Otec Čas

Dlouhá léta pracuji jako saniťák pro jednu menší nemocnici a za svou praxi jsem viděl spousty věcí, které mne ovlivnily. Všechna ta bolest, smutek, občas ale i radost. Té jsem však byl svědkem jen málokdy. Mohl bych vám vyprávět o všech těch umírajících, kterým jsme s kolegy dávali poslední naději, že všechno bude zase dobré, ale už nikdy nebylo...
To ale neudělám. Vypovím vám, co mi řekl jeden pacient, nechtějte po mě ale abych vám říkal, co si o tom myslím. Vyslechněte si to a sami si udělejte obrázek.
Bylo to v zimě, asi před patnácti lety. Stál jsem u svého vozu a pokuřoval, diskutujíc s kolegou o blížícím se vánočním shonu. Byli jsme zrovna uprostřed debaty na tma ,,Co koupit tchýni", jestli svetr nebo radši nějaké nádobí. ,,Když jí koupim svetr, netrefim velikost a to je potom zlý. Když bude větší, řekne baba že si myslim, že je tlustá. když bude menší, řekne to samý a ještě že jí to tak předhazuju..." Říká kolega Fanda. Usmál jsem se nadechl, že mu odpovím, jak bych to s takovou tchýní vyřešil já (mít nějakou). V tom okamžiku ale pípla vysílačka. ,,Dispečink pro desítku." ,,Desítka, příjem. Co pro nás máš, Evičko, zlatíčko?" Ptám se a doufám, že nic náročného. Měl jsem ale tušení, že tohle přání se mi nesplní. Období kolem Vánoc je z pravidla nejhorší- nezřízené pijatyky, deprese, sebevraždy...
,,Náměstí 10/15, pokus o sebevraždu. Muž, běloch, asi 20 let. Pokusil se oběsit. Policie už je na místě a podává první pomoc." A už je to tady, pomyslel jsem si. ,,Rozumím, jedeme. Desítka konec."
Cesta na náměstí nám zabrala pár minut. Když jsme dorazili, vzal si Fanda lékařskou brašnu a rychle zmizel ve vchodu, před kterým stál policista. Já zatím ohlásil příjezd dispečinku a přemýšlel, co asi vede takového mladíka k tak zoufalému činu. Obvykle to bývá ženská. Ženská a nebo dluhy.
Za pár okamžiků vynesli ven tělo toho nešťastníka na nosítkách. ,,Rychle,Karle. Možná ho ještě zvládneme zachránit!" Nasedl jsem a vyrazil zpět do nemocnice tak rychle, jak to jen šlo. Provoz za tu chvíli neuvěřitelně zhoustl a já se bál, že nedojedeme v čas. Naštěstí jsme to zvládli, bylo to ale těsně. Mladík byl v hlubokém bezvědomí.
Když ho vyndávali ze sanity, stál jsem vedle zadních dveří. A v tom se stalo něco podivného- znenadání mne pevně uchopil za ruku, podíval se na mě a řekl ,,Všechno je jinak." Nic víc. Jen ta tři slova. Stalo se to tak rychle, že si toho krom mě nikdo ani nevšiml.
Celý den jsem na tu podivnou příhodu musel myslet. Co to mělo znamenat? Co všechno je jinak? Nedalo mi to spát, pořád jsem se k tomu musel v duchu vracet a přehrával jsem si to neustále dokola. Tak jsem se rozhodl za ním druhý den zajít.
Zjistit na kterém pokoji leží mi nedalo moc práce, vrchní sestra je dobrá známá a bez vyptávání mi pověděla, že ho najdu na osmičce.
Došel jsem před pokoj číslo osm a zaváhal jsem. Co mu mám říct? ,,Víte, jak jste se chtěl zabít, pak se na okamžik probral a řekl mi, že všechno je jinak?" To by asi nebylo nejlepší...Nicméně, nakonec jsem váhavě otevřel a vstoupil dovnitř. Byl na pokoji sám, seděl na posteli a s nepřítomným výrazem zíral kamsi do prázdna. Nebyl jsem si ani jistý, je-li si mého příchodu vědom. ,,Pardon, můžu s vámi na chvíli mluvit?" Zeptal jsem se nejistě. Podíval se na mě a zeptal se o čem. Nevěděl jsem jak to říct, tak jsem se rozhodl zeptat narovinu. ,,Včera, když vás vyndávali ze sanitky, řekl jste mi ,všechno je jinak'. Co jste tím myslel?" Odpověď byla prostá. ,,Úplně všechno." Následovalo dlouhé ticho. Uvažoval jsem, jestli bych neměl odejít. Pokusil se o sebevraždu, říkal jsem si, je to asi blázen...Zřejmě ani neví, co mluví.
