O nesplnitelných snech

 Byl jednou jeden malý chlapec. Žil sám a sám, neměl zhola nikoho a tak mu nezbylo než chodit suchými pouštěmi a pustými horami, tmavými lesy a loukami které byli poseté malými diamanty a krvavými rubíny, zlatými lány polí a pod vodopády s průzračnou vodou. Ač mohlo by se to zdát jako ráj, on se cítil sám a ostatní lidé a zvířata byli v nedohlednu. Rozhodl se tedy, že si sám stvoří kamarádku. Chtěl mít přítelkyni, družku se kterou by mohl žít. Chtěl vytvořit člověka a chtěl si hrát na boha.

 Snesl tedy hlínu z vysokých hor a smíchal jí s vodou z křišťálového jezírka. Vytvaroval z ní drobnou dívku a na místo kde by měla mít srdce vmáčkl velký a krásný rubín. Na hlavu jí nasadil korunu ze zlatých klasů, místo očí dal dva diamanty ve kterých byl uvězněný kus modré oblohy a ve kterých se odrážela bílá oblaka. Oblékl ji do ranní mlhy a z oblohy snesl kus slunce, aby byla milá jako sluneční paprsky a kus měsíce, který jí vetkl co čela, aby byla krásná jako luna.

Když byl hotový, zadíval se na ni, ale ona se ani nepohnula. Neoživla, stále se dívala na svět krásnýma neživýma očima, protože neměla ústa ani jméno. Dívka tam stála dál, třicetkrát se na ni zadívalo slunce a třicetkrát se na ni zadíval měsíc, než se hlína rozpadla na prach a z půvabné dívky zbyla pouze hromádka ničeho. Protože nejsme bohové a nemůžeme jen tak stvořit člověka k obrazu svému, bez toho aby se jeho duše obrátila v prach.