Hodno zapamatování

Tohle ne, tohle jsem si s ním nedomluvil. Sotva jsem vkročil k němu do bytu, začal mě zasypávat informacemi z předešlého dne. Přitom jednou z podmínek mé návštěvy bylo, že se ani v nejmenším nebude zmiňovat o tak trapné situaci. Ale už je to tu, on se na to vyloženě těšil. Je jasné, že s ním nebude lehká domluva, dokud se nepodělí se všemi podrobnostmi.

Víčka se mi otevřela a nevypadalo to, že by se chtěla zase zavřít. Zřejmě vydatný spánek. Nadzvednutí hlavy mi odkrylo pohled na vzdálené nástěnné hodiny. Teprve půl deváté, čekal bych víc, ale rozhodně se zlobit nebudu, když už teď mohu vylézt z postele a věnovat se tvůrčím činnostem. Zvenčí se do pokoje prodíraly sluneční paprsky a byl to příslib dobrého dne. Pohled z okna mě v tom jen utvrdil, vše se zdálo být skoro až dokonalé. Po ulici se šouraly skupinky lidí, aut jezdilo málo, ptáci seděli na drátech a střechách a vše dohromady to působilo ideálně. Hlad mě nijak netrápil, avšak vzpomínka na nakoupená vejce a slaninu ve mně vyvolala překvapující chuť na hemenex. Avšak nejprve si dát sprchu, ta mě, už ze zvyku, probere, třebaže to dnes není nutné. Rituál je rituál.

Sprcha mi dodala ještě více optimismu a pln očekávání od slunného dne bylo načase se nasnídat. Příprava hemenexu mě vyloženě bavila a já prozatím přemýšlel, čemu se budu věnovat jako prvnímu. Nejsem zrovna typem člověka, který musí mít rozplánovaný den již při snídani, bylo pro mě však důležité si tento den zorganizovat a nepromarnit ho tak, jako to mívám většinou ve zvyku. Usazen za stolem jsem si pochutnával na mém výtvoru. Může být ještě něco lepšího? Volný den to ale být nesmí, potřebuji být produktivní. Protože jinak si to budu vyčítat, až budu večer uléhat do postele s pocitem, že jsem vlastně nic neudělal, s nikým si nepopovídal a světu nijak neprospěl. Na právě skončený den bych si tak již po zbytek života nevzpomněl. Takových dnů mám plno a vlastně si nyní nevzpomenu na nějaký zvláštní, který by stál za zapamatování.

Snídaně v doprovodu povzbuzujících myšlenek byla za mnou a já se bleskově rozhodl dojít do knihovny a půjčit si jeden titul, který mě onehdá zaujal, když jsem procházel knihkupectví s mým kolegou. Ten si tentkrát kupoval knihu o očistě duše, nakonec k tomu přihodil ještě pár detektivek a s nákupem byl hotov. Ta kniha, pro kterou mám namířeno do knihovny je o historii německé literatury, což není tak můj obor, přesto mě obálka zaujala, donutila přečíst přebal a ten zase podnítil mou zvědavost. Koneckonců pokud nechci tento den jen tak zapomenout, bude pro mě půjčení titulu, odkazujícího na pro mě osobně zprvu nezajímavé téma, velmi neobvyklé. Kabát, boty, nezapomenout doklady a mohu vyrazit. Na chodbě se z vyšších pater ozývají dětské hlasy, ihned jsem věděl komu patří. On si člověk po těch měsících zvykne na spoustu rušivých elementů, takže dvojčata kluci od rodiny dvě patra nade mnou si našli v mé hlavě pochopení a jejich řevu mě již více nerušilo.

Jako bych se ocitl v podivném světě. Dveře za mnou zabouchly a já se nyní snažím myslet na to, jakým směrem je to ke knihovně nejblíže. Myšlenek se mi totiž hlavou v tu chvíli prohnalo několik, proto nebylo snadné si uvědomit, že teď bych měl řešit první záležitost. Avšak byl jsem potěšen přívalem nových nápadů, které mi doufejme z obyčejného dnu udělají výjimečný. Takže doleva, ano doleva... Nic zvláštního se v průběhu mé cesty nestalo, přesto se mi na tváři rýsoval úsměv a došlo i na pobrukování. Toho světla, ticha, poklidu, všeho krásného bylo dostatek. Vstup do budovy působil dojmem, že jde o vchod do uzavřeného, tmavého, nepřátelského prostředí. Projít dveřmi však bylo nezbytné. Není čas ztrácet každičkou vteřinu dneška, to můžu každý jiný den. Asi jako na štědrý den člověk také poznává, jak je ten čas cenný a rychle utíká.

