KNIHKUPECTVÍ

Tichý, bez úsměvu s propadlou tváří, pohledem chladným jak sibiřská noc. Přesně tak mě viděla většina ovcí, ehmm.. pardon, mám na mysli lidi kteří žijí ten nádherný umělý život v neviditelné kleci.

Teď po několika letech, každým dnem dojíždím tramvají č.3 do mé práce, knihkupectví, nemyslím ty moderní knihárny v nákupních centrech, kde koupíte recepty jedinečného, šíleného muže, potulného kuchaře, šarlatána snad i vyznavače vesmírné gastronomie pana Babici, který pomocí receptů které sám nikdy nepřečetl, musím použít to kouzelné slovo „vytvoří“ aneb vařit a péct jsem ho nikdy neviděl, neskutečné blafy. Teď jsem si vzpomněl na krásný vtip o tom, jak Babica poprvé smažil. Nu o něm tenhle příběh ale není, budu tedy pokračovat dál.

Knihkupectví v němž pracuji a trávím svůj drahocenný čas, nechal majitel hned po několika měsících od mého nástupu přejmenovat. Sbohem knihkupectví „ Walhalla“ s novým extrémně působivým názvem, knihkupectví „ Pochmurný Ksicht“ se zvedly tržby i počet zvláštních zákazníků.

Nikdy nezapomenu na den, kdy se rozrazili dveře které vypadají spíše jak vstup do mauzolea, než do obchodu s knihami, v nichž stál náš velký, všemi, krom mé maličkosti uctívaný majitel Alfons Kudlička. Vždy mi připomínal tragickou postavičku béčkového komiksu z šedesátých let, aneb jeho prapodivná dlouhá kostnatá postava se nevešla do dveří a vždy se musel při vstupu krčit, nevím z jakého důvodu mi připadalo jako by se na několik minut zasekl a zůstal trčet v jednom místě bez jakéhokoliv pohybu. Jeho černé mohutné kudrnaté afro, brýle ve stylu Johna Lenona a bizardní šátek svazující jeho vlasy, ne, nemá smysl dále pokračovat, na majitele takového formátu se nechytal žádný exot s dalekého okolí. Opravdu, i taková stvoření putují v ulicích a stále se držím teorie že jsem se setkal z bytostí hodně vzdálené planety, souhvězdí snad i galaxie.

Při myšlenkách nad rodnou planetou pana majitele, jsem se na oplátku zasekl v nekonečných úvahách já. V ten moment, však dveře bouchly o rám, několika dlouhými kroky pana Alfonze, v lidských krocích asi pět, nikdy jsem se bohužel nedokopal abych odkrokoval přesnou vzdálenost od vchodu k pultu, se naše pohledy střetli. Mé modré oči začali odezírat z úst, levé i pravé ucho zaujalo bojovou formaci a ušní bubínek hrál jak divoké africké děti na kýbl od tatarky.

„Oline, vnímáš mě ?“ řekl pan Alfons.
„Ovšem, jen jsem před minutkou přemýšlel nad vesmírem“ odpověděl jsem s šibalským úsměvem.
„Ach, nech si vesmír na cestu domů, začni se tvářit jako normální člověk a zastav se u mě v kanclu za pět minut, jasný ?! “ odvětil.
„Jako by se stalo šéfe!“

Odpověděl jsem rychlostí světla, snad mi bylo rozumět, pomyslel jsem si. Víte, mám své temné chvilky, ostatním neustále přijde velmi vtipné, že si mě pan Alfons potají nahrál po pár dnech v práci na diktafon a poté několikanásobně zpomalil můj hlas, aneb mi v ten den nebylo moc rozumět. Po patnácti minutovém zkoumání, následném nikdy nekončícím smíchu, který lidské bytosti dožene k slzám, přišel s odpovědí. „Ano, můžete si odskočit pro kávu a zapálit si v zázemí cigaretu“.

Opět sleduji vteřinovou ručičku na hodinkách, prchajíc té minutové, ještě párkrát se rozhlédnu po obchodu zjišťujíc, že vzduch houstne rychleji než kynoucí těsto pana Babici, nemohl jsem si to odpustit. V duchu se začínám smát vlastním vtipům, jak pošetilé. Neotálím, kráčím k dveřím našeho posvátného ráje čtenářů fantazmagorie, s tikem na levém obočí obracím cedulku „rozlil jsem si kafe, přijdu hned“ kterou jsem s důvtipem při pauze na oběd pomocí vystřižených písmen ze starých novin nalezených, nudnou cestou v tramvaji a povalujícího se kartonu v skladu vyrobil.

„Jak dlouho ti to bude trvat? říkal jsem pět minut, néé ?“ ozvalo se z kanclu.
Kristova noho, ten má zase náladu. To mě čeká další terapie šokem, jak na to koukám.
„Omlouvám se pane Alfons, poslední dobou se mi zdá, že mě ty brzké ranní vstávání čím dál víc vysilují“ odfrknul jsem drze.

