Mlžný obraz

Oči se otevřeli. Nic nedělat, to mě první napadlo. To ticho mě zavázalo do tenkých, jehličnatých provazů. Místo mě připoutalo na střed TÉ země... Říkal jsem si, proč, kdy, nebo co to tedy je zač, tohle místo. Mé tělo bylo bez života. Mé myšlenky proudili jen na jedno místo. Mnoho otázek. Jsem mrtev? Konečně? Né, říkám to každý večer, smrt je jenom jedinečná, pochopil bych, že to je konec mé éry. Ale přeci jenom, smrt a tato zázračná situace měli jednu věc společnou. Nevím o tom nic, nebo spíše, nevíme o tom nic. Prázdnota? Ticho? Tma? Nebo slast, úroda, slunce? Čím víc otázek, tím čas plynul v mé mysli rychleji. POČKEJ...mysl? V celá tato příležitost je v mém mozku. To znamená jedno. Je tohle sen..Né, počkat! Život v tomhle světě pořád cítím, to nemůže být jen sen. MUSÍ TO BÝT NĚCO JINÉHO! Ale... co když to je jenom sen. Za chvíli se probudím a budu znova živ na lidské linii, a budu pokračovat s tím, co dělám.