Rozverný pozdrav s paní sedící v přízemí na informacích a schody nahoru už zdolávat minimálně po dvou, času není nazbyt. V knihovně se tísnilo jen pár nadšenců, případně lidí, co si usmysleli dojít rychle vrátit výpůjčky než budou muset platit pokutu. Název knihy byl napsaný na papírku v mé kapse, dal jsem ho tam hned po návštěvě knihkupectví a s trochou štěstí tam zůstal a já ho nevytrousil. Název se mi totiž vykouřil z hlavy. Příjmení autora začínalo na "s" a po asi 2 minutách hledání byla má. Poměrně malá kniha, žádná bichle. Teď si ji rychle půjčit a půjdu domů. Z knihovny jsem vycházel rozhodnutý, že mým dalším bodem programu bude zavolat dlouholeté přítelkyni a domluvit s ní návštěvu galerie, která nás oba zaujala asi před půl rokem. Nápady se mi hrnuly do hlavy a mě ani nepřekvapovalo, že mi tento skvělý nápad přišel na mysl.

Telefonát proběhl a s Lenkou bylo domluveno, že se sejdeme za půl hodiny před galerií. Doma přišlo zapochybování co dělat tu půlhodinu. Do knihy se pouštět zatím nechci, ale mohu udělat něco podstatného. Pohled na zpřeházenou poličku se všemi možnými blbůstkami, načež padlo rozhodnutí ji uklidit. Půlka věcí bez milosti skončila v koši. Prostor v poličce se značně uvolnil a já byl rád. Tohoto úklidu si nyní budu všímat často, je to tedy podstatná změna a již kvůli tomu si tento den mohu pamatovat. Času moc nezbývalo, raději půjdu.

Lenka před galerií ještě nebyla. Přišla asi dvě minuty po mně. "Ahoj, promiň, ještě jsem odváděla dcerku sestry do školky." Usměvavá jako vždy. Vcházeli jsme dovnitř. "To jsi mě překvapil tou nabídkou, co tak najednou?" "Pamatuješ na ten plakátek co nás upoutal před několika měsíci? S rozepsanými výstavami? Prostě se mi dnes ráno vybavil a já pocítil nutkání jít." "To jsem ráda, já už na to zapomněla." S lístky v ruce stojíme uvnitř a už nás obklopovaly sošky známého umělce. Uvnitř nebyl nikdo.

Až tam mi bylo jasné, že tohle byl další výstřední nápad, protože umění mě nebere. Některé sošky byly velmi podivné a některé dokonce hrůzostrašné, takže na tenhle zážitek také hned tak nezapomenu. Lence se to zdálo asi stejně tak nudné, soudě dle jejího výrazu, proto snaha o zlepšení programu: "nezajdeme na kafe? Už mě to nebaví." Lence se rozzářily oči. "Moc ráda, mě upřímně taky ne." Opouštět galerii po ani ne deseti minutách bylo možná nezdvořilé, ale odsoudit nás za to mohla jen paní prodávající lístky a ta si četla noviny, takže náš odchod možná ani nezaregistrovala.

Kavárna v centru, ale spíše v zapadlejší uličce byla moje oblíbená. Nechodil jsem tam často, ale při mých dosavadních čtyřech návštěvách mě překvapila prostředím i cenami. "Tak tuhle neznám", svěřila se Lenka a já se tomu ani nedivil. I tady byla hrstka lidí. Aspoň bude rychlá obsluha. Dobře se mi s ní povídalo, ale já se přistihl, že často koukám z okna a přeji si vyjít zase ven, nebýt zavřený v této tmavé místnosti. Lenka mi to usnadnila. "Hele já už asi budu muset, mám ještě nějaký vyřizování. Bylo to fajn, v galerii jsme aspoň zjistili, že to není nic pro nás, ale tady je to moc hezký. Tak se měj hezky, ráda jsem tě zase viděla, ahoj!"

Počkal jsem asi minutu a pak také vykročil ven, do toho prosluněnného dne. Klidnou chůzí skrze náměstí a směrem do parku. To byla idylka. Lidé na kolech, běhali, procházeli se s dětmi. Částečně mě mrzelo, že se procházím sám. Asi by bylo hezké dohlížet na pobíhající děti nebo se držet za ruku s přítelkyní. Z přemýšlení mě vytrhl zvonící telefon. Byl to kamarád Aleš. "Čauves, co máš dneska na večer v plánu?" Moje odpověď byla pravdivá: dneska večer nemám zatím nic." "Tak super, kamarád má oslavu, narodilo se mu dítě, půjdeš?" Za normálního nudného dne bych se vymluvil, ale tentokrát má odpověď zněla "ano".

