Prvoprvek

“Profesore, uvědomujete si důsledky toho, pokud dnešní analýza vyjde pozitivně?” zeptal se muž, podíval se na hodinky a opsal do papírového záznamníku dnešní datum. Dnes je to přesně sedm měsíců ode dne, kdy oba do této mrazivé sterilní díry přijeli.

Prof. RNDr. Thomas Auburg, DrSc., dr.h.c se jen lehce pousmál, čímž ještě zvýraznil už tak hluboké vrásky ve tváři, které mu zdejší ledový vítr způsobil. “Vy už byste chtěl domů, Trevisi,” pronesl chraplavým hlasem. “Obávám se, že dnešek ještě definitivní výsledek nepřinese. Brzy, Trevisi, brzy, ale dnes ještě ne.”

“Znáte to, profesore, v Matyášově věku je měsíc od měsíce úplně jiným člověkem. To, že ho nezpoznám, až přijedu, s tím jsem se už smířil. Nechci ale přijít o většinu jeho dospívání,” řekl Trevis. “A to ani nemluvím o skutečnosti, že pošta na trase Antarktida-Praha není dvakrát funkční. Neměl by tady někde, náhodou, žít nejefektivnější pošťák na světě, Santa fucking Claus?”

Thomas se bouřlivě rozesmál na celou boudu né větší, než garsonka v centru Prahy. Ale zatímco z pražského bytu máte maximálně bezprostřední přístup k nejlepším barům Evropy, kabina, kterou profesoři Auburg a Jonathan obývali sloužila k pochopení nejsložitějších biochemických procesů ve vesmíru.

“Ehm,” Thomas ještě rozkašlával zbytky smíchu na hrudi. “inu, můžeme se do toho dát?”

Trevis přikývl a pohledem přejel sérii zkumavek vyskládaných v dřevěné kostře na stole. “Vzorky jsem extrahoval ráno, vše je připraveno.”

“Zima, co?” řekl a znovu propukl v hřmivý smích, tentokrát s přídavkem jízlivosti.

Úloha asistenta, hádám, zaklel v duši Trevis. “Málem mi umrzly koule. Příště sbíráte vzorky vy, nebo mojí ženě vysvětlujte sám, že Matyáš nebude mít sourozence.”

Trevis vložil všech šest zkumavek postupně do stroje, který na tomto místě jako jediný připomínal civilizovanou laboratoř. Paradoxem je, že sen každého ctižádostivého vědce je využít civilizovanou laboratoř jako prostředek, jak se dostat k výzkumu na tak významném místě jako je tato kabina.

Na znamení zavdané zmáčknutím tlačítka START veškeré zkumavky uvnitř centrifugového měřícího přístroje začaly rotovat rychlostí, jež se běžnému oku jeví jako sada rozmazaných pospojitých linií. Odstředivá síla vytlačila tekutinu uvnitř až do samotného okraje zkumavek. Tento postup způsobil, že se jednotlivé složky tekutiny rozpadly na ekvivalent prvočísel - nedělitelné části, které společným smícháním dají jednoduchý celek, jež Trevis tak bolestivě zajistil.

Po 20 minutách se přístroj s tlumeným swooosh zastavil a poslal veškerá zjištění v matici jedniček a nul do přísedícího počítače. Zeď za počítačem se rozzářila krvavě červenou barvou signalizujíc žádost o lidský zásah. Trevis položil rozečtené noviny a s úsilím se zvedl z pohovky. Přisedl k počítači a začal pracovat na analýze získaných dat. Profesor Auburg mezitím začal s likvidací analyzovaných vzorků a přípravou pro zítřejší sběr. Perfektně sehraná symfonie, kterou v ledem obehnané kabině na dokonale izolovaném cípu světa již přes půl roku hrají.

