Směrovky v nedohlednu...

„Co se děje?“ odtáhl oči od rozečtené knihy a podíval se na mě.

„Cítím se tak zvláštně,“ zamyslela jsem se.

„Jak jako?“ zavřel knihu a přitulil se ke mně.

„Tak sama,“ začalo mi být lehce úzko.

„Připadáš si, jako bys byla sama i když je okolo tebe spousta lidí?“ zahleděl se na mě chápavým pohledem.

„Přesně. Taky cítím takový vzdálený smutek. Není to nic extrémního, ale je to se mnou. Jako by nemělo vůbec cenu mluvit, protože mě stejně nikdo nechápe. Víš, vím, že vše potřebné mám uvnitř sebe. Je to nádherné, že mám ten bohatý svět uvnitř, jak říkáš, ale chybí mi opravdoví přátelé, hmotní přátelé,“ začaly mi padat slzy.

„Občas to mívám hodně podobně,“ pohladil mě po vlasech.

„Víš, přitom nevím, co bych ještě chtěla…“

„Třeba hledáš svoje poslání, to, proč jsi vlastně tady?“

„Možná jo. Horší je, že nevím, zda se k tomu poslání svými kroky přibližuji či od něho nevědomě utíkám,“

„Cítím, že tě trápí,“ stiskl mě pevně do náručí.

„Vůbec nevím, co mám dělat. Jakoby zmizely všechny směrovky a já stála sama na poušti. Záchrana v podobě oázy v nedohlednu a mě dostihuje spalující horko. Mám pocit, že už je konec. Že všechno, co jsem měla prožít, už je zamnou a že už mě nic nečeká,“ pouštím ze sebe mezi vzlyky.

„Čeká tě toho ještě hodně,“ snaží se mě povzbudit.

„Asi jo, jenom… teď jsem zaseknutá v tomto „pouštním pásu“ a nevím jak z něho ven. Není tu žádné znamení. Jen já a poušť,“

„A na mě si zapomněla?“ připomene se.

„A velká opora v podobě tebe,“ dodám po chvíli.

„Víš, taky jsem tohle zažil. Ale věř, že tu oporu máš hlavně v sobě, tady,“ pohladil mě uprostřed prsou. Jenom na to nezapomínej,“

„Jo,“ uklidním se.

Hladím ho chvíli po ruce.

„Nechceš mi něco zahrát?“

Usměje se a chopí se kytary, stojící těsně u postele. Začne hrát. Podmanivá hudba se mi dostane až do morku kostí. Přemýšlím, že všechna hudba zní tak… jinak, když ji někdo hraje srdcem. V momentě vše bylo zase v pořádku. Jakoby mnou prošla hluboká vlna uklidnění.

„Neboj se, jsem s tebou,“ pohladil mě něčí hlas. Byl to takový pocit… zjemnění, jako když do omáčky přidáte smetanu. Přesně tak jsem to pocítila. Život hned začal chutnat líp.

Ležela jsem a pomalu mi klesla víčka.