Aleš se pro mě staví kolem sedmé večer, do té doby věnuji čas částečně nově půjčené knize a částečně procházce venku. Takže mě nohy směrovaly zpět domů. Kniha o německé literatuře mě nenadchla, ale dal jsem si za cíl ji dočíst. V době oběda mě napadlo zajít si do nově otevřené restaurace poblíž. Výhled ven byl okouzlující, ale i když teprve začínali, nerozpakovali se nasadit ceny dost vysoko. Jídelní lístek prohlédnutý ze všech stran a volba padla na řízek s americkými bramborami. Celkově mě restaurace nenadchla, pouze výhled do údolí.

Bylo půl sedmé, já byl v knize na straně 67 a s radostí ji zaklapl. Den to nebyl průměrný, třebaže to zní jako bych toto vše dělal běžně, není tomu tak. Kniha o německé literatuře, uklizená polička, návštěva galerie... už tohle bylo neobvyklé. No a nyní mě čeká oslava narození dítěte. Na oslavy moc nejsem, ale bude to vrchol dnešního dne. Hluboko v mysli jsem si ale uvědomil, že původně měl být tento den tvůrčí, což moc nebyl.

Tři minuty po sedmé mě kamarád prozváněl. Už stál před domem. Nasedl jsem k němu a on se svěřil, že to bude spíše menší oslava. "Prý mu to lidi odmítli, přijde nás tak pět." Říkal to se zřetelným zklamáním v hlase. "Tak nemůžeme pak někam zajít?" "Jo, to můžeme." A už měl zase úsměv od ucha k uchu. Kamarádův byt byl poměrně malý a upřímně si nedokážu představit, že by tu bylo více než šest lidí, což je finální počet. V takto malém uskupení jsem čekal sezení v kruhu a povídání spojené s konzumací alkoholu. Ovšem dva se odtrhli a kousek od nás se bavili se sklenicemi v ruce. Já zabořen do pohovky, půlka sklenice s míchaným alkoholem byla již ve mně a pohled směřoval na prasklou parketu v podlaze.

Hovor ostatních mi šel jedním uchem dovnitř, druhým ven. Hlasy pomalu slábly. "Půjdeme někam do centra, co?" To se ke mně přitočil Aleš v rozverné náladě a šel to oznámit našemu hostiteli. Ten souhlasil, takže bylo načase se zvednout. Trocha zavrávorání, ale nohy mě udržely. Čas plynul podivně rychle a nohy mě skoro nadnášely. Trocha toho alkoholu mi pomohla se dostat do stavu blaženého neuvědomování si proběhlého dne. Že jsem úplně nesplnil to, co bylo v plánu. Přesto však byl den výjimečný a za tím si stojím.

Všichni dovrávovali do blízkého klubu. Prvně ten den bylo někde narváno. Na volná místa k sezení bylo možné zapomenout. Byla obsazena podnapilými mladistvými. Aleš se chopil příležitosti volnějšího místa u baru, vrhl se tam a hned na barmana křičel objednávku. O chvíli později došel k naší skupince stojící na okraji parketu a každému podával panáka. I přes otupené smysly mě nelákalo tancování. Můj zrak spočinul na dvojici sedící v rohu, kteří byli zabraní prozkoumávání ústních dutin toho druhého. Jazykem samozřejmě. Dívka se po chvíli zvedla a zamířila na toaletu. Já se rozhodl využít situace a sednout si.

Chlapec se na mě podíval, opile nevypadal. To mohlo být způsobeno jeho zkušenostmi, alkohol už na něj tak nepůsobil. Mě jakoby ovládal někdo jiný, dal jsem se s chlapcem do řeči. Usmíval se, což naznačovalo, že pohled na mě musel být alespoň trochu komický. Téma hovoru nevím, ale pořád tam byla ta potřeba mluvit. Jakmile se dívka z toalety vrátila, oba šli tancovat a já se vrátil ke skupince stále postávající na tom samém místě. "Pojďme tancovat." Ostatní se na mě až znechuceně podívali. "Tak jdi, budeme tě pozorovat", Aleš se začal smát. A já opravdu šel. Jak můj tanec vypadal nevím, ale kamarádi byli nadšení. Dokonce mě jeden z nich natáčel mobilem. Lidé kolem mě mi také věnovali pár úšklebků. Náhle se objevil Aleš s dalším panákem a já mu ho vytrhl a vypil.

V jednu chvíli jsem uchopil jednu slečnu, která se na mě smála nejvíc a začal tancovat s ní. Jenomže mé pohyby byly tak divoké, že slečna upadla a já ji zalehl. Odstrčila mě a odkráčela. Pak se objevil ten chlapec, co jsem se s ním bavil u stolu. "Tancujete moc zajímavě, ale být vámi, tak už nepiju." Ale já si umínil dojít k baru a objednat si tam další pití. A po jeho vyžahnutí se opět vrátil na parket a tancoval. Tohle mi rozhodně není podobné, byl jsem štastný, není to nic produktivního, ale na tento den opravdu nezapomenu. Nebo jo?