VLČICE

                Ležel jsem na posteli. Byla neděle a já měl zase problém usnout. Už mohlo táhnout asi na třetí ráno. Nikam nespěcháš, říkal jsem si, můžeš tady civět do zdi klidně celý život. Jenomže má to smysl? Mělo by smysl celý život tupě hledět do zdi a čekat na něco, co znáte tak málo, až se to stává pouho pouhým snem? Za oknem svítily lampy. Osvětlovaly strop. Skrz rolety do ložnice vnikaly oranžové čáry světla. Přes svit sem tam přeletěla můra. Zahlédnul jsem, jak byla šedá. Šedivý noční motýl poletující v mé tmě. V mém smyslu i prokletí. Že bych se cítil sám? To by se nedalo říct. Vždyť jsem ležel na velkém letišti. Tedy na půlce velkého letiště, přičemž druhá půlka zela prázdnotou. Ani polštář, ani přikrývka, ani otlak po něčím těle. Lampy, můra a já.

                Nakonec jsem stejně usnul. Nezdálo se mi nic, necítil jsem nic, jen tma, zatracení a nicota. Zním teď asi trochu depresivně, ačkoliv depresivní nejsem. Denně vykouřím asi patnáct cigaret, za půl roku jsem přibral asi osm kilo, oči mám podlité krví a čtyřikrát za měsíc se opiju do zapomnění. Můj život je chladivý jako červencová noc za úplňku. Obyčejnost.

                Ráno jsem rozlepil oči. Mohlo být, já nevím, asi kolem desáté. Pondělí. Do práce jsem nemusel. Nemusel jsem dělat vůbec nic. Ani mě nenapadlo nic pádného, co bych vlastně udělat měl. Vůbec nic pádného co bych udělat i mohl! Dal jsem si kávu a zapálil si. Opřel jsem se o parapet otevřeného okna a hleděl ven na ulici. Ulice byla prázdná. Bydlel jsem ve čtvrti, kde lidé, tedy podle mého, asi opravdu neustále spali. Jako na hřbitově. Lidskou přítomnost mi připomínalo jen neustálé dupání mého souseda, který bydlel o patro výš. Bum, bum a bum. Deset minut nic a potom zase. Bum. Nějak mi to nevadilo, nikdy jsem tomu vlastně ani nevěnoval pozornost.

                Dokouřil jsem cigáro a sednul si na pohovku. Vypadalo to stejně jako v noci. Hleděl jsem do zdi. Cítil jsem, jak mé srdce zápolí s přísunem kofeinu. Minuty tikaly, čas neběžel. Plahočil se po zdi jako pavouk, který sáhodlouze přemýšlí, kde umístit svou rafinovanou síť. Štíhlý odporný pavouk s obrovskýma lidskýma nohama a žraločím ksichtem. Usmívající se na mě. Vysmívající se mi, že já, pouhý člověk a sluha času neudělám nic s jeho rozhodnutím. Můžu ho nasměrovat, můžu mu domluvit, ale nikdy jej neovládnu. Vlastně jsem nad tím přemýšlel i mezitím, co jsem sledoval tu zeď. Žádný pavouk po ní sice nelezl, ale čas, jó ten tam byl.

                Čas je totiž všude, víme? Všude je nějaký čas. Můžeme ho vnímat, jak chceme. Jako začátek, jako konec, jako něco živého, jako něco, co nám velí. Čas jít do práce, čas v práci skončit, čas běží, neběží, čas nás užírá, čas nám vyhovuje, jdeme pozdě, čekáme dlouho, čekáme v dlouhých řadách v supermarketech, zatímco sledujeme nádherný výstřih prodavačky, která má velká prsa. Mohl za to čas. To časem jí vyrostly tyhle prsa.

                Od pavouka k prsům. Teď jsem myslel na prsa. Toužil jsem sevřít ženu v posteli. Přitisknout se k ní, chytit ji za prsa a šeptat sice prázdné, ale okouzlující věty do ucha. Touhy jsou touhy a sny jsou jen sny, víme?

                Z mých tuh a snů mě však vyrušil telefon. Zvonil si svým odporným tónem. Mučivě zvonil a já jej nemohl najít. Sakra, odkud to jde? říkal jsem si. Nakonec jsem ho našel pod postelí. Ušklíbl jsem se nevěřícně, co tam ten telefon vlastně dělal a zvednul jsem ho. Volala Viktorie. Známá.

