Draci jsou i nejsou

Rytíř hřebce osedlal a dal mu jméno Touha. Konečně přestal litovat, že pro strach z osudu tak hloupě přišel o ryzáka. Žádný kůň se daru od černé kněžny nemohl rovnat, protože, kdo sedí v sedle Touhy, je k nezastavení. Rytíř na svém koni bloudil světem tak dlouho, až se dostal do blízkosti pouště. Neviděl rozumný důvod, proč by se vydával do vyprahlé, nehostinné krajiny. Duny po mnoho dní jen objížděl a neměl v úmyslu to měnit, dokud si nevšiml procesí, které ve skupinách mířilo vzhůru přímo do kopců z písku. Poutníci šlí bosí a bořili se. Sotva se vlekli. Od pohledu chudáci; nemocní a nešťastní.
„Kam míříte? Copak se nebojíte, že umřete žízní?“ divil se.
„Nemáme co ztratit. Jdeme ke studni, jejíž živá voda uzdravuje,“ vyprávěli mu.
Rytíř nad tím mávl rukou, ale když totéž slyšel od různých lidí ještě mnohokrát, uvěřil a vydal se ke studni společně s nimi. Sice nebyl chudý, nemocný ani nešťastný, ale trocha kouzelné vody nikomu neuškodí, řekl si a pobídl svého černého hřebce.
Slunce nad poutníky pálilo. Spalovalo. Netrvalo dlouho a děti začaly pomalu umírat. Rytíř je bral k sobě na koně, aby jim ulevil, jenže byl stejně bezmocný, jako všichni okolo. Lidé pro mrtvé naříkali, avšak věřili, že studna spasí nejen živé, ale i zemřelé přivede zpět k životu. O tom předtím sice nikdy nemluvili, teď si tím však byli jistí. Přísahali by na to. Jenže on začal o existenci studny pochybovat a otočil se na zpáteční cestu, dokud měl k návratu ještě dost sil. Jel a potkával další poutníky. Mířili proti němu. Ptali se, proč jede pouští sám a z jakého důvodu se vrací. Ťukali si na čelo, když říkal, že ve studnu přestal věřit, protože žádná kouzelná studna nemůže být tak krutá, aby nechala zemřít malé děti uprostřed pouště. Snažil se je přesvědčit, aby se vrátili s ním:
„Jak víte, že je tam zázračná studna? Kdo vám to nakukal?“
„O studně bylo mnoho psáno, mnoho řečeno. Ti, kdo ji našli, jsou šťastni. Musí být, protože zpátky se nikdo nevrací.“
„Ti lidé prostě umřeli. Zahynuli naprosto zbytečně tady v poušti!“vysvětloval jim zásadní chybu v jejich úsudku.
„Si o nás myslíš, že jme takoví hlupáci, abychom šli na smrt!“ hněvali se lidé.
„Přesně tak...“
„Sám jsi hlupák!“ křičeli a víc ho neposlouchali. Měl na ně nejdřív vztek a krutou smrt jim chvíli i přál, než se jeho zlost uprostřed polední výhně přetavila do lítosti. Schoval se proto do stínu jedné vysoké duny, sesedl ze hřbetu své sobecké Touhy a rozplakal se nad jejich osudem. Co mohu dělat, aby to tak nebylo? Ptal se a než se stačil znovu posadit do sedla, našla ho studna a zůstala v něm. Toho večera se v poušti objevil i drak. Vlnil se v žáru zapadajícího slunce a pomalu se zvětšoval. Takového hledal celá léta, protože zabít draka by mu konečně přineslo slávu. Jindy by tasil a snažil by se mu setnout hlavu, ale teď nemohl, byl příliš vyčerpaný. Drak to dobře věděl a klidně se přiblížil až k němu. Stačilo jen natáhnout ruku...
„Dnes nemám sílu, abych bojoval. Pověz, příteli, existuje studna?“
„Jsou i nejsou.
„Tohle má být zas co?“ ptal se poněkud podrážděně, protože dračí odpověď se mu zdála k ničemu. Dost ho tím štval. Kdyby ho nechtěl zabít už z principu kvůli strašné dračí kůži, s chutí by ho zabil kvůli tomu.
„I já jsem a nejsem,“ povzdech drak, zavřel obrovské hadí oči a dočista se rozplynul v šeru. Zapomněl už příliš mnoho z lidských slov, aby mohl vyprávět, že kouzelné studny být mohou, ale je jen málo těch, kteří v sobě najdou pramen a ani sám rytíř o svém nevěděl. Po návratu z pouště ale začal zalévat květy podél cest, aby nešťastníků, hledajících štěstí v poušti, bylo zas o něco méně.