Osvald

Kulaté okno si pro dnešní podklad vyřízlo kus modrého nebe, po kterém se sunuly mraky tempem ptáků, kteří se ještě naposled ohlíží před odletem do teplých krajin. Malý podkrovní pokoj plaval v tlumeném světle, když se najednou propadl do paprsků slunce, které se znenadání objevilo na obloze. Osvaldovi, který se před pár minutami probudil, takže ležel v posteli ještě se stopami snu na řasách, připadalo, jako by si jakási vyšší moc uvědomila, že dnu něco chybí a rychle stiskla spínač na zapnutí té obrovské žárovky. Její zář se vylila přímo Osvaldovi do tváře, což bral jako znamení, aby znova zavřel oči a vrátil se na malou chvíli mezi obrazy noci.

Když se po chvíli odhodlal vydat bosé nohy studené podlaze, stála snídaně na malém psacím stole tak, jako každé ráno, až se její pravidelnost zdála podezřelá. Kdyby byl vzhůru, mohl si se služebnou vyměnit pár slov, promluvit s opravdovým člověkem, což pro něj bylo drahocenné, ale je pravda, že jejich služebná toho moc nenamluví, takže Osvaldovy hlasivky zase o tolik nepřišly.

Protože potřeboval na stole více místa, položil po jídle nádobí na zem, jelikož s ním bude muset sdílet pokoj až do oběda. Vytáhl z malé knihovny knížku a zápisník, našel ohnutý roh, místo, kde knihu opustil a uvrhl ji tím do její vlastní tmy, nechal oči běhat po řádcích. Zanedlouho jeho pohled sklouzl k deníku popsaném černým inkoustem, pokračoval neurčitě na hřbety knih. Mávl rukou a pozoroval vířící prach v pruhu žlutě, jenž bylo slunce ochotné pokoji půjčit. Alespoň něco jej dělalo hezčím, jinak v něm byl jen stůl, dřevěná židle, neustlaná postel, police s knihami, malá komoda a omšelé křeslo. Osvalda ta stejná scenerie po tolika letech dávno unavovala, pořád dokola jen stůl, dřevěná židle, neustlaná postel, police s knihami, malá komoda a omšelé křeslo, stůl, dřevěná židle, neustlaná postel, police s knihami, malá komoda a omšelé křeslo, stůl, dřevěná židle, neustlaná postel, police s knihami, malá komoda, omšelé křeslo. Jediná měnící se věc bylo oku se podobající okno pozorující stále novou a novou přestavbu nebe. Osvald si vzal zápisník a začal psát.:

 

„21.1.

Člověk by neměl mít možnost vidět svou vlastní tvář. Není nic strašnějšího. Příroda ho obdařila tím, že ji vidět nemůže, zrovna tak, jako se nemůže sám sobě podívat do očí. Jen v hladině řek a jezer mohl svůj obličej spatřit. – Fernando Pessoa

 

Nejspíš je dobře, že jsem se nikdy neviděl, nebo si na to alespoň nevzpomínám. Nevím, možná je má tvář opravdu tak strašná na pohled, jaký jiný důvod by existoval pro to, abych byl na celý život smeten do malého podkrovního přístěnku? Když se snažím sám sebe poznat pohmatu, zkoumám důkazy své zrůdnosti, cítím několik nepravidelných tvarů, myslím, že by můj stín vypadal jako stín člověka, který se krčí pod deštníkem, který padl v nemilost větru a trčí do všech stran.. Naštěstí mi maminka často nosí plno nových knih. Můžu si tak ležet pár hodin na pláži, cítit mořský vzduch, s kterým létají i zrnka písku a zachytávají se ve vlasech. Mrzí mě, že nedokážu cítit vůni moře. Četl jsem o muži, jemuž byl ukraden čich. Nemůžu se rozhodnout, je-li lepší ztratit a pamatovat, nebo vůbec nepoznat. Co listí, jak voní alej přepadena podzimem? A kavárna utopená v kouři? Občas sním o tom, že letím balónem a pozoruji svět tak, jako to dělají mraky. Chvíli pobudou nad Paříží, ale aby je neomrzela, přesunou se ke břehům Anglie a pak nechají oči odpočívat nad oceánem, velkou uklidňující kapkou pro unavený zrak. Během letu bych si udělal protahovací přestávku - skákal z jednoho mraku na druhý a chytal se provazů deště jako lián. Najednou by se s burácením přihnalo spřežení blesků a odhodilo mě na zem, kde bych byl odsouzen třást se strachy. Strach, cítit strach. Cítit. Raději být kamenem. Proč cítit nedomrlé útržky emocí odrážející se akorát o betonovou zeď? K čemu jsou pocity nemožné proměnit v nic víc než pouhá torza sebe sama? Jsem jen nepovedený nedopalek, který s lehkou nadějí vyhlíží jiskru, přitom z něj zbylo už tak málo, že by ji svým tenkým hláskem nedokázal přivolat. Takový podivný skeleton. Skeletón. Skeletóón.Ske-le-tón. Směšné slovo. Vlastně každé slovo, když se dlouho opakuje, ztrácí svůj význam, mělo-li jej vůbec.“

