Samotář

Je to již 27 let od Sametové revoluce. Od této doby vlastní pan a paní Maškulíkovi malou hospůdku. Ve své době to byl velice uznávaný podnik a nebylo divu, že ji znalo každé dítě či dospělí. Zlaté časy pominuly v době, kdy jakýsi pan Ryšavý z Ministerstva dopravy nechal okolo postavit nový úsek dálnice.

,,Tak si to dáme ještě jednou,“ zavolal pan Jedlička. Natočila jsem ještě pět půllitrů piva a odnesla je panu Jedličkovi a jeho přátelům. Byli to vlastně naši jediní a stálí zákazníci.

„Dneska už si sem jen tak někdo výlet neudělá a nedá si limonádu. Kde jsou ty časy, kdy tady celé dny bylo nacpáno až k prasknutí,“ posteskl si pan Jedlička. „Musíme se smířit s tím, že konkurence je veliká,“ poznamenala jsem, když jsem vyleštila poslední skleničku. Hlavně, že zatím máme střechu nad hlavou.

Můj manžel Felix se právě vrátil z města a ve svých křehkých, třesoucích se rukou držel dopis. Pomalu počínal předčítat psaní:

Vážený pane Maškulíku,
do dnešního dne jste měl uhradit fakturu s číslem 13254 se splatností dne 13. 5. 2016 v hodnotě 25 015 Kč. Dne 22. 5. 2016 jsme vám zaslali upozornění na tuto zkutečnost, která byla bez odezvy.

Tímto dopisem Vás chceme upozornit, že pokud nebude platba připsána na účet do 7 dnů, bude Vám naůčtováno penále a doručena předžalobní vízva. V nejhorším případě vám bude váš podnik odebrán a připadne státu.
Doufáme, že tento dopis vezmete na vědomí a okamžitě problém vyřešíte
S pozdravem

Ing. Kopeček

„Ukažte,“ řekl pan Horák, „ študovanej inženýr a má v tom chyb jak máků.“ Nevím, co na to říct. Procházím se po místnosti. Potřebuji chvíli pro sebe. Opláchnu si obličej studenou vodou a přemýšlím, jak to všechno zvládnu. „Nebojte se paní,“ volají na mě z vedlejší místnosti, „ my vás tady s chlapama vždycky podržíme.“ Alespoň na chvíli jsem měla hřejivý pocit a malou naději na záchranu ale vzápětí jsem se musela vrátit ke své práci. Ke svým stálým zákazníkům, kterých by se člověk napočítal na prstech jedné ruky.

V koutě, na nejtemnějším místě seděl muž. Každý den si objednával to samé, seděl na tom samém místě, a vždy se tady objevil i ve stejný čas. Svůj klobouk si dával na věšák. Bylo mi to divné, že vždy zavítal jen k nám. Nikdo jiný ho v okolí neznal a ani ho nikdy nikdo neviděl. Jednoho dne jsem dostala nápad a posadila jsem pana Jedličku na jeho místo. Ten den se ten podivný člověk neukázal.

„Felixi, viděl jsi ho někdy? “ zeptala jsem se. „Promiň, počkej chvilku,“ nesl další sud piva. „Ne promiň, nevím, o kom mluvíš,“ odpověděl spěšně. Zeptala jsem se dalších a ti ani neztráceli čas a rovnou mi odpověděli, že s takovými lidmi nebudou ztrácet čas.

Usedla jsem na lavičku, která stála ve stínu staré lípy. Už se blížil západ slunce a v té chvíli se poslední paprsky chtěly rozloučit posledním teplým pohlazením. Jak západy slunce miluji. Nejkrásnější část dne. Zavřela jsem oči a nemohla jsem z hlavy vypustit myšlenku na tu podivně vyhlížející postavu, které nebylo vidět do tváře. Co když chce někoho přepadnout! Co když je to vrah! Co když je to vlastně neškodná bytost? Kdo ví, co se může honit v hlavě takové bytosti.

Umyla jsem všechny sklenice a seřadila je do polic vedle sebe jako vojáky, srovnala jsem všechny židle a na stoly jsem položila tmavě modré ubrusy. Klidná, vážná a skličující barva. Barva hloubky a rozjímání nám může přinést i míru spokojenosti.

Jako malá jsem ho viděla často. Tehdy mi všichni říkali, že se mám od takovýchto jedinců držet dál. Myslela jsem si, že je to třeba nějaký zlý černokněžník. Později jsem zjistila, že to může být zloděj či vrah. Nyní jsem však po dlouholetých zkušenostech dospěla k tomu, že to může být člověk opuštěný, bez přátel. Nebo jen samotář, který nemá rád společnost. Proč by potom ale chodil do takového pajzlu?

S úsměvem jsem si řekla, že jsem tento den opět zvládla. Ale kolik jich ještě bude? Jak dlouho budu ještě čekat, než přijde něco lepšího? Může se stát nějaký pokrok, nebo přijde nějaký zázrak, který mi podá pomocnou ruku. Na to se spolehnout nemůžu. V dnešní době se mohu spolehnout jen sama na sebe. Musím být silná. Lepší. Odvážnější…a…..