Někdo by očekával dveře do kanceláře našeho pana Alfonse z masivního dřeva, třeba z dubu, ten mám osobně rád, nepoddajné, vzbuzujíc strach do všech světových stran ale ne, barevné korálky z mozaikovou tématikou hvězdných válek, dle slov našeho pana Alfonse, žádné dveře nenahradí. Přesněji byl na těch korálcích vyobrazen Darth Vader. Kdykoliv vcházím, nemůžu si odpustit originální příchod do kanceláře, který mě prozatím neomrzel, protože vím jak s oblibou Alfons sleduje nehybné korálky, vždy strčím ukazováček přesně do rozkroku Darth Vadera, pak prostrčím hlavu a stoupnu si před stůl. Výraz ve tváři, pana Alfonse je nepopsatelný, vzteky fialový a černé afro navrch, jak říkám, on musí být z jiné planety. Jestli dostanu padáka, musím se zeptat jak se dostal na planetu zemi.

S dětinským úšklebkem na tváři povídám.

„Pane Alfons o čem že jste se mnou chtěl mluvit ?“
„Oline,celkem často, tím myslím opravdu často, si říkám zda si normální, nebo cvok.
Od nástupu zde, ti opakuji aby si se usmíval, proč se tedy neustále tváříš jak hovnivál ?“

Místností proniká chvilkové napětí, odpovídám s mrzutým pohledem.

„Ale já se usmívám duševně pane Alfons“
„Děláš si ze mě legraci, že Oline ?“ zasyčel pan Alfons.

Je to tady, nastává čas na nehynoucí příběh, kdy k nám do knihkupectví přišel Alfonsovo synovec, opět budu čtvrt hodiny poslouchat, jak mě ten malej spratek uviděl ve dveřích a doteď se bojí v noci usnout bez rozsvícené lampičky na nočním stolku.

„Pamatuješ Oline, jak přišel můj synovec k nám do knihkupectví a uviděl ten tvůj obličej, vypadal si jak mrtvola!! Skoro bych řek že si byl fakt na chvilku mrtvej. Vím že za ty propadlé tváře nemůžeš ale on stále neusne bez té své zatracené lampičky na nočním stolku.

„Dobrá, pokusím se zapracovat na svém ksichtu pane Alfons,“ říkám s nepřirozeným až děsivým polo úsměvem na tváři.

„Konec rozhovoru, utíkej na pauzu“ vytrousil pan Alfons mezi zuby, otočil se, začal hledět do monitoru, opět se mu vracela lidská barva. Moji parádní otočku na pravé patě, kterou jsem chtěl využít na průlet korálky, přerušil imaginární souboj podvědomí, do této bitvy se zapojuji opravdu nerad. Dle výběru slov si myslím že měla proslov věčně a bezdůvodně nakrklá část mého já, nevím proč, hlas byl vždy ženský.

„Hale, krasavče, nenech si žvanit do života, ten páprda nemá šajn o čem zrovna mluvil, musíš být sám sebou! tak mě přestaň srát a začni se mračit, strašně mě to rozpaluje a já vím že se ti to taky líbí, jo a zapal si už cigaretu nebo tady v tobě zdechnu“

„Co? Co to meleš, jediné co pro tebe udělám je že si zapálím cigaretu, mizím krásko “, odpovídám nakrklému podvědomí s ženským hlasem. V tom okamžiku si všímám, jak na mě dopadá další z tisíce nechápavých pohledů pana Alfonse. Bez snahy na vysvětlení a dalších otázek opouštím kancelář.

Z levé náprsní kapsy svého saka olivové barvy, hozeném přes stoličku u dřevěného pultu, dle stavu snad stoletém, vytahuji tabák, sirky, vážky a filtr. Posadím se, stolička nezklame a nečekaně ač zdvořile pozdraví delším vrznutím než obvykle při dopadnutí zadku na polstrovanou část. Zavírám oči, pod nos se dostala vůně dobývajícího se tabáku ven ze sumky, slyším jak na mě křičí, prosí o volnost, neodolám svůdnému volání. S veškerou elegantností odložím tabák na pult, sáhnu po vážkách a filtrech, ubalím si originální cigaretu dle postupu který je nám všem kuřákům dobře známý.

Vycházím ven před knihkupectví, sleduji hodinářství naproti, zjišťuji jak čas letí, je půl páté. Pravá ruka svírajíc hrnek s kávou, v němž se rozpouští tři lžičky cukru, vypouští do vzduchu signál ohlašující jasné varování, připaluji si ubalenou cigaretu, začínám usrkávat lahodnou kávu s myšlenkou na brzký konec směny.