Mikrosvět

 

Mám takovou drahou čelenku s led reflektory a různě silnými lupami. Je to taková pracovní pomůcka určená lidem, kteří se zabývají malými předměty. Určitě by se hodila třeba hodinářům, kdyby ještě existovali a nebo třeba elektromechanikům při pájení drobných součástek.

Já jsem si ji pořídil proto, že jsem zjistil, že plnohodnotně nahrazuje stolní mikroskop. Tedy ten běžný domácí. Není to bůhví jaké profesionální unikum, ale zase to nemusíte mit někde položené na stole a nosit k tomu předměty, které toužíte zkoumat.

Stačí si to nasadit na hlavu a podívat se v libovolném zvětšení... A z těchto důvodů musím opět pochválit čínské inženýry, že vynalezli pro nás (zvídavé evropské slepce) takovou to vychytávku.

Úplně jsem tomuto zázraku vědy propadl. Ani mi nevadí, že skla nejsou skla, ale Akrylát a brzy se poškodí a čelenka se občas povoluje a padá. Klidně si to koupím znova, protože jak si to nasadím na hlavu, abych něco drobného zjistil, často se mi stane, že to zapomenu sundat a pak hledím na svět z jiné dimenze.

Je pravda, že do dálky nevidím nic, ale to mě v té chvíli netrápí. Stačí, když se podívám na svou ruku a ustrnu v údivu...

Vidím obrovskou pískovou pláň porostlou černými stromy bez větví, které se zaplétají do sebe a malého mravence, který běží nekonečnou pustinou mé paže a doufá v konec cesty, který se neblíží. Proto se asi rozhodl, že mě zákeřně kousne! Ale co já vím, třeba jen chce zanechat nějaký vzkaz v mé béžové zemině, pro ostatní.

 

Vůbec se nezlobím, vždyť kousnutí jednoho mravence vydrží téměř každý. A on chudák už vlastně bojuje o holý život! Cítí se asi zoufale, nemá žádné přátele kolem a cesta po mé ruce nemá konce...

Opatrně ulamuji lísteček z nejbližší manželčiny kytky a doufám, že to není ta jedovatá, jenž si hýčká a lehce mu ji podsouvám k čumáčku. Na papej ať máš sílu, pomyslím si, ale v optice vídím, že mu sunu do cesty jen obrovskou zelenou barieru.

 

Ferda (tak on se jmenuje) se náhle zarazí a neví co má udělat. Ocitl se v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ale i on je rád, že já mám tu zvětšovací čelenku, protože kdybych ji neměl, asi bych si to jeho kousnutí pěkně podrbal a to by byl Ferdy konec.

 

Škoda, že nemá Ferda taky nějakou čelenku. Třeba zmenšovací. Aby taky viděl jak se snažím mu pomoci a taky to, že ho mám rád a nechci mu ubížit.

 

Najednou se mě zmocnil pocit, že ho musím zachránit stůj co stůj. Strhl jsem si čelenku z hlavy, abych mohl běžet ven a s napřaženou pravicí jsem pádil ke dveřím.

"Co blbneš?" vykřikla žena, když jsem kličkoval přes kuchyň.

"Pozór uhni, mám tady jednoho mravence!"

Začala mě plácat utěrkou:"Jednoho? Chováš se jako bys spadl do mraveniště."

 

Čas jako by se zastavil. I když jsem neměl čelenku, věděl jsem že Ferda už nyní nežije. Celou dobu jsem cítil jak se držel jednoho z mých stromů na paži, ale po výprasku utěrkou to už vzdal...

Stál jsem tam zkoprnělý a nevěděl co dělat.

"Tak co, dobrý, nekoušou tě už?" tázala se sestersky: "a nedáš si něco k jídlu?"

"Ne, děkuji, asi si půjdu číst do pokoje." pravil jsem smutně.

 

Zakroutila hlavou a začala opět oplachovat talíře, zatím co já jsem sedíc v křesle v pokoji hledal nějakou knížku. Žádnou jsem nenašel, ale můj zrak padl na zvětšovací čelenku. Chvíli jsem váhal, jestli se mám opět ponořit do tohoto druhu bádání. Bylo to pro mě velice lákavé a smutné zároveň.

Pokaždé když jsem takto odešel na druhou stranu a otočil se zpátky, stále jasněji jsem si uvědomoval jak mi jsou ti lidští tvorové, považující se samolibě za tvůrce světa odporní.

 

Nejhorší bylo, že jsem byl vlastně jedním z nich a když jsem se jednou šel podívat na sebe do zrcadla, samozřejmě skrze zvětšovací čelenku, viděl jsem tam jen obrovský mlžný opar mé siluety. V té chvíli se mě zmocnila šílená panika a já padl na všechný čtyři na zem. A když jsem přiblížil hlavu trochu níž, spatřil jsem tam bezútěšnou měsíční krajinu vytvořenou člověkem.