S odesláním posledního ze stovky příkazů do programovacího řádku se před Trevisem objevily požadované vizualizace. Čím déle se na grafy, linie a výpočty před sebou díval, tím více se mu zvyšoval srdeční tep. To snad není možné. My jsme to dokázali? Pro Trevise právě přestal existovat čas i prostor. Navzdory teplotě v kabině, která hraničila s komfortem, jej samo od sebe postupně začalo polévat tělesné horko. Jejich výzkum se právě mílovými kroky přiblížil k úspěšnému výsledku. Laureáti Nobelovy ceny prof. Thomas Auburg a prof. Trevis Johnathan, představoval si. Po chvíli nadšení, které se ještě na moment snažil před Thomasem tlumit, si uvědomil širší implikace vizualizací, ze kterých nemohl spustit oči. Ty se netýkaly vědce Trevise, ale člověka Trevise. Jako vědec právě dost možná odhalil důvod vymírání lidstva, jako člověk se právě dost možná dozvěděl diagnózu svého úmrtí. “Profesore?” vykřikl konečně.

Thomas položil zkumavku, kterou právě omýval, přešel kabinu a posadil se vedle Trevise. Posunul se na kraj židle a v předklonu se zadíval na grafy a výpočty na monitoru. Po chvíli si začal intuitivně mnout drsnou tvář a přeříkávat polohlasem jednotlivé rovnice. Profesor Auburg se svým odporem k unáhlenosti pokaždé dvakrát zvažoval každé slovo a gesto, než je dal viditelně znát. Proto když se opřel zpět do židle a spletl ruce za hlavou ve vítězoslavném oddechu, Trevis věděl, že ocenění, po kterém celý život tak toužil, už nemusí být nedosažitelná chiméra. “Měl jste pravdu, Trevisi, jsme blízko. Velice blízko.”

“Otevíráme?”

“Zítra provedeme závěrečné testy, ale opravdu věřím, že se jedná už jen o formalitu. Otevíráme, Trevisi.”

Stále rozehřátý nadšením Trevis naprosto zapomněl na předchozí výhrůžky. Narazil si beranici na hlavu, natáhl na ruce tlusté vlněné palčáky a otevřel dveře do průchozí komory. Místnost, ve které se teplota konstantně držela na bodu mrazu, sloužila jako izolátor mezi relativně pohodlným vnitřkem kabiny a venkovním světem, který byl neslučitelný s křehkou fyzickou schránkou obyčejného člověka. Zavřel za sebou vnitřní dveře kabiny. Uf, jedna vrstva navíc by nebyl zas tak špatný nápad, pomyslel si když spatřil, jak se jeho dech zhmotňuje do viditelné formy. Hluboce se nadechl jakoby hledajíc kuráž a pracně zabral za madlo venkovních dveří kabiny. Po několika pokusech o rozpohybování dveří třesem se konečně podařilo a do Trevise vrazila mohutná vlna miniaturních ledových úlomků. Jako kdyby na každý milimetr jeho holé tváře dopadaly desítky ostrých skleněných střepů. S námahou se vzepjal, udělal krok kupředu a vystřelil ruku ven z kabiny do neúprosného chladu. Zašmátral rukou po pravé straně vedle dveří a nahmatal kluzký předmět. Gotcha!

Thomas se otočil, když kabinou prosvištěla vlna chladu oznamující návrat zasněženého Trevise z izolační komory. “Našel jste?”

“Nebyla zas tak těžko k nalezení,” pronesl a se zaduněním položil na stůl navenek zamrzlou láhev vodky.

Před odletem byli oba vědci instruováni k omezení osobních věcí na pouze jedinou příruční tašku. A zatímco ta Trevisova přetékala desítkami fotek, rámečků a dalších nostalgických artefaktů připomínajících jeho rodinu, Thomas si vezl pouze 0,7l vodky Zlatogorov Purple Grass a set šachů. Jak říkával, vodka měla splnit jeden ze dvou účelů - buďto s její pomocí bude vymývat šrámy způsobené ledním medvědem, nebo ji použije na oslavu téměř půl stolení vysnívané Nobelovy ceny.