Už jsem byl rozhodnutý odejít, ale zkusil jsem poslední otázku. ,,A co všechno je jinak?" Nečekal jsem žádnou, nebo stejně nesmyslnou odpověď jako prve. Tentokrát se ale mladík rozpovídal. ,,Vy si asi myslíte, že jsem cvok. Ne, to nejsem, ikdyž pokud se rozhodnete vyslechnout si, co jsem tím myslel, budete si to nejspíš myslet." Řekl s mírným pousmáním. ,,Dobře, uvidíme. Zkuste mi to povědět a třeba si to myslet nebudu." ,,Neměl byste cigaretu," on na to. Vytáhl jsem z kapsy krabičku a nabídl mu. Připálil jsem mu a on se konečně dal do vyprávění :
Důvod jeho pokusu o sebevraždu jsem odhadl přesně. Byla v tom ženská. Tedy lépe řečeno dívka. Zamiloval se do jedné slečny o které si myslel, že je dokonalá. Byla to ale dokonalá mrcha. Vratislav, tak se totiž jmenoval, byl svým zevnějškem tvrdý a málem z něj šel strach- dlouhé vlasy, neholené tváře, na bradce copánky, a temně černé oči. Ve svém nitru to byl ale velice zranitelný a citlivý člověk.
Dal svým citům průchod skrze básně, které jí recitoval, brával jí na večeře při svíčkách do drahých podniků a měl pocit, že jeho láska bude opětovaná. Nejlépe mu bylo, když se společně smáli jeho vtipům a poznámkám, které neustále říkal. Po nějaké době se stalo, že se s ním přestala vídat a nakonec i psát. Prostě chtěla zmizet z jeho života. Šokovaný Vratislav to nechápal, nedokázal to pochopit. Zprvu si myslel, že snad někam odjela na delší dobu a že se mu hned zase ozve, až se vrátí. Čekal trpělivě a dlouho.
Dny se měnily v týdny a když se stále neozývala a její telefon byl ,,hluchý", napadla ho hrozná věc. Podíval se do seznamu svých přátel a ani po několikáté kontrole ji tam nenašel. Několikrát jí požádal, aby mu přátelství znovu potvrdila. Je to jen nějaká chyba, říkal si. Ale nic se nedělo. Asi po týdnu jí napsal zprávu a ptal se, proč se k němu najednou obrátila zády. Odpověděla, až když jí napsal potřetí. To, co napsala mu však definitivně zlomilo srdce. ,,Nechci se s tebou už dál stýkat, protože jsem zjistila, čemu se věnuješ když zrovna nejsi se mnou někde na kafi..." Vratislav to nechápal. Věděl, co má asi na mysli, ale nechápal jak je možné, že se jí najednou tak moc hnusí. Proto se rozhodl vzít si život.
Omotal si kolem krku provaz, stoupl si na židli, přivázal druhý konec provazu k lustru, naposledy vydechl a udělal krok do prázdna. Nic se však nedělo. Žádné pomalé dušení, jako by mu žádný provaz hrdlo ani nesvíral. Otevřel proto oči a viděl, že není u sebe v bytě, ale někde úplně jinde. Popsal to tak, že nebyl ,,nikde". Všude kolem bylo bílé světlo a prázdno. Pojednou se u něj objevil stařec s dlouhými vousy a řekl mu ,,Jsi tu dřív, než bys měl." Vratislav nechápal, co tím stařec myslí. ,,Kde? A jak dřív, než bych měl?" Otázal se. Stařec pokrčil rameny ,,Já jsem Otec Čas. Každičký člověk, jež kdy chodil po této planetě, měl a má ode mne přesně vyměřený svůj díl. To jest čas, po který je mu určeno žít. No, a když se někdo rozhodně, že ze života dobrovolně odejde dřív, než jsem mu já určil, zavolám si ho sem k sobě. Víš, já totiž nerad pouštím lidi ze života. Každý máte jen jednu šanci si ho prožít, jen jednu jedinou..." Vráťa byl dokonale zmaten. ,,Dobře a co...Ti dva?" ukázal prstem vzhůru a pak hned dolu. Otec Čas se zasmál a pravil, že ,,Žádní dva neexistují. všechno je to jen výmysl vás lidí. Já jsem jediný a rozhoduji pouze o tom, jak dlouho budete žít. Neovládám