Společný sen

Seděl jsem na lavičce v parku. V ruce jsem držel plastikový kelímek s kávou, kterou jsem pomalu dopíjel. Mírně melancholická nálada mě vedla do zádumčivého stavu, prostě jsem zapnul mozek na volnoběh a odpočíval.

Náhle jsem zaslechl ženský hlas: "Je tu volno?" Otočil jsem se a uviděl slečnu či paní kolem třicítky, celkem pěknou. Měla vlnité dlouhé vlasy a zajímavý, hluboký pohled v očích.

"Ano, klidně se posaďte," usmál jsem se.

Sedla si a otevřela noviny. Cítil jsem, že je přístupná konverzaci, jinak by se mě přece neptala jestli si může sednout. Mrknul jsem na stránku, kterou právě četla, abych mohl navázat konverzaci.

"Další teroristický útok - hrůza, co?"

Kývla hlavou a povzdychla si. "Ano. Nemělo by to tak být - tolik násilí... Měli bychom žít v lepším světě."

"Toto je jediný svět který máme," usmál jsem se jejímu zvláštnímu nápadu.

"To si nemyslím. Určitě víte, že spousta věcí nefunguje tak, jak by měla..."

"Třeba server v práci," pokračoval jsem v jejích úvahách. Začalo mě to celkem zajímat i bavit.

"Tím nemyslím jen techniku. Nefungovat mohou i jiné věci..." nadhodila. Cítil jsem, že se mi snaží svým způsobem napovídat, abych na něco přišel.

"Mezilidské vztahy," přemýšlel jsem. "Murphyho zákony a podobné schválnosti..."

"Děláme si to sami," usmála se.

"Co prosím?" teď se mi zdálo, že skočila od tématu k tématu.

"Idea je prvotní, hmota druhotná - souhlasíte?"

Ano - s tím jsem souhlasil: "Ať kombinujete hmotu jakkoli, nemůžete vytvořit vědomí. Cítím to - vědomí je nad tím." Byl jsem zvědavý, co na moji teorii řekne.

"Z toho vyplývá, že vědomí tvoří hmotný svět," pokračovala. "Každý z nás sní kousek společného snu, který se potom manifestuje všude okolo."

"Proč potom všechno nefunguje? Zázraky, blahobyt, krásný svět..."

"Myslíte si, že si to nezasloužíte. My lidé jsme tak hluboko přesvědčení, že život je pes, že si to kolem sebe vytváříme. A pokud se mezi nás narodí někdo nový, z jiné roviny, společná realita ho naočkuje stejným názorem. Je to past. Černá díra pro duše, které zabředly do vlastních pocitů viny a méněcennosti..."

"To dává smysl!" zvolal jsem, "když jsem byl malý, byl jsem pln očekávání šťastných věcí, dobrodružství a příjemných zážitků, postupně jsem narážel na nemilosrdnou realitu druhých..."

"Spoustu nás sem přišlo," usmála se "zrodili jsme se do této roviny Multiverza, abychom předali svůj sen těm, kteří sní noční můru. Vzpomeňte si na to - já jsem taky taková. Vy jste taky takový."

Matně jsem si vzpomínal na své plány z dětství a puberty - zlepšit svět.

"Neorganizujeme se. Není to sekta," pokračovala, "prostě se snažíme vyzařovat pozitivní energii a navzájem se podporovat v decentralizované síti. Světlo ke světlu, jiskra k jiskře..."

Povídali jsme si ještě dlouho do noci. Zůstali jsme přátelé a potkali ještě spoustu dalších podobných lidí. Světla bude čím dál víc a nakonec změníme společný sen.