Hora poznání - I. díl

1.

Vystoupil z auta. Před ním se rozkládal základní tábor a nad ním čněla Hora. Dole pod ním se v hlubině údolí jako bílý had vinula mezi skalami a rozeklanými stromy divoká horská říčka. Vzal si věci z kufru auta, zaplatil řidiči a pomalu se vydal směrem k táboru. Vnímal tu neskutečnou krásu divoké přírody. Tenhle výlet si plánoval dlouho dopředu. A stále ho odkládal. Pořád práce. Samá práce. Pořád něco řešit, vyřizovat, objednávat, platit.  Samé platby. Samé výdaje. Děti, ty se mají. Co chtějí, udělají. Ale já, co všechno musím. Sil ještě mám dost, řekl si. Ale už mi ubývají. Jen malinko, ale stejně. A co čas? Tak toho je málo. Ale, jako by to nestačilo, navíc se krátí. Co ještě stihnu? Hloupá otázka. Buď v klidu, řekl si. A neváhej, co chceš udělat, udělej. A tak všechno zrušil, všem se omluvil, nic nevysvětloval, sbalil se a vyrazil. Sem, k Hoře. Dávno o ní snil. Ve snu se mu pořád vracela. Krásná, divoká, nepřístupná i přístupná, čnící vysoko nad krajinu. Zdáli ji pozoroval, když se k ní blížil. Viděl už mnoho hor, na hodně hor vystoupil. Všechny byl krásné. Vlastně nevěděl, jestli je to ta ze snu. Ale to je jedno.

Základní tábor bylo jen prosté místo určené k táboření horolezců. Došel k němu. Nikdo tu nebyl. Nevadilo mu to. Samota má své výhody. Vychutná si ji, jen on a Hora. Postavil stan a ulehl. Cítil Horu pod sebou, její úpatí. Brzy usnul.  Zdálo se mu, že letí balonem.  Pod ním byla krásná vyhlídka. Chtěl letět ještě výš, tak pustil naplno hořák. Balon začal prudce stoupat. Snažil se jej ztlumit. Balon však stoupal prudce dál. Země se začala zmenšovat a slunce naopak rostlo, až bylo přes celou oblohu. Probudil se. Co to mělo znamenat, pomyslil si, a byl rád, že je na zemi.

Stála před zpěněnou říčkou a hledala most. Tady v divočině most, to máš holka smůlu. Musíš do vody. Zula si boty. Nakonec se svlékla celá. Věci nacpala do batohu a vstoupila do vody. Voda byla ledová. Pálila a mrazila zároveň. Kameny klouzaly. Přestaň přemýšlet a soustřeď se, řekl jí neslyšný hlas v hlavě. Opatrně kráčela řekou, krůček po krůčku. Byla to teda hloupost, tenhle výlet, řekl hlas v hlavě. Nevšímala si ho. Nemohla jinak, tak proč vysvětlovat. Brodila se snad celou věčnost. Několikrát uklouzla, ale věci se jako zázrakem nenamočily. Jen nohy byly potlučené. No to je teda úspěch, řekla si, když se podívala zpět. Pak vzhlédla vzhůru. Před ní se vinula úzká kamenitá cesta. Tam někde nahoře, kam ani nebylo vidět, se tyčila Hora. Ta Hora, to je její cíl. Ztratila se v tomto světě. Z Hory uvidí daleko, to cítila v celém těle. Jestli tam vystoupí, uvidí celý svět. Nikdy nebyla na žádné hoře. Ale toužila vidět svět z výšky. Toužila stoupat. Už nechci bloudit temnými údolími, řekla si před časem. Musím nahoru. Když nahoru, tak na Horu. Začala stoupat. Prodírala se trnitými keři, kameny se jí drolily pod nohama a kutálely se do údolí. Každou chvíli se musela zastavit, aby se vydýchala a rozhlédla se. Krajina se vedle ní pomalu otevírala. Říčka se vzdalovala a pomalu mizela v hloubce. Sil jí však ubývalo a blížila se tma.