vaší mysl, ani nevedu vaše kroky k činům, za kterými často vidíte ,Boha' nebo ,Ďábla', či kohokoli jiného. Lid jen rádi svalují své činy na někoho, kdo za to nemůže nést zodpovědnost, ať už je to ze strachu, že budou potrestáni za skutečný zločin, nebo jen protože se domnívají, že by mohli být potrestáni. Ale zpět k naší záležitosti. jak jsem řekl, nemám nad tebou a tvou vůlí žádnou moc. Musím se tě proto zeptat, pokud si skutečně přeješ zemřít, komu mám věnovat zbytek tvého vyměřeného času. S každým to tak dělám. Víš, čas to je magická veličina a není možné, aby zmizel, pokud nebyl všechen vyčerpán. Takže...Komu mám věnovat ten tvůj?" Vratislav mlčky přemýšlel, až po dlouhém váhání řekl, že Veronice. Otec Čas se na něj upřeně podíval, pohladil svůj dlouhý plnovous a zeptal se ,,Veronice, říkáš? Té, kvůli které odcházíš ze života a ze světa? Vážně jí? Přesto, že teď už víš, že jakmile tě propustím, nebudeš žít nikdy jinde? Ani tady, ani v Nebi, ani v Pekle...Prostě konec. Přestaneš existovat. Zvaž to dobře." Než Vratislav trval na svém. ,,Miluji jí na tolik, že jí věnuji to nejcennější co na světě mám. I když se ke mě zachovala tak ošklivě. Se mnou by život netrávila, tak ať si užívá s někým jiným. Jen když bude šťastná!" Při posledních slovech se mu do očí vedraly slzy. Otec Čas se zamračil a zdál se být velmi zadumán. Teď to byl on, kdo dlouze mlčel a přemýšlel. Až pak řekl ,,Nuže dobrá, rozhodls sám. Budiž po tvém." A vše zmizelo tak rychle, jako se před Vráťou prve objevilo.
To byla právě ta chvíle, kdy se na kratičký okamžik probral. A tehdy se stalo, že mne uchytil za ruku a řekl ta záhadná slova ,,Všechno je jinak." Hned ale upadl do hlubokého bezvědomí. Proč se dnes ráno z bezvědomí probral, navzdory Otcově ujištění, že už nebude dál žít, to netušil.
Poté co jsem si jeho příběh vyslechl, musel jsem si jít na čerstvý vzduch zakouřit, abych mohl vstřebat ty neuvěřitelné věci, které jsem právě slyšel. Vráťa mi připadl jako blázen, když jsem vstoupil do jeho pokoje. Ale při vyprávění se nezdál nijak mimo, naopak působil jako velmi příčetný a inteligentní člověk. Ani sebemenší náznak šílenství v něm nebyl.
Té noci jsem opět nespal. trápily mne sny o tom, jak si mne povolal Otec Čas a držel přesýpací hodiny, které byly prázdné. ,,Tohle je tvůj čas," říkal ,,a je už zcela vyčerpán!" Co půl hodiny jsem se budil, orosen studeným potem a za noc jsem vykouřil dvě krabičky cigaret. Nemít ráno službu, sáhl bych po alkoholu a snažil se to přepít. Proklínal jsem se, že jsem za Vratislavem vůbec chodil.
Ráno jsem však za ním zašel znovu. Nedalo mi, abych se ho nezeptal, proč si myslí že je tu nadále, ačkoli podle jeho slov už být neměl. Řekl mi, že i jemu se v noci na dnešek zjevil Otec Čas a vysvětlil mu, že se podíval do hlubin jeho raněné duše. Viděl, že Vráťova mysl odhodlaně tvrdí, že nechce žít a že chce svůj čas věnovat té Veronice, duše si však přeje zůstat nadále na světě a žít dál. Proto mu nemohl vyhovět a musel ho nechat naživu.
Co si o tom myslíte, to je vaše věc. Mě to ale ovlivnilo a to tak, že zásadně. Už nenadávám na kdejakou hloupost, nelituji ničeho co jsem udělal a jsem naopak rád, že jsem to udělat mohl. A vy, až najdete tento dokument v mé pozůstalosti, nelitujte m smrti. Ať už zemřu jakkoli, bylo mi to tak určeno až ve chvíli, kdy jsem vyčerpal všechen svůj čas.

PS: Jsem rád, že jsem žil tak, jak jsem žil !