No. 1

Ví, že je to tady. Ten moment, kdy skočí a buďto se rozplácne dole nebo odletí. A teď jestli je ochotná. Sedí, vítr jí fouká do obličeje a ona ví. Celý život je jedna velká metafora. Jakoby všechny věci měli skrytý význam, který vidí pouze ti "Osvícení"..
"Možná jsem někdy nějaký viděla..metafory..anděly" říká si a doufá, že ji uslyší ten nikdo, kdo sedí vedle ní.
"Viděla, jsem si jistá" odpovídá si sama
Pomyslí si, jak je zoufalá a pomalu to vyplývá ve staré známé "jsem k ničemu" a třeba se to i tentokrát dostane do oparu antidepresiv aneb "ale může mi to být jedno"
Ale ono jí to jedno není..a ví, že k ničemu není. Ví, že se narodila pro jeden jediný účel, který jí život komplikuje všemi možnými překážkami a jíto už začíná SAKRA VYTÁČET. Ale co s tím má dělat? Pokud nebude žít, což je věc která jí nesčetněkrát napadla, tak to asi těžko bude moct uděla, že jo? Ten účel pro který tu je. A navíc je jí 17, proboha. Těch významů může být miliarda.
Ale co když ne? Sedí a ani se už neobtěžuje verši. Jen doufá, že se s tím někdo ztotožní a řekne:
"Co děláš, ty hloupá?! To musíš takhle.."
Doufá. Ale ono se to asi nestane. A zase na to zůstane sama a zároveň kolem ní bude 7 miliard lidí.
A zase zůstane smutná v záchvatu smíchu.
A zase bude zoufale nadšeně nechutně zamilovaná a bude jí špatně. Ale co se dá dělat..
život je život.
A tak skočí a uvidí.
Ať se stane, co chce.
MUSÍ odejít jako vítěz, co prohrál.