Kamarád, se kterým celý dny plašíme srnky

Je noc, nový den, a já utíkám uprostřed lesa. Běžím jako o závod, ale on je jediný, kdo mne pronásleduje. Je těsně za mnou, nemůžu od něj utéct. Ledový závan větru dopadá na má spocená ramena; drží se mě jako čerstvě přisáté klíště. Jsem tu jen já, řítím se lesem uprostřed noci, snažím se před ním utéct a nedaří se mi to. Drží se mě jako klíště, a nechce se pustit. Temná zákoutí lesu mi ovšem pomalu začínají otevírat svou náruč – jdou mi naproti. I přesto, že jsem jim vyplašil všechny srnky.

 Otevřu dveře, a vlezu dovnitř. Je to tu malé. Uprostřed se nachází krb, který osvětluje celou místnost a přináší zároveň částečně uspokojivé teplo. Jdu do kuchyně, nasypu do kávovaru kafe a stisknu tlačítko na espresso. V lednici najdu vanilkové Pikao, trochu naliju do hrnku, který vypadá jako po prababičce, a zaliju to vařícím espresem. Spolu se svým horkým nápojem si sedám ke krbu do křesla. Je to příjemné, se občas zastavit a vychutnat si to. Ale oba víme, že to není na dlouho. Za chvíli budeme muset zase pokračovat. Není na výběr. Pořád ho cítím na svých ramenou, nemůžu se ho zbavit. Stojím ve sprše, pouštím na sebe vařící vodu, a přesto je tu se mnou. Trpělivě na mě vyčkává.

Usrknu si ze svého nápoje, když v tom se otevřou dveře, a do místnosti vejde Ona. Má na sobě jemný saténový župánek ve vínové barvě, a tmavé oční linky. Její krátké rudé vlasy dokonale lemují její lícní kosti, je prostě perfektní. Pokládám svůj teplý nápoj na stolek, a pomalým krokem se obracím směrem k Ní. Lehce ji uchopím, přitáhnu k sobě a zadívám se Jí hluboko do očí. Koukáme na sebe takhle dlouho, neuvěřitelně dlouho. V celé místnosti je jediným zdrojem světla plápolající krb, a úhel ve kterým stojíme mi krásně nahrává do karet, takže zatímco já Ji vidím až do duše, Ona vidí pouze černý odraz. Pomalu se k Ní nakloním a políbím Ji. Letmým pohybem Ji rozvážu Její saténový župánek, hladím to krásné tělo, které v odrazu krbu ještě víc ztrácí na barvě. Hladím Ji na místech, na které hodní kluci ani nepomyslí. Beru si to, co je mé – aspoň pro tu noc. Naše nahá těla se zmítají v bouři vášně a rozkoše; přestává mě pronásledovat, a já těch pár slastných minut necítím nic víc, než blažené, zasloužené teplo.

Zvedám se, a hledám oblečení. Ona něco říká, ale neslyším Ji. Sedám si na gauč, a pomalu dopíjím svůj, teď už vlažný, nápoj. V kuchyni umyju hrnek jako po prababičce, a odcházím ze dveří. Již je brzké jitro, svítá. Vydávám se opět na cestu se svým starým známým. Je tu se mnou, skoro nikdy mne neopouští. Můj kamarád, se kterým celý dny plašíme srnky.

Dávám se do běhu.