 

Široširá jedovatě modrá pláň plná nástražných ok a návnad ve formě obřích kusů cukru, pečiva a sýra obklopená často už mrtvými tělíčky těch, kteří se nechali zlákat vůní snadné potravy. Naskytl se mi apokaliptický pohled na válečnou zónu plnou zoufalého boje o holý život tvorů z mikrosvěta, kterému lidé říkají prostě: nevyluxovaný koberec.

 

"Ztratil jsi něco?" ozvalo se ze dveří za mými zády až jsem sebou trhnul. Tento sirénovitý hlas patřil obrovské mlhavé záři znějící jakoby ze vzdálených nebes dolů do mé zpustošené krajiny.

"Ne neztratil, spíš našel" zašeptal jsem zdrceně:"pojď se prosím tě podívat, ale musíší si nasadit moji čelenku."

"Tohle to, že si mám dát na hlavu?" jevila se, ale přiklekla vedle mě: "tak ukaž co tam máš."

"Co tomu říkáš?" byl jsem netrpělivý, když už dlouhu mlčela. "Vídíš něco?" naléhal jsem.

 

Byla docela dlouho ticho, protože se asi vyrovnávala s novým pocitem, jako kdysi já, když jsem poprvé objevil mikrosvět.

"Tak co? Hrůza viď?" pobízel jsem ji ke konverzaci: "Co budeme dělat, když to teď oba víme?"

Konečně se zase posadila na bobek a sundala si moji zvětšovací čelenku z hlavy. Podívala se na mě rozlobeně: "Kdybys jednou týdně vyluxoval jak jsi slíbil, nemusel by tady bejt takovej bordel. Já to všechno nestihnu."

"Ale o to přece nejde!" vyhrkl jsem šokován: "tady jde přece o něco jiného proboha!"

"Jo? A o co teda jde?" opáčila bez zájmu.

"Přece o paralerní svět! Tys to neviděla? Žijeme tu vedle sebe a nic o sobě nevíme!"

"Co? My dva?" okamžitě se urazila: "a to mi říkáš po pětadvaceti letech manželství?"

 

Za zavřenými dveřmi obýváku se rozhučel vysavač, zatímco já stál v koupelně a hleděl smutně z okna. Představoval jsem si jak tornádo puštošící krajinu bere lidem střechy domů, převrací auta a zabíjí neviné děti na plážích, přesně jak to můžeme vidět ve zprávách a to docela často. To v třetím paralerním světě se asi uklízí a Bůh má nový vysavač.

 

Vrátil jsem se potichu do obýváku, kde už tiše hrála televize.

"Zlobíš se miláčku?" zašeptal jsem nesměle: "já to tak nemyslel."

"Já vím..." pousmála se, ale evidentně jsme každý mluvili o něčem jiném. "odnes aspoň ten sáček z vysavače do popelnice, ať to tady přes noc nesmrdí."

 

Poslušně jsem přikývl a šel si obout boty. Cestou po chodbě jsem si ještě půjčil z manželčiny skříňky malou motyčku co používá při okopávání růží. Chystal jsem se totiž vykopat tajný masový minihrobeček pro oběti manželčina holokaustu.

Povedlo se. Hrobeček je tajný, neoznačený a je v něm pytlík z vysavače. Jen mě mrzí, že jsem tam nemohl pochovat i Ferdu. Toho jsem totiž našel až mnohem později, když jsem se večer sprchoval. Oděšel důstojně-jako námořník.

 

Čistě osprchován a s lepším pocitem jsem opět vstoupil do pokoje, kde žena sledovala zrovna televizní zprávy a rukou mi pokynula abych k ní přisedl. Vše odpuštěno.

"Tak si představ, že ty 3D brýle jsou už v prodeji a jenom za třista dolarů!" informovala mě nadšeně.

"Jenom nevím na co je ta virtuální realita dobrá. Myslela jsem, že trojrozměrně už všichni vidíme od narození." tázavě na mě pohlédla.

"Ano miláčku, také si to myslím. Je to asi proto, že normálně vidíme trojrozměrně všechno a tedy i to co nechceme. No a v té virtuální realitě vidíme jenom něco..." zamotal jsem se do vysvětlování tak, že na mě v údivu vykulila své krásné oči a já si náhle vzpoměl proč jsem se do ní tenkrát před lety zamiloval.

"Člověk je už prostě takový, něco vidět chce a něco nechce. No a to co vidět chce, tak to musí být v nejlepší možné kvalitě." zarozumoval jsem z posledních sil.

"Aha, už jsem to pochopila" přikývla: " Takže teď ty brejle za třista doláčů půjdou na dračku a takový ty tvoje lupy za třicet koupí jen pár takovejch bláznů jako jsi ty?"

 

Dojatě jsem pokýval hlavou a políbil ji na tvář. Všechno pochopila. Rychle jsem si nasadil svou zvětšovací čelenku a pohlédl na ni abych ji tím pobavil. A ano smála se tak, až se jí třásly chlupy v nose. Viděl jsem je jasně ve 3D a vypadaly jako stromy.