Kdo bloudí

Povím vám příběh o jednom muži. Ten muž byl velice zvláštní. Chodíval halen v černý šat a sametový cylindr krajem. Bez povšimnutí dokázal projít celý svět. On bloudil, avšak to bylo jeho prací. On bloudil a hledal oné ztracené, kterým by mohl pomoci najít cestu zpět. Nebyla to lehká práce, protože ne každý byl blízko pěšiny. Někdo byl od ní i tisíce mil, jiný zase jen pár kroků a přes husté větve nebo křoviny jí neviděl.

Jednoho deštivého dne, brzy zrána, se muž procházel lesem. Byl to velmi hustý, smrkový les, těžko se tudy procházelo. „Jen blázen by sešel z cesty,“ říkal si muž, když tu zaslechl něčí pláč. Vydal se podél hlasu, až přišel na velikou paseku, uprostřed které seděl malý chlapec. Se svěšenou hlavou se díval do země a jen občas zvedl ruku, aby si otřel slzy. Dlouho trvalo, než si chlapec muže všiml.
„Dobrý den,“ pozdravil smutně chlapec.
„Dobrý den,“ odpověděl muž.
„Co tu děláte?“
„Hledám.“
„A co hledáte?“
„Lidi.“
„Aha a jaké?“
„Lidi jako jsi ty,“ usmál se muž a přistoupil k chlapci blíž. Je zvláštní potkat člověka uprostřed černého lesa, uprostřed ničeho, v krajině hluchých. Ale muž byl na tohle zvyklý. Přistoupil k chlapci blíž a přikryl jej svým černým pláštěm.
„Víte, já jsem se ztratil, když jsem se procházel. Já jsem smutný. A když je člověk smutný, rád se sám prochází a pak se lehko ztratí,“ řekl chlapec.
„Já vím,“ povzdychl si muž, „proto ti pomůžu najít cestu, po které jsi šel.“
„To bude od vás velice milé,“ usmál se chlapec. Muž mu pomohl vstát a pak se pomalým krokem vydali z paseky.
„Jsem hodně daleko od cesty?“
„Nejsi, neboj. Ty se tu moc dlouho nezdržíš a já zase budu sám,“ usmál se muž.
„Proč myslíš?“
„Není tolik lidí jako ty. Když se někdo ztratí, na chvíli se zdrží, někdo přijde na čaj, jiný na oběd, ale každý člověk odejde.“
„Tak to jsi pak sám, že?“
„Ano, ale za chvíli zase někoho najdu,“ usmál se muž a vzal si zpět svůj kabát.
„Jdi, tudy vede cesta,“ pokynul k lesní pěšince. Slunce už zapadalo a přes větvičky stromů ozařovalo jehličí, které jako by značilo cestu ven. Chlapec si otřel slzy, pousmál se a vydal se z lesa pryč.
„Bude se mi po tobě stýskat,“ ohlédl se ještě chlapec.
„Zapomeň na mě a už nikdy se do této krajiny nevracej,“ odpověděl muž.
„Proč se nemám za vámi vracet?“
„Neboť není dobré oblékat si šat smutku a po jeho boku kráčet životem,“ řekl a zamával malému chlapci, který mizel mezi větvemi smrků.

A tak podivný muž, halen v černý šat a sametový cylindr, chodí krajem a hledá další ztracené, které by alespoň na chvíli zahalil do pláště smutku a pomohl jim najít cestu zpět.