 

Ťuk, ťuk! „Oběd..“

Do pokoje vešla žena se světlými vlasy sepnutými dozadu, zahalená v tmavě zelených dlouhých šatech. Na podnose nesla talíř s polévkou a nějakým jídlem, kterému chlapec nevěnoval příliš pozornosti. „Jak se ti dnes daří, Osvalde?“ zeptala se s mimikou sochy. „Dobře, děkuji maminko, a tobě?“ vyhrkl rozradostněný syn z matčiny přítomnosti jako pára z hrnce. „Máme plno práce, tatínek za pár dní odjíždí na služební cestu, budu jej doprovázet. Odpoledne půjdu do města, přinesu ti nějaké knihy.“ „Děkuji.. a kdy se vrátíte?“ „Brzy.“ „Za kolik dní?“ „Neboj se, Eleanora se o tebe postará, už budu muset jít.“ „Zahraješ mi ještě něco na piano, prosím?“ „Dobře. Dobrou chuť.“ Vzala nádobí od snídaně, zavřela dveře, zamkla. Po pár minutách se ozvala hudba klavíru, Osvald si lehl na postel a cítil radost, považoval to za gesto maminčiny lásky.

 

„Maminka je jedna z těch lidí, kteří nedávají své city příliš najevo. Nepamatuji se, že by mě kdy pohladila po vlasech, ale když přejíždí přes bíločerné prsty piana, jako by mě držela za ruce. Přestože jsme odděleni stěnou, miluji tyto vzdáleně společné chvilky. Hudba je prý totiž těsnopisem emocí.

Nemám moc velký hlad. Z čeho taky, když celé dny proležím (v záchvatech podnikavosti prosedím (dnes srším vtipem)) tady, zírám z okna nebo na slova cizích lidí (i když je pravda, že už jen to je občas dost unavující), která rozdupávají ta má, nevyřčená. Z toho lze těžko dostat hlad. Někdy ale natáhnu ruce a pozoruji, jak si světla a stíny propůjčují mou kůži za hrací plátno. Okno je rozděleno na čtyři díly, takže se mi na dlani většinou vykreslí kříž. Znamení boží? Řekl bych, že vše nasvědčuje tomu, že toto je peklo, tady se trpí, už prožíváme svůj rozsudek, žádné čekání na spásu smrtí. Možná už nás všechny potkala a právě toto místo otevírá své brány po ní. Čekáme na to, co tady již je.

 

22.1.

Dnes se mi zdál sen o tom, jak jezdím na obrovských borůvkách. Běhaly po vrcholcích hor, klouzaly na sněhu jako na skluzavce a postavili jsme spolu sněhuláka, který vypadal jako by se dusil, protože byl od borůvek celý fialový. Ostatně já taky. Potom si mě jedna zase posadila na hřbet (pokud se dá o borůvce říct, že nějaký má) a začala bouře sněhových koulí. Probudil jsem se, když mi jedna přistála v obličeji. Teď opět, jediné, co vidím je prázdný stropní kout. S jeho třemi sbíhajícími se liniemi jsme už staří známí. Dospěly do cíle, kde nic není, jen další dvě beznadějné linie a přitom každá z nich očekává, že právě ta vedle ní bude vědět, kam dál. Jenže nikde nic. Jen nikam nevedoucí prázdný kout a tři zaseknuté linie. Čas, kdy by byl i pavouk vítán. Jsem opilý prázdnotou. Důkladně ukrytý před celým světem. Trénink na mistra světa ve schovávané.

