Pomíjivost

Sedím v autě. Krajina za okny je pomíjivá jak život. Jako všechny city, vztahy, nálady, počasí ... Hlavně ty city. Jeden den někoho milujete a druhý den nenávidíte. S tímhle mám bohate zkušenosti. Ne že já bych někoho začala nenávidět..I když někdy ano...ale spíš lidi mě. Konkrétně moje "nejlepší kamarádka". Stačí jedna věc a jsou z vás nepřátelé. To samý se mi stalo i s mým klukem. A s dalšími lidmi. Mohla bych je vyjmenovávat hodně dlouho. A myslím že nejsem sama. Za oknem se táhne dlouhá louka posázená tmavými tečkami koňských zadků. Dřív jsem jezdila na koni. Docela mi to šlo. Ale pak jsem na to přestala mít čas. Nebo se mi spíš nechtělo. Pastvinu vystřídal les. Stromy stály nahusto u cestu. Jako by něco skrývaly. Chci vědět co. Zpoza jednoho z nich vyskočí vyhublá srnka. Řidič strhne volant. Kůra vysokého dubu je tak blízko mého obličeje že bych se ji mohla dorknout jazykem, protože mi v tom nebrání žádné přední sklo. Ach ta pomíjivost.