. Už po prvním roce jsem si však začal uvědomovat, jak chudý je tento svět, jak hloupí jsou lidé v něm. Ostatní netušili, o čem jsem hovořil, když jsem se pokoušel chabými slovy interpretovat to, co mě naplňovalo, to, co mi tenkrát dalo sílu zvítězit. Pouze slepě přecházeli ode dni ke dni, od měsíce k měsíci, od roku k roku. Nemohl jsem takhle žít, po tom všem, co jsem poznal. Utíkal jsem, po celé ty roky jsem před tímhle světem utíkal, ale stejně mě nakonec dostihl. Právě z toho plyne ponaučení, že zdánlivě dobrý konec dobrý být vůbec nemusí. Ale pokud se na to podíváš z jiného úhlu…“ Muž pozvedl ruku a ukázal kolem sebe na stromy, keře, prozpěvující ptáky, rozkvétající květiny, mech pokrytý ranní rosou i na drobné lístečky poletující ve vzduchu. Jeho tvář se naplnila širokým úsměvem.
„Nakonec zjistíš, že všude existuje malá skulinka, kterou se dá proklouznout. Mám svou rodinu rád, ale toto místo je pro mne domovem, tady bydlím, toto je můj hrad. Každé ráno, když vycházím z domu, cítím, jako bych se vracel, jako bych byl doma pouze tady. Pořád doufám v to, že jednoho dne se i má rodina otevře myšlenkám, které jim chci dát, ale prozatím čekám zde a jsem přesvědčen, že člověk, kterému může můj příběh pomoci, si ke mně cestu najde sám. Tak jako ty.“ Věděla jsem, co mám udělat. Věděla jsem, že mi v tom nikdo nezabrání. Vstala jsem, pohlédla na muže a jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla bylo jediné slovo. „Děkuji.“ Poté jsem odešla a starce už jsem nikdy neviděla. Hned další ráno jsem odcestovala z pryč z Londýna, pryč z Anglie, pryč z Evropy. Začínal mi nový život. Ale to už je jiný příběh. Tento text chci věnovat muži, který mi ukázal, že se dá žít i jinak, než jak žijí ostatní a že i na obyčejné lavičce se může skrývat smysl života.