Přes kameny k písku

„Kam máš vůbec namířeno?“ zeptám se Kryšpína. Zase jsme se potkali. Náhoda.

„Ale, jedna moje známá potřebuje pomoc, tak za ní zrovna jdu,“ pohladil mě po vlasech.

„Tak to můžeme jít spolu. Popravdě jsem se tady trochu ztratila a nevím kam jít. Nikdo tu není,“ podívám se okolo sebe. Ale zdání mě klamalo. Nebo jsem se možná dřív nedívala dostatečně pozorně. Na rozcestí u lavičky seděl jakýsi dědeček. Tak jsem šla za ním a doufala jsem, že mě uslyší a nebudu muset moc křičet.

„Dobrý den, nevíte jak se dostanu na nejbližší silnici? Potřebuji domů a nějak jsem tu zabloudila,“ snažím se vyslovovat co nejzřetelněji.

Dědula se na mě jen podívá a protivním až podrážděným hlasem mi odpoví: „Jdi pořád rovně, až dojdeš na cestu dlážděnou pískem, pak jdi zpátky,“ mávl rukou a dál si nás nevšímal.

Mluvil dost divně, tak jsem ho moc neposlouchala a doufala, že mi Kryšpín trochu pomůže. 

A tak jsme šli rovně. Pořád jsem koukala po nějakém písku. Ale po takové cestě, jako nás naváděl ten stařec, nebylo ani stopy. Pod nohami jsme neustále měla jen kamení a dříví. Spíš se mi zdálo, jako bych každým krokem narážela na větší a větší balvany. Přišlo mi to nekonečné. Začalo mě to rozčilovat. Kryšpín jen šel a nic neříkal. Jen se usmíval.

„Nenech se převálcovat,“ usmál se.

„Teda ale děkuju za radu,“ řekla jsem se značnou ironií v hlase.

Jen se usměje.

Začala jsem tedy balvany obkračovat. Zdálo se mi to ale moc obtížné. Snažila jsem je odsunout, ale to mě za chvíli unavilo.

„Nemohl bys mi pomoci?“ řekla jsem celá rudá. Slunce pořádně pražilo a nikde nebyl stín.

„Mohl,“ pokrčí rameny a zpoza pláště vytáhne palici. Párkrát poklepal na kameny před námi. Dělal to dlouho. Nevynechal jediný z kamenů. Kryšpín mě zbavoval těžkých kamenů a já se tak mohla soustředit na klacky, které jsem krok za krokem odklízela.

„O té palici si mi taky mohl říct dřív,“ podívám se vyčítavě na jeho ruce, ve kterých palici třímal.

„Neptala ses,“ lhostejně prohodí.

- Hm, to je fakt. – Pomyslím si.

Po pár hodinách cesty vypadá vše tak nějak čistě. Kameny mizeli pod palicí a klacků jsem viděla stále míň a míň.

Najednou, cesta skončila a byla zde jakási paseka. Byla jsem trochu zklamaná. Proč jsme to tedy všechno dělali?

„Tak, asi jsme tady,“ podíval se Kryšpín. Jak jsem se dívala, tak jsem se dívala ale neviděla jsem nic jiného, než paseku před námi.

„Otoč se,“ navedl mě.

„Páni,“ uviděla jsem cestu. Tu stejnou, po které jsme přišli, ale najednou tam už nebyli kameny, ani klacky, ani jiný nepořádek, ale byl tam jen zlatavý písek.

„Páni,“ usmála jsem se na Kryšpína.

Vzpomněla jsem si na slova stařečka. „A pak běž nazpátek,“

A tak jsme šli po měkkém písku. Zula jsem si boty, abych mohla tento písek cítit. Konečně jsem se mohla soustředit na krásu kolem. Bez toho, aniž bych se musela bát, že stoupnu na kdejaká klacek, či se rozplácnu o kamení. Dívala jsem se nahoru, na oblohu prosvítající korunami stromů. Slyšela jsem hašteření ptáčků nedaleko, a pocítila jsem i slunce. Tentokrát už nesvítilo tak silně, ale tak akorát.

„Ty Kryšpo, neměls náhodou namířeno jinam?“ zamyslím se po chvíli.

„Neměl,“ pohladí mě znovu po hlavě a usměje se.

Jen se usměji a nic neříkám. Už se těším domů…