Thomas ihned rozlil vodku do již připravených skleniček. Na Nobelovu cenu. “Aye, aye,” zakřičel na celou kabinu a pozvedl sklenici vysoko nad hlavu.

“Aye, aye.” Trevis okamžitě zažehl chřtán bezbarvým alkoholem. Zapíšeme se do historie. Už nebudu jen chvilkovým návštěvníkem této planety, jehož odkaz zmizí s jeho tělem. Moje jméno bude žít navždy. Laureát Nobelovy ceny prof. Trevis Jonathan. Ta myšlenka uvedla jeho tělo do pohoupávajícího stavu. Nemohl zůstat stát, to by bylo plýtvání endorfiny. Komicky se houpal ze strany na stranu a pomalu rozšiřoval svůj osobní parket, až se z jeho pohybu stal plnohodnotný, leč stále dosti legračně vypadající tanec.

Netrvalo dlouho a k Trevisově nakažlivé a vcelku jednoduché choreografii se přidal i Thomas. Zprvu dvě individuální vystoupení se po chvíli spojila v kostrbatý tanec. Zaklíněni v lokti se zvedajíc vysoko kolena točili kolem dokola v euforické oslavě jejich vědecké práce. Prohodili lokty, otočili se a tancovali v opačném směru. Po chvíli se rozpojili a s koleny stále tancujícími vysoko nad pasem začali až rituálně tančit kolem krbu vyhřívajícího celé spodní patro kabiny.

Celí lopotní se po čase konečně posadili, aby doplnili energii a skleničky. “Aye, na Nobelovu cenu.”

“Aye,” odpověděl Trevis a rozohnil v hrdle nový požár.  S každou další sklenicí byl však oheň příjemnější a stravitelnější.

Když sklidnili tep, dech i rozmar a nalili další skleničku, Trevis se zeptal: “Přemýšlel jste někdy nad tím, co náš výzkum bude znamenat pro lidstvo?”

“V tom nejmenším rozsahu jsme, pokud zítřejší testy budou úspěšné, potvrdili hlavní původ stárnutí a postupného rozkladu buněk v těle.”

Trevis se nahnul dopředu pohybem, který připomínal napůl přitakání, napůl zavrávorání. “...a potvrdili jsme tak hlavní důvod lidského skonu,” doplnil poněkud nadbytečně.

“Tedy…,” Thomas se zastavil a zapřemýšlel. “90 % lidského skonu. Každá desátá smrt pořád končí násilně. Těch 90 % populace, ale ani neví, na co umírá. Taková nevědomost,” řekl a doplnil vodkou další sklenici až po okraj. “Připomíná mi to příběhy z Černobylu. První vojáci, kteří přijeli hasit čtvrtý reaktor považovali incident za obyčejný výbuch, ke kterému jezdí dvakrát do týdne. Sbírali kousky extrémně radioaktivního jaderného grafitu holýma rukama! V dnešní době se ke grafitu nepřiblížíte ani na vzdálenost patnácti ochranných vrstev.”

Thomas sevřel sklenici a beze slova ji pozvedl do vzduchu. Clink! 

“Zajímavý úhel pohledu. V naprosto stejné nevědomosti, pokud to náš výzkum potvrdí, žilo, žije a bude žít celé lidstvo.”

“Kromě nás dvou.”

“Kromě nás dvou,” zopakoval Trevis zlomek vteřiny před tím, než mu došel pravý význam právě vyřčených slov. Kromě nás dvou. “Jaký z toho máte pocit? Z hraní si na Bohy? Pokud si dobře vzpomínám, historie nebyla ke smrtelníkům, kteří se připodobňovali k Bohům dvakrát milostivá.”

