Anna

Malou místnost pohlcovala tma. Anna seděla sama na zemi, opírala se o studenou zeď a přemýšlela o smrti. Dost často si pohrávala s představami, jaké to asi je být mrtvá. Někdy se na to těšila, jindy ji to děsilo. Tak či onak, tady se cítila dobře i při tak temných úvahách. Nebylo to tu tak zlé, stačilo pomyslet a byla na rozkvetlé louce nebo třeba na nádherném plese.

„Můžu?“

Anna nadskočila. Nečekala Ho. Ne teď. Nemohla honem najít to správné slovo. Jako vždycky, když ji něco vytrhlo z úvah. Měla pocit, že už tady zaraženě mlčí celou věčnost, a tak přikývla.

„Díky.“, usmál se. Anna nemohla pochopit, jak je možné, že Ho v té tmě vidí tak jasně. Vycházelo z Něj příjemné slabé světlo, které jí umožňovalo jej jasně vidět, aniž by však došlo k většímu narušení tmy, kterou Anna v téhle místnosti udržovala. Bylo to místo, kam ještě nikdy nikoho nepustila. Místo, kam se chodila skrývat se svými myšlenkami a vizemi.

Seděli spolu na zemi a mlčeli. Anna měla ruce složené v klíně a nervózně si je prohlížela. On se jen usmíval a čekal. Velmi dobře si uvědomoval, že není lehké někoho pustit do samotného nitra své duše. Mohl sem jednoduše vtrhnout, proplést se labyrintem vysokých zdí a prohlédnout si každý sklad, útočiště i skrýši. Jenže to nechtěl. To by bylo prakticky násilí. Neplánoval podniknout invazi a nakonec zajmout Annino srdce. Ne, On chtěl, aby se Anna sama rozhodla, kam ho pustí. Nebo taky nepustí.

Pak najednou Anna vstala. „Pojď.“, řekla tiše. Vyšli do nekonečného bludiště, které obklopovalo Nitro. „Páni.“, vydechl. „Jo.“, povzdechla si Anna. Rozpačitě se rozhlížela a uvažovala, odkud začít. On k ní přistoupil a nabídl jí svou ruku. Anna do ní váhavě vložila tu svou. Jeho ruka byla příjemně teplá.

Vykročili. Anna ho vedla dlouhou otevřenou chodbou. Nad jejich hlavami visela těžká šedá mračna. Tu a tam se v nich zablýsklo. Hrom, který každý blesk doprovázel, byl téměř ohlušující.

„V téhle části ukrývám to nejtomnější ze své duše.“, řekla Anna tiše. Nedávalo smysl, aby Mu jako první ukázala to nejhorší, co se v ní ukrývalo. Na druhou stranu neměla, co ztratit. V nejhorším On zůstane prvním a posledním, kdo kdy spatřil její Nitro a vše, co jej obklopuje.

„Deprese, beznaděj, nedůvěra v ostatní i v sama sebe, sebevražedné myšlenky, noční děsy, nenávist, úzkosti, závislost...“, vyjmenovával polohlasem. Anna se zarděla. „To je v pořádku, Anno.“, usmál se na ni shovívavě.

„Páni, to je ta kniha, co píšeš?“, zeptal se zájmem.

„Ano.“, přitakala Anna.

Otevřel tu knihu, a s každou další přečtenou řádkou bylo jeho obočí čím dál svraštělejší. „Temnotou temnotu nevyženeš.“, řekl vážně.

Pokračovali dál. Dostali se ke vzpomínkám. „Šikana, ztráta přátel, ztráta iluzí, smrt, nenávist od vlastního bratra, boje s matkou...“, začal zase s výčtem. „To mě mrzí.“

Anna jen pokrčila rameny. Soucit nepotěšil, ani ničemu nepomohl.

Procházeli kolem dalších skladišť a skrýší. Míjeli spoustu polámaných snů, zkrvavené útržky sebevědomí, kapky bolesti a celé kaluže zklamání. Několikrát se brodili proudem sebelítosti.

On si povzdechl.

„Já vím.“, řekla smutně Anna. Šli dál. Postupně procházeli další části bludiště. Některé temné a nehostinné. Prošli pouští, bažinou i trnitými keři. Čím blíž ale byli k vnějšímu bloku, tím častěji se objevovaly útulné knihovny, kreativní ateliéry, odpočívadla, herny, šatny, místnosti s trofejemi a vzpomínkami.

„Ukrýváš toho hodně.“, řekl On.

Anna mu neodpověděla.

Bylo to tu krásné. Stáli uprostřed nádherné rozkvetlé louky. Pofukoval vlahý vánek a slunce hřálo, ale nepálilo. Anna si hrála se svým dlouhým copem. Nevěděla, co říct. Ukázala Mu všechno. Úplně všechno.

„Tohle je moje duše.“, řekla prostě a odevzdaně rozhodila rukama. „Humus.“, dodala a zakroutila hlavou.

„Je nádherná.“, řekl On.

Anna se na Něj překvapeně podívala.

„Stačilo by tu trochu uklidit.“, usmál se povzbudivě.

„To by trvalo věčnost!“, namítla Anna.

„A proč ne?“, usmál se tajemně. 

„Ale hradby si nechám!“, prohlásila Anna rozhodně. I kdyby to tady nakonec bylo sebekrásnější! Přece si nepustí do své duše jen tak kohokoliv!