Další den jsem sbírala odvahu na to, zda toho podivína oslovit. Zatnula jsem zuby a vyrazila přímo k němu. Podíval se mi do tváře. Možná, že se mi díval do očí, ale já mu do nich neviděla, protože je měl schované ve stínu.

Dítě má úplně jiný pohled na svět. Vidí budoucnost v růžovém světle. Zeptáte se ho: „Čím by si chtěl být, až vyrosteš?“ A ono vám odpoví: „Až budu velké, budu tím, čím chci být. Třeba kosmonautem.“ Dospívající mají zase trochu jiné předpoklady. Položíte mu tu stejnou otázku. „V kapse budu mít spoustu peněz a všechno na co si vzpomenu si koupím. Budu ředitel mega-společnosti a je mi jedno jestli budu vlastnit papírny nebo nějaký bankovní sektor.“

Měsíc květen o sobě dával vědět čím dál víc. Seděla jsem u stolu u otevřeného okna. Dovnitř proudil vzduch libé šeříkové vůně. Držela jsem tužku v jedné ruce a moje stará dobrá kalkulačka byla mojí pomocnicí. Marně jsem se snažila spočítat všechny naše výdaje, příjmy a dluhy a nemohla jsem se dostat ke správnému závěru. V bance nám už další úvěr nadají. Tušení, že naše hospůdka nám už patřit nebude, se nevídaně rychle naplňovalo.

Slunce se schovávalo za lesem. Paprsky pronikaly skrz větve stromů a stále měly dost sil. Srdce se mi rozbušilo. Již dlouho nespadla ani kapka voda. Vypadalo to, jako když hoří. Zanedlouho už se setmělo. Západ byl krásný. Pohádkový závěr představení. Tleskám a klaním se přírodě. Ohlédla jsem se za sebe na východ. Blažený pocit nadějných vyhlídek mě opustil ve chvíli, kdy jsem uviděla mračna černá jako v pekle. „Ráno moudřejší večera,“ zašeptala jsem v duchu.

Uprostřed noci mě probudily kapky deště, které silně bubnovaly o střechu. Nemohla jsem spát, a proto jsem nechala oči otevřené. Dívala jsem se na černý strop. Všechny smysly jsem měla ve střehu. Jakoby někdo mluvil. Zvuky se ozývaly z hostince. Felixe jsem neprobudila. Zapálila jsem si svíčku a tiše jako kočka jsem scházela dolů po schodech. Vstupuji do místnosti. Najedou se zablýsklo a přímo před sebou jsem uviděla stín toho člověka. Práásk !!!! Vypadla mi svíčka. Nekřičela jsem, nýbrž jsem věděla, že to byl jen hrom. Sehnula jsem se k podlaze a marně šátrala rukama a hledala svícen. Ohlušující ticho. Zůstala jsem jako v transu ve chvíli, kdy jsem kolem sebe uslyšela někoho projít. Po zádech mi běžel mráz. Měla jsem pocit, jako kdyby mnou prošel duch. Takový ledový, netečný závan mnou projel úplně celou od hlavy až k prstům.

Do uší mi přicházel nepříjemný zvuk. Dusot kopyt koní přibližujících se ke mně. „Nechte mě na pokoji!“ vykřikla jsem z plných plic, „pomoc…“ Oči mám zavřené. Hlavu skloním. Konečně je konec. Všechny problémy zmizí. První co jsem ucítila, bylo silné objetí. Byl to Felix. „Už jsem tady, neboj,“ šeptal. Nevnímala jsem, jak dlouho jsme tam seděli.

Začínalo se rozednívat. Konečně jsem měla odvahu otevřít oči. Ale bylo to těžké, jakmile mi svítila do očí první ranní záře. Rozeznala jsem zatím málo. Viděla jsem něco černého. Hranatého. A má to držadlo. Zvedla jsem se a nesmělá jsem se přibližovala blíže. Že by kufr? Přistoupil i Felix. Podívali jsme se na sebe. Felix sebral odvahu, vzal zavazadlo do ruky a otevřel ho. Cože? Páni! Doopravdy? Je to vůbec možné? Kolik tam tak mohlo být? 10, 20, 50 tisíc nebo víc? Ale kdo by tady nechal tašku s penězi a hlavně proč.

Celá rozklepaná jsem si sedla na lavici. S rukama v klíně sedím a dívám se před sebe na stůl. Pozoruji účtenku, kterou tady včera nechal ten záhadný. Vezmu ji do ruky a otočím ji:

Pro nový začátek. Doufám, že to bude stačit. Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělala. S přáním všeho nejlepšího Pan Pokoutný

Nevěděla jsem, jestli se radovat nebo přemýšlet zda si peníze nechat. Neměla jsem na vybranou. Takovouhle částku opravdu potřebujeme. Na nic jsem nečekala. Chtěla jsem tomu muži poděkovat za jeho štědrost. Nemůžu to nechat náhodě. Hledala jsem ve Zlatých stránkách, ale jeho jméno tam nebylo. Navštívila jsem místní matriku. Zde jsem se dozvěděla, že se nikdy ani nikdo „Pokoutný“ nejmenoval.