Kapky vodky se roztříštily o tvrdou desku dubového stolu, jak se Thomas snažil dolít další dvě sklenice z lahve, která již ztratila třetinu svého objemu. “Se zveřejněním našeho výzkumu sebezvanými Bohy být přestaneme. Potom budeme další smrtelníci, kteří sami sobě paradoxně diagnostikovali příčinu úmrtí. Tedy pokud nás v Praze nepřejede tramvaj nebo něco podobného.”

“Věříte, že ještě za našich životů objevíme řešení? Můžeme být zachráněni? Žít navždy?” řekl Travis.

“A vy byste to chtěl, Travisi? Opravdu se stát Bohem? Stát se nesmrtelným?” zeptal se profesor Auburg udiveně. Hergot, já jsem naživu šestasedmdesát let a bohatě mi to stačilo.

“Copak je jiná alternativa? Ve chvíli, kdy přijdeme s výzkumem, který odhaluje příčinu všech přirozených úmrtí, strhne se nezastavitelná lavina zájmu na tom, abychom tomuto předešli. Z řešení nesmrtelnosti se stane vědecká priorita číslo jedna.” Travis se napil ze skleničky, kterou před něj mezitím postavil Thomas. Fucking hell. Kolikátá už to byla? “Protože poprvé v historii lidstva nebude nesmrtelnost nějaký abstraktní koncept. Poprvé bude mít věda dedikovaná tomuto tématu jasně stanovený směr. Samozřejmě vyvstanou i filozofické směry hlásající, že tato cesta nemá zcela etický základ, ale zeptejte se sám sebe, jaká bude odpověď lidstva na tuto myšlenkovou bublinu.”

“Hmm,” zamyslel se Thomas. Dodala nám ta vodka až moc představivosti, nebo je toto opravdu budoucnost, kterou náš výzkum odstartuje. Nepostavíme se tím proti přirozenosti přírody? “Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Představte si ty důsledky, Trevisi.”

Thomas vstal vratce od stolu přičemž málem vrazil do komína krbu. Nohy se mu začínaly plést. Přistoupil k Trevisovi, sehnul se nad ním a blahosklonně mu rukami objal tvář. “Představte si to!” zakřičel a ustoupil zpět. “Po-po-pokud náš výzkum spatří světlo světa, rozpoutáme vlnu společenských nerovností, přelidňování, občanských, mezinárodních a mezikontinentálních válek a bůh ví čeho ještě. Opravdu se chceme stát bohy, Trevisi?”

Není svět opravdu lepším místem bez bohů? Plný smrtelníků s kratší či delší dobou expirace. Trevis přikývl. “Asi máte pravdu. Ale co s tím můžeme udělat? I kdybychom vymazali veškeré důkazy o našem dosavadním pokroku, dříve nebo později se objeví stejný výzkum, který dojde ke stejnému závěru jako jsme došli my.”

“Pak ať je to později. Pak ať je to ve chvíli, kdy na to jako lidstvo budeme připraveni. Můžeme budoucí výzkum demotivovat a zdržet tím, že zveřejníme výzkum s naprosto opačným závěrem, než ten, ke kterému jsme došli. Než ten, který žene lidstvo do záhuby.” 

Trevis se zarazil a několikrát pracně zamrkal vodkou zatíženými víčky. “Chcete… chcete… zfalšovat záznamy?” A Nobelova cena…?

“Ano.” 

A tak vodka Zlatogorov Purple Grass dostala naprosto nový, nečekaný smysl. Namísto vypití posledních několika skleniček, které lahev skrývala, ji Thomas s Trevisem použili na zapálení veškerých papírových záznamů a znehodnocení všech harddisků obsahujících veškerý pokrok, ke kterému za posledních 7 měsíců dospěli.

Posledním čitelným listem, který se v krbu pomalu měnil na popel, stejně jako stohy dokumentů před ním, byla tvrdá přední vazba papírového záznamníku, který Trevis v první den na Jižním pólu podepsal:

 

prof. Trevis Johnathan

Výzkum Antarktida 1996

Vliv H2O na stárnutí buněk v lidském těle

Záznamník č. 1/x