                „Ahoj Vik...“

                „Čau, Ondro,“ skočila mi do řeči, „máš dneska čas?“

                „Počkej, podívám se,“ řekl jsem a chvíli nic neříkal a sledoval, kde vlastně skončila ta můra. Zajímavé, jak na druhý den prostě zmizí. „Jo,“ řekl jsem po chvíli čekání, „dneska mám volno celý den.“

                „Výborně. Hele potřebuju, abys mě vyslechnul. Znám tě, moc se s lidmi nestýkáš, jsou ti putna. Ostatní by mě tolik nevyslechli nebo by to všem vykecali. Mám jen tebe,“ zazněla naléhavě.

                „Takže se chceš s něčím svěřit?“

                „Přesně tak. Můžeme se sejít v jednu?“ řekla o něco tišeji.

                „Záleží na tom, kde,“ odpověděl jsem schválně o něco tišeji.

                „V Irském baru na náměstí? Znáš to tam?“

                „Moc ne,“ zalhal jsem, „ale vím kde to je.“

                „Platí?“

                „Pro tebe všechno, Vik...“ nestačil jsem doříct. Položila to.

                Při rozhovoru jsem seděl na posteli. Uvědomil jsem si, že stále v trenkách. Podíval jsem se na hodinky ležící na nočním stolku vedle postele. Bylo pravé poledne. Zvláštní, jak ten čas utíká. Vstal jsem a zašel do koupelny. Osprchoval jsem se, vyčistil si zuby a podíval se na svůj obličej. Z prapůvodního důvodu měl docela dobrou barvu. Mladý samotář neschopný sžít se s lidmi okolo a má zdravou barvu obličeje? Nemyslitelné?

                Oholil jsem své pětidenní strniště a naplácal na sebe kolínskou. Ze sušáku jsem si vzal černou košili a šedé džíny. To už bylo asi půl jedné. Nejvyšší čas.

                Viktorie už čekala před barem. Vypadala úžasně jako vždycky. Měla tmavě hnědé vlasy, které jí obtékaly ramena a polehávaly na modro bílých šatech. Tyhle šaty jsem na ní miloval. Byly lehké se sukní ke kolenům. Na nohou měla lodičky. Její dokonalý úsměv doplňovaly její zelené a upřímně skvostné oči. Tahle Viktorie. Vždycky mě přitahovala. Kdyby chtěla, měla by mě jediným slovem. Nedokázal jsem se proti ní ničím bránit. Byl jsem jako zajíc na pospas vlčici.

                „Ahój!“ řekla a objala mě. Stiskla mě a já přidušeně pozdrav opětoval. Políbil jsem jí na tvář a pohlédl do jejích očí. Smaragdově zelená. Miloval jsem její oči. Miloval jsem ji!

                „Pojď, dáme si drink,“ řekla, chytila mně za ruku a rozešla se k baru. V baru nebyl skoro nikdo. Unavený barman sledoval hrající televizi. Zrovna byla olympiáda. Čtyři ženské hrály tenis. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Viktorie našla stůl a objednala dvakrát malibu. Tenhle chlast jsem nikdy zrovna rád nepil, ale co se dalo dělat. Mohla objednat klidně nealkoholické pivo a já bych ho s chutí vypil.

                „Tak povídej, proč jsi tvého oblíbeného samotáře vytáhla takhle pryč po tak dlouhé době, co jsi ho neviděla? H?“ řekl jsem a zapálil si cigáro.

                Viktorie mi ho vzala z úst a potáhla si. Zapálil jsem si druhé a mlčky čekal, až začne mluvit.

                „Potkala jsem jednoho chlapa.“ Zamrazilo mě. „Byl to pěkný parchant,“ pokračovala a já si oddechnul. „Začali jsme spolu být docela náhle. Párkrát jsme se spolu vyspali a už jsme spolu chodili. Ani on a ani já jsme nechápali, jak se to stalo, ale stalo se. Bude to skoro půl roku. Asi po dvou měsících jsme to vzali hopem a začali spolu bydlet. Samozřejmě, chyba, že ano. Chodili jsme oba do práce, platili nájem, váleli jsme se, šukali jsme, pozorovali spolu filmy, občas si dali nějaké víno a tak dále. Já ho seznámila se všemi mými přáteli. Divné začalo být, že on mě se svými ne. Myslím, teda vím, že z důvodu toho, že žádné neměl.“

                „Krom mě,“ prohlásil jsem.