Když už nebylo téměř vidět na cestu, vyhledala prohlubeň pod skalním převisem. Tady budu muset přenocovat, řekla si rezignovaně. Vytáhla spacák, vlezla do něj a snažila se usnout. Bála se však pohnout, místa zde bylo málo. Vnímala postupující chlad a nejrůznější zvuky, které přicházely ze tmy. Když nakonec usnula, spala jen lehkým neklidným spánkem. Nad ránem měla sen, který ji probudil. Byla v koši pod balonem. Balon letěl nízko nad zemí a táhnul koš po zemi, narážel do keřů a kamenů. Zoufale se snažila rozhořet hořák. Nakonec se jí to podařilo. Balon se vznesl o kousek výš. Letěla těsně nad korunami stromů. Zaklonila hlavu a uviděla balon vysoko nad ní. Koš visel na nekonečně dlouhých lanech. Sen v ní zanechal tísnivý pocit. Sbalila věci, tak rychle, jak jí to zkřehlé ruce dovolily, a pokračovala ve stoupání. Stoupáním se zahřála, avšak včerejší výstup si vybíral svou daň. Šlo to pomalu. Tohle snad nikdy neskončí, pomyslela si náhle a zastavila se. Už nemůžu. Ne. Musím. Není cesty zpět. Vypnula mysl a soustředila se na výstup. Cítila křeč v nohách i rukou, ale nezastavila se. Náhle stoupání skončilo. Objevila se před ní rovinka a na ní malá budova. Z budovy právě vyšel muž. V hnědé bundě, vypadal jako medvěd. Zůstala stát a dívala se na něj.

Pojedl snídani. Za chvíli vyrazím, řekl si. Podívám se, jak je venku. Vyšel ven. Rozhlédl se po krajině. Na kraji srázu uviděl postavu. Zdála se mu drobná, až křehká. Vypadalo to, že se stěží drží na nohou. Měla na sobě černou bundu. Co jen připomínala? Kominíka? Ale ne, spíš kočku, černou kočku, řekl mu hlas v hlavě. Černá kočka přes cestu, napadlo ho. Usmál se. Měl černé kočky rád, a kočky vůbec. A nejen kočky. Stála a dívala se na něj. Pomalu šel k ní. Chtěl jsi jít hned ráno nahoru, připomněl mu hlas v hlavě. No to jsem si myslel. Než jsem ji uviděl. Teď měl silný pocit, že ona je tím důvodem, proč tu je. Nesmysl, říkal rozum, jdi nahoru, ať dojdeš za světla co nejdále. Nevšímal si toho a pokračoval v chůzi. Viděl, jak je unavená, a zadýchaná, tváře jí hořely. Stála a mlčela.

Přišel až k ní a usmál se. Také se usmála. Vteřinu stáli a dívali se do očí. V té vteřině, která trvala celou věčnost, se odehrálo cosi neviditelného v jejich srdcích. Tak proto sem jdu, řekla si, když si uvědomila ten pocit v hrudi.

„Půjdeme nahoru spolu, že?“ zeptala se prostě.

Tak to mě sem táhlo, řekl si. Široce se usmál. „Ano, ale potřebuješ si na chvíli odpočinout. Vidím, že jsi unavená. Pojď dovnitř, uvařím ti čaj.“

„Ano.“ řekla. „Nespěchám, teď už ne.“

„Já taky nespěchám,“ odpověděl. „Tady máme času dost. Tolik času, kolik potřebujeme.“

Šla za ním. Možná bych se měla bát, řekla si. Jsem tu sama s cizím mužem. Měl by být cizí, ale není. Jak se pozná cizí člověk? Přeci srdcem. Zůstane chladné. Měla pocit blízkosti. Je to prostě blízký člověk. Blízký, ale neznám ho. Bude zajímavé ho poznat. V místnosti bylo teplo. Uvařil čaj a pomalu jej spolu mlčky upíjeli.

„Je pěkné, že se na nic neptáš,“ řekla po chvíli.