Maminka zase hraje. Její hudba mi protéká tělem společně s krví, je jediná, u koho jsem si jistý, že na mně opravdu záleží. Nemám se sice jak odvděčit, nemůžu být jejím doprovodem na procházce, ani mě nemůže vzít do divadla, v záři jehož světel bychom se procházeli foyer a zdravili se se všemi rodinnými přáteli, mezi kterými by se chlubila svým synem, ale z její hry cítím bolest, lítost nad mou stísněnou samotou, nad naším zoufalstvím. Notová osnova spojuje jako provaz její srdce s mým, a noty na ní balancují jako provazochodci přímo k mým dveřím. Najednou se mi vrhli do pokoje tanečníci hopsající do rytmu foxtrotu, jejich podpatky burácejí na parketách, zvedá se prach a obaluje je do zlatavého sněhu. Jejich hlasitý smích rozesmívá všechny knihy, které se začínají vrtět do rytmu, náhle je ticho. Tanečníky vycuclo okno, teď poskakují na střeše. Proč mé struny také nehrají tak veselé noty? Kéž by se dal všechen ten smutek vyždímat jako mokrý kapesník.

 

23.1.

Rodiče už odjeli, takže jedinou mou návštěvou je komorná. Otevře dveře, položí jídlo na stůl, otočí se a odkráčí zase pryč. Žádné zbytečné řeči, jen polovičatý úsměv, nejspíš má sama svých starostí dost, proč se ještě starat o podivné monstrum za zamknutými dveřmi. Po ulici chodí tolik živých, opravdu žijících, lidí, kterým tělem koluje radost, vášeň, nadšení, proč by se tedy zabývala nepatrnou pochroumanou tečkou ve tmě, schránkou, které nikdy nepřišel žádný dopis. Napadá mě, že kdybych otevřel okno, rozpažil ruce a odrazil se, byl bych těch pár vteřin živý více než celý svůj život. Stála by za to ta chvíle života? Tak moc bych si přál, aby se něco dělo, ale nikdy se nic nestane, čekání až si k vám přisedne na lavičku v parku kouzelník se slonem na rameni. A dost, propadám čím dál větší zasmušilosti.

Večer pozoruji hvězdy, je jich tolik.. Co když se jedna ztratí, stalo by se něco? Všiml by si někdo? Každá září, ale právě proto nezáří žádná. Je součástí něčeho tak velkého, celého vesmíru, a přitom není. Nejspíš se pletu, co můžu vědět. Hlavou mi probíhají galaxie myšlenek, hned vzápětí padají do černých děr, ale zpoza rohu rychle vycházejí další. Rychle se objeví, rychle jsou spolknuty, nikdy nedovedeny ke dveřím, představeny hostům. Co takhle poskládat si papírovou loďku a vyplout ke hvězdám, mohly by mi vyprávět své příběhy, když nebudu moct usnout.

 

24.1.

Vygumovat se. Vzít gumu a smazat si to, co mě drží uvnitř zaprášené hrbící se klece. Vzít tužku a namalovat si normální tvář. Maminka mi jednou vyprávěla, jak ji, ještě když byla malá, zastavil při cestě do školy starý pán, prý jestli nepotřebuje gumu? A vytáhl starou obdélníkovou gumu schovanou ve žlutém papírovém obalu. Zajímalo by mě proč. Nepotřeboval už ze svého života nic vymazat? Bez maminčiny hudby se mi chce gumovat ještě více, snad se brzy vrátí.. Někdo přišel, že by už byli doma?“

 

Bytem se ozvalo zazvonění, poté kroky služebné mířící ke dveřím, aby otevřela. „Dobrý den, jsem právník rodiny….ano,včera...kluzká cesta, auto…na ledě…vyřídit pozůstalost.“ Osvald, přilepený na dveře, napínal uši. „Co se děje? O kom to mluví? Rodičům se něco stalo?“ polapil jej neklid. Dunění bot napovídalo přibližující se pohyb. Ozvalo se chrastění klíče v zámku a Osvalda ve dveřích překvapil muž v obleku. „Ah!“ vydralo se mu z úst. Oba zůstali zaskočeně stát. „Upřímnou soustrast, pane..“ hlesl nakonec muž, aby rozvířil vlny ticha.

Osvald mhouřil oči, protože nebyl zvyklý na světlo, kterým místnost překypovala, avšak jemu navzdory jeho nitrem mezitím provál temný ledový závan. Uvědomil si, že nevidí nikde žádné piano. Jen starý gramofon.