                „Co krom tebe?“ zeptala se a típla cigáro.

                „Se všemi tvými přáteli, kromě mě.“

                „Buď rád,“ odpověděla chladně, upila si panáka a pokračovala. „Po nějaké době se začínal vracet domů čím dál tím později. Pořád mi nalhával, že měl moc práce. Klišé, které každá ženská prokoukne. Kdyby si ten kretén alespoň vymýšlel nějaké zajímavé historky, možná bych mu na to i skočila. Těžko říct. Bože jsem to ale kráva. No nic, pokračuju, posloucháš?“

                „Ale jo,“ odpověděl jsem a pozoroval nové tři příchozí zákazníky, jak si sedají k nedalekému stolu, přičemž na mě všichni tři podivně civěli.

                „Potom se už prostě třeba nevracel. Bylo mi to divné. Když jsem se ho zeptala, vždycky se vymlouval na práci. No, a když byl doma, už přestával být semnou, ale pořád něco dělal ve sklepě. Říkala jsem si, no co, je to chlap, ať je ve sklepě, jak se mu zlíbí, ale ať se sakra věnuje i mi!“

                „Byl to hajzl,“ odvětil jsem na důkaz, že poslouchám a jedním okem pozoroval, jak nás ti tři chlapi neustále pozorují a baví se spolu mezitím, co neodvrátí ani jediné oko.

                „Jednou jsem byla zase takhle sama doma. Popíjela jsem vínko a volala si s kámoškou. Stěžovala jsem si na něj a popíjela. Když v tom mě napadlo, že prostě vezmu klíče a půjdu se podívat, co v tom sklepě vlastně ten magor dělá. Rozloučila jsem se s kámoškou a vyrazila. Sešla jsem schody paneláku, šla ke sklepům a otevřela ten náš. Když jsem rozsvítila, málem to semnou seklo. Bylo tam všechno. Od dětských hraček, po televize, šperky, propisky, alkohol, cigára, kuchyňské potřeby, přípravky proti hmyzům, součástky do aut, asi desatero hodin, sklenice od piv, podtácky, talířky, popelníky, brýle, boty, hudební nástroje, kondomy, klece pro papoušky, sexuální hračky, tři kola, a tak dále. Nedokázala jsem si to prostě vysvětlit. Vrátila jsem se nahoru a shledala závěr, že ten chlap prostě krade. Kleptomat nebo co.“

                „Kleptoman,“ opáčil jsem a sledoval tři chlápky, jak dopili, zvedli se a odešli z baru. Vlastně o mě po celou tu dobu nejevili zájem. Jen hleděli na Viktorii, jak jí zpod stolu koukají její půvabné sexy nohy.

                „Kleptoman, přesně. No a tak jsem se sbalila, našla si hotel a zavolala ti.“

                „Tak na to si ještě dáme panáka, ne?“ opáčil jsem.

                „Jasně,“ řekla zase trochu tišeji.

Po nějaké době v baru jsme přišli ke mně. Dostali jsme nápad, že na chvíli může žít u mě, než se od něj odstěhuje. Bylo mi sice divné, že těch pár hader, nějaké cetky, malovátka, hygiena a pár osobních věcí jí stačí k tomu, aby nešla znovu do toho bytu a nesebrala zbytek, ale nějak jsem to hodil za hlavu. Doba ubíhala. City rostly, souznění jako růže s vodou. Přeskočím. Všichni to znají. Kdo ne, je šťastnější nebo nešťastnější, co já vím...

                Před chvílí jsem vedle ní ležel. Je vlastně neděle asi jedenáct večer. Ona tiše a sladce spí. Bude to asi půl roku, co u mě bydlí. Ten chlápek se jí ani neozval a ani ji nehledal. Samozřejmě. Víte proč?

                Jak jsem vedle ní před chvílí tak ležel a sledoval, jak usíná, držejíc ji přitom za prso, nezašeptal jsem jí do ucha nějakou sladkou větu, jak jsem to už nějakou dobu dělával, ale řekl jsem asi tohle: „Horší historku, aby ses mi dostala do života, sis vymyslet nemohla?“

Strnula, otočila se, políbila mně a usmála se. Mlčky. Nad námi proletěl noční motýl a vlčice? Jo ta vlčice chytila svého zajíce...