Pohlednice z Tater

***

Pohlednice z Tater

 

Ono se tenkrát v těch severních Čechách občas opravdu nedalo dýchat. To když už nás nedusili totalitní samozvanci, tak nás přidušuje to, co je jejich zásluhou v severočeském "luftu". Jako jedni z těch, kteří jinde většinu roku dýchat nemohou, jsme dostali před časem poukazy na ozdravný pobyt v rehabilitačním zařízení ve Vysokých Tatrách, ve Starém Smokovci a v květnu. To jsme byli ještě ČSFR. Přijímal nás velmi sympatický, poměrně mladý lázeňský lékař: Možem vám napísať skotské striky, kúpele, inhalácie a neviem čo ešte. Ale pozrite sa na tu krásu von! Tatranské slniečko, čistý vzduch a príroda - to sú tie najsprávnejšie liečebné procedúry…

… a při tom už zůstalo. Nachodili jsme starosmokoveckém okolí za těch čtrnáct dní skoro sto padesát kilometrů.

Já jsem byl v Tatrách po třetí, moje Jarmila poprvé. Navzdory tomu, že jsem tenkrát nebyl (ani dnes nejsem) nikterak podvyživený – to víte, jak může vypadat koulař, diskař a později i občasný pivař, že? - jsem se zavázal, že ji protáhnu Tatrami aspoň do mé úrovně jejich znalosti a fyzických možností již poněkud zpohodlnělého padesátníka.

Hned druhý den jsme dojeli »elektríčkou« dopoledne do Tatranskej Lomnice do krytého bazénu. Jak dobře chutnalo po pár odplavaných stech metrech! Nu -  a odpoledne na Štrbské pleso, s tím panoramatem, které zejména poprvé skoro vyrazí dech. Po tom dopoledním plavání se mi moc nechtělo, ale nechtěl jsem se shodit před ženou a jezero jsem s ní obešel… Už tu - naštěstí - bylo sněhu maloučko, sem slunce může bez překážek - a tak asi tříkilometrová procházka s výhledem na Kriváň, Krátku, Furkotský štít a Solisko byla nejen příjemná, ale i nezapomenutelná. 

 

První větší výlet pěšmo (po těch výletech tatranskoželezničmo do Tatranské Lomnice, na Štrbské pleso a lanovkmo  na otočku na Hrebienok s jedním z nejkrásnějších výhledů na slovenské velehory) jsme si udělali ze Smokovce přes Hrebienok po Tatranskej magistrále na Velické pleso. V Sliezskom dome jsme si dali čaj a zákusek a posíleni seběhli do Tatranskej Pol’anky. Takhle to vypadá velice snadné, seběhli… ale pozor! Bylo to v květnu a v údolí Velického potoka bylo místy ještě metr sněhu, pod nímž tekly potoky  sněhových vod. Chvilka nepozornosti a už jsem v sedě po krk ve sněhu objímal záchranný kmínek mladého smrku… Moje drahá z toho měla Vánoce, protože jsem nepochybně měl oči jako tenisáky… Tam už jsme toho měli oba dost a vděčnýma očima jsme přivítali vláček tatranskej železnice přijíždějící od Štrbského plesa.

Podobné byly i výlety k vodopádům ve Studené dolině, k Batizovskému plesu a pár vycházek menších a snadnějších.

Nescházel ani výlet na Skalnaté pleso. Vraceli jsme se odtud po Tatranskej magistrále na Hrebienok. Nahoře bylo všude ještě plno sněhu, bílého, jiskřivého, nad námi modré nebe a slunce jak do běla rozpálená pánev, že to ani nelze popsat. Byl to divný pocit jít přes více, než kilometrové sněhové pole jen malinko prošlápnutou  úzounkou pěšinkou nad námi sněhový svah, pod námi sněhový svah – až úzko nám bylo. Se sevřenými rty a mezi lopatkami zvlhlí jsme dorazili až do ostré zákruty (zatáčky, pardon, jsem jak pan Babiš – pořád ujíždím do slovenštiny (:-D), na vyhlídku k místu, odkud cesta spadá do spojení Malé a Velké Studené doliny. Posadili jsme se na lavičku pod skupinou bříz a hodlali něco sníst.

Ze svačiny sešlo - naskytl se nám úchvatný pohled: mezi masivy Lomnického štítu napravo a Slavkovského štítu nalevo, nad oběma Studenými dolinami uprostřed s Prostredným Hrebeňom a Malým Kostolom právě řádila bouřka. Mraky, černější, než moje svědomí po návratu z vinárny, přikrývaly celý obrovský prostor mezi oběma masivy jako strop kyklopského sklepa. Pod těmi mraky byla tma jako ve skutečném sklepě… a v té tmě se křižovaly blesky - jeden za druhým a několik současně a ty způsobovaly iluminaci, po nám které běhal mráz po zádech. Stáli jsme jako ztuhlí, tam, v ohbí cesty, na vstupu do doliny. Přírodní veledivadlo se odhrávalo asi dva kilometry od nás, ve výšce, ve které jsme se právě nacházeli. Stáli, ani nedutali a připadali si tak nekonečně maličcí, jako kdyby věřící křesťan stanul před tváří Boha, jako hvězdář u teleskopu při pohledu do nekonečných hlubin vesmíru. Jaké síly nám tu předvádějí své hrátky! Bouře se z doliny náhle skoro nenápadně vytratila a po necelé čtvrthodině už zase všude svítilo slunce… i v dolině, ale my jsme ještě chvíli mlčky stáli, plní dojmu ze silného prožitku a zapomněli jsme i na to, že jsme zde chtěli původně jíst.

Ještě hodnou chvíli jsme pokračovali v cestě jenom potichu. Snad až po dvoukilometrovém sestupu k můstku přes Studený potok jsme si začali svoje dojmy sdělovat. Přestože čeština je tak bohatá řeč, že jí jde vyjádřit skoro každý záchvěv citu, na popsání dojmů z té gigantické scenérie ani jednomu z nás nestačila slova - a to si myslím, že se oba dva vyjadřovat dovedeme. Tak jsme skončili s tím, že popsat to nelze, jen zažít, když má člověk to štěstí, že je na správném místě ve správnou dobu. Nestává se to v životě často, o to více si toho oba vážíme a rádi vzpomínáme s malým mrazením v zádech na ten obrovský sklep se záblesky mnohamilionvoltových elektrických jisker a do duší se nám vždy znova vrací pokora. Té je nám všem zapotřebí.

Asi každý člověk v naší a nejen naší zemi by měl na chvíli pohledět do bouřky v dolině, do vesmíru, do Boha...