Kdo je tu ovce?

Skupina šesti pastýřů přešla přes kulatý vrcholek zeleného kopečku. Viděl jsem je teď, jak scházejí po svahu dolů – téměř směrem ke mně, ale trochu víc doprava. Před nimi běželo stádo ovcí.
Bylo jich tak dvacet nebo třicet a všechny šly stejným směrem.
Bylo až roztomilé, jak jednodušší tvorečkové to jsou. Batolily se po svahu nejistým krokem a jejich kulatá tělíčka do sebe nemotorně vrážela, jak se tak snažily usměrnit svůj pohyb tím směrem,který byl žádoucí.
A který že byl žádoucí? Na to snad znali odpověď jen ti pastevci. Při tom, co dělali, jak řídili celé to hloupé stádo, bylo patrné, jak dobře si se svou prací umí poradit. Ty zvířecí chudinky měli ve svých rukou a bylo mi až smutno při pomyšlení, jak nesvobodný život asi vedou.
Mocná lidská síla je nyní stočila doleva, takže nyní procházeli podél úpatí kopce ve vzdálenosti přibližně patnácti metrů ode mě. Vypadalo to však, jako by se pastevci hádali. Slyšel jsem jakési nesrozumitelné, avšak zaručeně nespokojené a rozzlobené hlasy, a viděl jejich majitele, kteří na
krátkou chvíli zůstali stát opačným směrem, než kterým se vydal zbytek stáda. I ti zbylí pastevci se zastavili a křičeli zas něco na ty stojící opodál. Zřejmě se nemohli dohodnout na tom, jakým směrem stádo povedou. Všichni se pak podívali na mě a rázem umlkli – patrně, že se nechtěli hašteřit přede
mnou, načež následovali své ovce, které již popošly o notný kus i bez jejich všetečné buzerace.
Jací to profesionálové, říkal jsem si, když mi za vysokými lípami zmizeli z očí. Bylo to až fascinující, jak disciplinovaný ten dobytek byl. Z těch hochů musí sršet pořádný respekt. Vždyť ani jedna z těch ovcí nevybočila z řady, ani jedna nešla jiným směrem než ostatní. A to na ně ti kluci
vůbec nic nevolali. Žádné pokyny, nic. Asi to není nutné. Mají to v malíku.
Chvíli jsem zas viděl jen ten zelený pahorek. Nad hlavou položenou ve stínu pod velkým jasanem mi zpívali ptáci a listy toho jasanu byly krásně nasvícené a rovněž jasně zelené. A všechny ty zelené věci jako by byly z vrchu překryty sytě modrou čepicí.
Na vrcholu toho kopečku, zpod té čepice, na mě náhle vykoukla jedna z těch legračních ovcí.
Překvapený jsem byl čím dál tím více, jelikož se za tou jednou ovcí objevovala další a další. A pak se za celým tím stádem zjevili i pastevci. Jejich pohyb na mě působil poněkud rozpačitě. Batolili se nejistým krokem a jejich pohublá tělíčka do sebe nemotorně vrážela, jak se tak snažili stačit svému stádu. Divil
jsem se, že jsem si toho před tím nevšimnul. Chudáci kluci plně ovládáni svými ovcemi za nimi viseli jako páté kolu u vozu. Ta zvířata je evidentně, jak se to tedy alespoň nyní jevilo z toho čerstvějšího pohledu, vlastně vůbec nepotřebovala. Bylo mi až smutno při pomyšlení, jak nesvobodný život ti
chlapci asi vedou.
Na úpatí se opět zastavili. Nyní se již nijak nesnažili zakrýt své rozčarování. Rozhazovali rukama a křičeli kolem sebe:
„Tak já už nevím!“ volal jeden z nich. „Přece se tu za nima nebudem plahočit celej bílej den!“
„Musíme je ale nějak dostat na statek,“ oponoval mu zas jiný pastevec.
„Ale oni s náma evidentně jít nechtěj,“ řekl na to další. „Dělaj si, co chtěj.“
Ovce se mezi tím opět vzdálily, na své pastevce nebrali příliš ohled. Ti se náhle zděsili, když zjistili, že stádo má již dobrých tři sta metrů náskok. Zběsile se za nimi rozeběhli, podkluzovali jim nohy, padali a zase se zvedali a zase běželi, až nakonec své ovce přeci jen dohnali. Mocná zvířecí síla je pak vedla z místa na místo; za to odpoledne kolem mě prošli asi ještě třikrát. Myslím si ale, že nakonec ovce ty chlapce přeci jen dovedly zpět na statek. Ale nejsem si jist, jak to celé vlastně bylo. Zdálo se mi to všechno poněkud matoucí.