Mnoho lásky černá

Rytíř pokračoval několik dní pěšky poté, co nechal koně ve městě osudu. Nohy už skoro necítil, když v dálce zahlédl hrad z černého kamene. Rozhodl se zkusit štěstí a vydal se k němu. Na louce na kopci naproti hradu hlídal kozy pasáček. Zahalený v plášti seděl na kameni zády k cestě, přesto na rytíře nečekaně promluvil: "Dej si na ni pozor. Nedělej to, co chce. Hrozí ti nebezpečí."
„O čem mluvíš?" zavolal na něj rytíř. Pasáček se k němu ale ani neotočil.
„O kněžně!"
„Raději se zajímej o svý kozy, tamhle ti jedna běží k lesu a jestli se jí něco stane, asi bude hrozit nebezpečí tobě," opáčil rytíř a pokračoval dál svou cestou. Čím blíž byl k hradu, tím jasněji viděl, že nejen kameny jsou černé. Vše, co se dalo natřít, bylo černě natřeno a vše, co se dalo potáhnout, bylo potaženo suknem černějším než noc. Rytíře hned napadlo, že zde drží jakýsi smutek, o kterém by měl něco vědět dřív, než zabuší u vrat a požádá o zapůjčení koně. Jako na zavolanou se tu objevil muž s loutnou, jak jinak než celý černě oděný. Na svůj černě namořený nástroj hrál velmi tesknou píseň, ale přitom se usmíval. Rytíř vytáhl pár měďáků, podal mu je a zeptal se:
„Zač držíte tryznu?"
„My nemáme smutek. Jsme tu všichni šťastní, jen naše paní má ráda černou," chechtal se otázkou pobavený muž a místo měďáků mu vrátil rovnou zlatku. Jaký to prapodivný kraj, pomyslel si rytíř a popadl za klepadlo. Otevřeli mu polonazí drábové v černé kůži s velkými černými psy u nohou. Ti ho beze slova odvedli chodbami vykládanými obsidiánem do sálu tak těžce černého, až se bál, že se mu každou chvílí sesype na hlavu. Uprostřed byl trůn zdobený dračími hlavami a umrlčími lebkami. Na něm seděla nesmírně krásná dívka, jen její tvář byla chladná jako bez života. V jedné ruce držela bič v druhé vzácnou bonboniéru. Rytíř před ní poklekl a z její krásy nemohl spustit zrak.
„Postav se a řekni cokoli, jen se mě neptej na to samé, nač se ptají všichni ostatní, nudí mě to,“ pobídla ho mladá kněžna.
„Dobrá tedy. Pak se ptám jak nikdo jiný, proč když jsi tak krásná, je tu všechno děsivé a černé?“
Kněžna se usmála: „Jsi šibal, rytíři, převleč se do černého a buď mým šaškem.“
„Do černé se nepřevleču a tvým šaškem být nechci.“
Kněžna vstala ze svého trůnu, došla až k němu, pohladila ho po tváři, otřela se o něj bokem, nacpala mu do pusy bonbón a zašeptala: “Jen na chvilku, rytíři. Převleč se a buď jen na jeden večer mým šaškem. Bohatě se ti odměním.“
Rytíř pomyslel, že by mu mohla věnovat koně. Pak ho napadly ještě další věci, které by mohla nabídnout za odměnu, ale vzpomněl si na pasáčka a jeho zvláštní varování.
„Nebudu tvým šaškem ani na okamžik. Zlob se či nezlob.“
Kněžna se od něj odtáhla, posadila se zpátky na respekt budící trůn, práskla do vzduchu bičem a pokynula na své dráby.
„Doprovoďte ho k hranicím mého panství, není zde již vítán.“
Černí drábové a jejich psi ho obklopili a vyvedli ven z hradu. Až na denním světle si všiml, že drábové nejsou obyčejní drábové a dokonce ani jejich velcí černí psi nejsou psi. Všichni to byli rytíři za dráby a psi převlečení. Tak takové nebezpečí mi hrozilo, uvědomil si a doufal, že ještě potká pasáčka, aby mu poděkoval. Když došli k meznímu kameni, otočil se k drábům i psům a zeptal se, jestli nechtějí jít s ním. Jen zakroutili hlavami. Došlo mu, že mají od kněžny zakázáno mluvit. Chtěl jim začít nadávat, že jsou blázni a měli by se probrat, ale uslyšel hlas pasáčka: „Nech je být. Nepomůžeš nikomu, kdo o pomoc nestojí.“
Pasáček byl k němu opět posazený zády a jeho kozy byly všechny ty tam.
„Dáváš dobré rady, ale jako pasák za moc nestojíš,“ řekl rytíř a šel k němu. Chystal si slova díků, ale vtom náhle užasl. Ve tváři pasáčka totiž poznal krásnou kněžnu.
„Proč jsi mě varovala sama před sebou. Nechápu to.“
„Protože jsem netvor, nenávidím se a sama sebe se bojím.“
„Proč? Všichni ti udatní muži tě tolik milují.“
„Právě proto,“ smutně se usmála, vstala a dala se na odchod.
Rytíř měl ještě tolik otázek, ale nemohl ze sebe vypravit ani půl slova. Probralo ho až řehtání koně. Stál dole pod strání a vedle něj leželo sedlo. Oboje černější než noc.