Trochu hlíny odpadlo z díry a vylezl jezevec. Člověk by se až divil, jak může vypadat tak čistě, když přece žije v temné noře, kde je plíseň, vlhko a pavouci. Jezevec si olízl stříbřitý kožíšek a pomyslel si.
„Celý svůj život trávím okolo své nory, do které se na noc vracím. Takhle vlkem kdybych se stal! Mohl bych běhat svobodně po lese a nebát se o svůj kožich. Naopak ostatní zvířata, co jich je plný les, by mě respektovala a zároveň se i bála. To by byl krásný život“, zasnil se jezevec a zalezl zpět do své nory.
Ráno se probudil a zjistil, že je vlkem. Měl pocit moci a síly. Vyškrábal se z nory a rozběhl se nazdařbůh přes les a uháněl jako vítr. „Nu dobré je to“ brumlal si jezevec pod čenichem. Už z dálky se mu veškerá zvěř vyhýbala a i ptactvo se s křikem vznášelo nad stromy a bálo se usednout zpět na větve.
Protože to byl opravdu chytrý jezevec, vydobyl si u ostatních vlků respekt. Byl mazaný a výřečný a brzy se stal vůdcem vlčí smečky. Jezevec uměl vycítit kořist a jeho plán jak ji ulovit byl vždy provázen úspěchem. Až jednoho dne se vlčí smečka srazila se lvem. Lev svou mocnou tlapou a jediným úderem rozdrtil jednoho vlka a vrhl se na druhého a třetího. Vlci se rozprchli a zastavili se až daleko na kopci, kde zjistili, že jich je jen polovina. Jezevec se smutně stočil do klubíčka, ve kterém se zamyslel. „Teď už nebudu mít klidu, lev je daleko mocnější než vlk! Kdybych se tak stal lvem! To bych si potom mohl užívat života a svobody plnými doušky“.
Ráno jezevce probudilo hrozivé vytí, a když otevřel oči, zjistil, že všichni vlci prchají pryč. Stal se lvem s mocnými pazoury a zubisky. Nadechl se a zhluboka zařval tak jak to dovedou jen lvi. „Uuuáááá, jsem králem všech zvířat!!“ Rozléhalo se do údolí. Nikdo neměl odvahu se mu postavit do cesty a protože byl jezevec velmi chytrý, seznámil se lví smečkou, která ho přijala do svého středu. Svou mazaností a výřečností se stal vůdčím lvem. Rozděloval úkoly, radil a urovnával lví spory, až jednoho dne se ozvaly v lese výstřely. Padla rána, druhá a třetí. Ozvaly se lidské výkřiky a dva lvi se skáceli mrtví k zemi. Ostatní lvi včetně jezevce se pod palbou rozutekli každý na jinou stranu.
Sám jezevec odběhl daleko do temného lesa, kde unaven ulehl do houštin. Toho dne usínal s myšlenkou na člověka a přitom se kousl zlostně do tlapy a pomyslel si „tak přece je ještě někdo mocnější než je lev“ a jezevce zasáhla touha ze zvířat nejvyšší a to touha stát se člověkem.
Ráno jezevec otevřel oči a zjistil, že je mu hrozitánská zima. Olízl se a ucítil, že jeho kůže je zcela holá, bez srsti. Celý vzrušený se postavil na obě nohy, až se mu z toho hlava zatočila. Ještě nikdy ve svém životě nezkusil takového pocitu. Udělal několik kroků, ale ostrý trn se mu zapíchl do paty. „Ouuvej“ zaklel jezevec a hned usedl, aby si trn vytáhl. Ani si ránu nemohl olíznout.
„SSSSSSSS“ zasyčel varovně had a jezevec si uvědomil, že musí rychle z lesa pryč, že tady už není pro něj místo. S myslí plnou strachu putoval po dva dny divokým lesem bos, hladový a žíznivý až narazil na malinkatou vesnici.
Jezevec prokázal svou chytrost a výřečnost a brzy se ve své nové podobě zorientoval. Nejprve pomáhal místnímu obchodníku s rozvozem zboží a poté zastával složitější činnosti. Rychle se naučil číst a psát a mohl se tak domoci lepšího postavení. Uběhl jeden rok a jezevec se stal váženým a vyhledávaným pro své rady. Chodili se za ním radit i z okolních vesnic. Zjistil, že existují města, která jsou tak velká jako třeba sto vesnic. S malým kapitálkem se jezevec vypravil z vesnice, která už mu připadala těsná, do hlavního města. Když do města dorazil, začenichal, aby vycítil nové příležitosti. Nejprve začal obchodovat se dřevem, neboť les znal dokonale a věděl, na jakých místech roste rovné a zdravé dřevo.
Později, když zjistil, že pro lidi znamená zlato více než všechno ostatní dohromady, si vzpomněl na jedno místo, kde se zlato válelo v polostínu mohutné hory. Když byl ještě lvem, vzpomínal jezevec, hrávala si tam lvíčata. Zlato bylo tuhé a valouny se nedaly žvýkat. Bylo to vše k ničemu, ale mladé lvy zlatý třpyt neobvykle přitahoval. Neváhal a ihned se tam vypravil a opravdu uviděl spousty zlatých valounů. Nasbíral tři plné bedny zlata a vrátil se zpátky do města. Zlato prodal a za utržené peníze si koupil celou horu.
Založil těžařskou společnost, která den po dni ukrajovala kousky hory, ze které zlato plynulo proudem, a za další rok se stal jezevec nejbohatším obyvatelem ve městě. Přicházelo za ním mnoho lidí a žádalo o peníze o rady o to a tamto. Byl zván do různých spolků, aby pronesl svou řeč. Jezevec peníze rozdával, rady udílel a za své zásluhy byl odměněn nejvyšším státním řádem.
Uběhlo mnoho let a jezevec pocítil, jak stárne a jak mu ubývá sil, až se jednoho dne rozhodl, že půjde daleko od lidí, od všech těch záležitostí a povinností. Odjel daleko z města pryč do oblasti kde žil ještě jako jezevec. Ulehl do stráně a zadíval se na hvězdy. Hvězdy byly tiché a jako drahokamy se třpytily na tmavém nebi. Vnímal ohromný prostor, pro to co všechno se může stát a kým může být. Začenichal a cítil, jak se propadá do nezměrného, ve kterém se ztrácel. Nečekal takové možnosti a něco takového ho nikdy nenapadalo.
Pomalu zavřel oči, a když je opět otevřel, probudil se ze svého snu. Zjistil, že je ve své noře. Olízl si stříbrný kožíšek a pomyslel si: „Inteligence je cestou k blaženosti.“