„Cítím Tvou otázku a ráda ji zodpovím,“ pokračovala. „Nejsem horolezkyně a nikdy jsem nebyla na žádné hoře. Bloudila jsem v temnotách hlubokých nížin a hledala namáhavě cestu vpřed. A pak jsem pochopila, že musím vzhůru. Abych viděla svět shora. Abych jej pochopila. A uviděla cestu.“

„Je pěkné neptat se a poslouchat,“ přikývl s úsměvem. „Také zodpovím Tvou otázku, kterou jsi nepoložila. Jsem horolezec. Miluji hory. Hory jsou krásné místo. Spojují nebe se zemí. A spojují i člověka s člověkem. Ptáš se mě ve své duši, zda chodím na hory sám. Odpovím Ti, že nechodím sám. Samota je dobrá věc, ale výstup ve dvou, to je ten pravý zážitek. Ne, nevěděl jsem, že přijdeš. Myslel jsem, že půjdu tentokrát sám. Ale mysl se často mýlí.“

„Ano,“ odpověděla. „To znám moc dobře. Má mysl mě vedla nekonečným labyrintem údolí. Mé srdce bylo studené jako kámen a má hlava horká. Zakopávala jsem o kameny, procházela křovím, padala do tůní. Žíznila jsem. Má mysl mne hnala křížem krážem. Všechny mapy mysli jsou slepé. Až jsem zakopla, spadla do propasti a zůstala ležet na dně. Podívala jsem se vzhůru a vysoko nade mnou přeletěl orel. Je krásný a svobodný, ten vidí vše, pomyslela jsem si. Musím nahoru, kam až to půjde, uvidět svět z výšky. Cítila jsem, jak mě ten pocit zahřál u srdce.“

„To je ta pravá cesta, cesta vzhůru,“ řekl a usmál se. „Ty chodíš světem sama?“

Podívala se na něj a pomalu se nadechla. „Bloudili jsme dva. Zůstal dole v nížině. Šel svojí cestou. Já už nemohla.“ Zmlkla a sklonila hlavu.

Vzal ji za ruku. „Teď jsi tu se mnou. A když jsi se mnou, bude Ti dobře.“

„Díky,“ usmála se. „Měli bychom už jít,“ dodala.

„Nemáš ještě dost sil,“ řekl starostlivě.

„Co se dá dělat,“ pokrčila rameny, „cesta je dlouhá. Ale není to tak zlé, mám chuť jít.“

„To je důležité, že se ti chce jít. Jde o to, abys z cesty měla opravdu radost. Jsme zvyklí žít samými povinnostmi, že. Je třeba si umět udělat radost.“

„Přesně tak,“ odpověděla. „Mám pocit, že proto jsme tady, dělat si radost, sobě i navzájem.“

 Podívala se mu zpříma do očí. Zdálo se jí, že jeho oči září. Pocítil, jak jej její pohled prostupuje. Jako by se mi dívala přímo do duše, řekl si. Ale ne zkoumavě, tak nějak uhrančivě a laskavě zároveň. Její oči byly jako dvě bezedné tůně plné tajemství. To bude pěkná cesta, pomysleli si oba. Vyšli ven. Podívala se vzhůru, kde v oblacích mizel vrchol hory.

„Já nemám horolezeckou výbavu,“ řekla nešťastně.

„Ale ta není třeba,“ odpověděl vesele. „Umím chodit po horách, povedu tě. Tato hora je sice vysoká, ale nejsou tu srázy. Půjdeme pomalu. Výstup na Horu je tak krásný jako hora sama. Ten činí horu horou. Vrcholek je nádherný, ale malý. Tam dlouho nevydržíme.“

„Já vím, nic pěkného netrvá dlouho.“

Podíval se jí zpříma do očí. „Tak to nesmíš brát, život je teď.“

„Právě na to také myslím,“ odpověděla.

Stáli vedle sebe a mlčky pozorovali Horu, která se nad nimi tyčila. Temeno hory bylo zarostlé řídkým lesem. Cesta před nimi byla široká a rovná a mizela mezi stromy. V stromoví prozpěvoval jakýsi lesní pták, jinak bylo ticho.

„Ticho je krásné,“ řekl.

„Ticho mezi slovy a za slovy.“

Mlčky přikývl. Vyrazili.

Stoupali pomalu. Vzduch byl čistý a voněl. Cesta se vinula po úbočí Hory řídkým lesem. Slunko svítilo skrze koruny vznosných borovic. Mezi stromy byla vidět zvlněná krajina. Každou chvíli se zastavovala.

„Jsi unavená?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „užívám si to.“

„To je dobře. Není kam spěchat. Tady čas neběží. Jde s námi. Právě tak rychle jako my.“