Hora poznání - II. díl

2.

Bylo akorát poledne, když došli na odpočívadlo. Byl tam stůl a lavice. Průsek mezi stromy otevíral kouzelný výhled do hlubokého a širokého údolí pod horou.

„Odtud jsi vyšla, že,“ řekl s uznáním.

Mlčky přikývla. „Hloubku údolí pozná člověk až z výšky,“ promluvila po chvíli. „Když jsi tam dole, v klikatých temných údolích, prostě jenom bloudíš. Musíš neustále dávat pozor, kam šlápneš. Ani nevíš, že bloudíš, dokud nevíš, že jsou i cesty, které někam vedou. Až poznáš cestu, pak hledáš tu svou. Až padneš na úplné dno, pochopíš, že jediná cesta vede vzhůru. A pak už prostě jenom stoupáš,“ zasmála se. „je to snadné.“

Díval se chvíli udiveně. „Snadné? Mě se to zdá hrozné,“ řekl a podíval se do temné hlubiny.

Znovu se usmála. „Hrozné je to odsud, ze slunečné výše, ale tam, tam to prostě je, jaké to je.“ Chvíli mlčela. „Možná jsem to neřekla úplně přesně,“ pokračovala, „člověk asi nemůže pořád jen stoupat. Někdy překonáváš nějakou překážku, potok nebo zářez do svahu, ale pořád si v srdci držíš ten pocit – moje cesta vede vzhůru. To mi pomáhá v orientaci.“

Dlouze se na ni zadíval a pak řekl prostě, „jsi statečná“.

Pokrčila rameny. „Nevím, člověk je osudem vržen do nějaké situace, a buď ji ustojí, nebo ne. Proč jsme každý vržen jinam, do jiné situace, je tajemstvím osudu. Nepřipadám si statečná. Lidé, kteří žili v koncentračních táborech, lidé, kteří žili v zákopech světových válek a miliony jiných v takových situacích, to byla skutečná statečnost. Skláním se před nimi v pokoře a úctě.“

„Člověk si možná musí vyzkoušet svou malou statečnost, aby si uměl představit tu velikou,“ odpověděl s otázkou v hlase.

„Přesně tak,“ řekla s rozzářenýma očima. „Jestli mi rozumíš, a já vidím, že ano, určitě sis také něčím prošel.“

„Ano, už je to pár let. Ta zkušenost mě změnila.“

„To zkušenost dělá,“ pokývala hlavou. „Sama teď nerozumím tomu, jak jsem mohla tak dlouho bloudit, když Hora byla tak blízko. Ale nebylo ji pro hustá křoví a hluboké rokle vidět. Navíc jsem se musela soustředit na cestu. Věděla jsem, že se hlavně nesmím zastavit. Protože jedině jít má smysl. A taky abych nezmrzla. A navíc,“ povzdychla, „ten, co šel se mnou, neustále někam odbočoval, zakopával, zlobil se na mě, že jdu pomalu. Nebyli jsme na sebe laskaví.“ Sklonila hlavu. „Pak se otočil a zmizel v šeru,“ dodala po krátké pomlce.

Stála a dívala se do země. Šel k ní a objal ji.

„Není tě hoden,“ řekl prostě.

Zvedla k němu hlavu. Bál se, že bude uslzená, ale její tvář byla klidná.

„Nezlobím se na něj. Nechtěl mě zranit. Prostě jsme se ztratili, každý sám.“

„Možná ho ještě potkáš,“ řekl povzbudivě. „Ale teď na něj nemysli,“ řekl něžně a dal jí pusu.

Chvíli si v tichu užívali ten náhlý okamžik blízkosti. A pak si oba najednou uvědomili, že mají hlad. Vytáhli ze svých batohů jídlo a vzájemně si nabídli. Sedli si do trávy a pomalu jedli.

„Výborné,“ řekl s  úsměvem.

„Jo,“ vesele přitakala.

„Naše žaludky jsou sladěny,“ prohlásil.

„Jenom žaludky? Tělo je projevem duše,“ usmála se.

„Ty jsou sladěny od první chvíle,“ řekl bez váhání. „Pocítil jsem to, jak jsem tě uviděl.“

„Co je to první chvíle? Možná jsme tu byli už dávno před tím. Možná se duše opravdu vracejí. Vždycky jsem si myslela, že je to možné. Teď mám pocit, že to možné je. Je to pocit, že tě znám od věků.“

 Pomalu mlčky jedli. Díval se na ni a cítil slavnostní pocit v duši. Ano, jako by ji dávno znal.

„Jsi nesmírně přitažlivá,“ řekl po chvíli. „Cítil jsem to hned, jak jsem tě uviděl.“

Lehce se usmála. Cítila, jak se jí rozlévá teplo po celém těle.

„Je nesmírně příjemné být přitahována. Jako bych Tvou láskyplnou pozorností roztávala. Jako bys ve mně božskou jiskrou zapálil oheň.“

Dojedli a zůstali chvíli sedět. Zaklonili hlavu a pozorovali let ptáků.

„Jsou svobodní,“ řekla, „neznají žádné hranice.“

„My jsme taky svobodní, v našem světě,“ řekl a spiklenecky se usmál.

„Ano,“ řekla smutně, „ale jenom tady. Ale je to krásné. A vše krásné je vzácné. A když to zevšední, krása se tak nějak vytratí, stane se neviditelnou.“

Přikývl. „Musíme ji umět vidět, musíme ji prožívat, udržovat ten prožitek. Život je prožívání krásy, tedy může být, když chceš. Ty jsi krásná. Teď prožívám tvou krásu.“

Cítila znovu, jak ji jeho slova zahřívají.

„Prožívám krásu tvých slov,“ řekla.

„Já zas tvých,“ odpověděl. „Tvoje slova mají zvláštní hloubku. Vzrušují mě. To jsem dosud nepoznal. A poznal jsem toho docela dost, dodal,“ a šibalsky se usmál.

. „Já toho moc nepoznala,“ usmála se i ona. „Na mé cestě nebylo moc co poznat pěkného. Také se mi líbíš. Já to však nepocítila hned. Krása člověka, muže, je pro mě vyzařována jeho duší. Jak jsi zazářil, očima, slovy, bylo to, jako když vyjde slunce nad obzorem. Jsem tebou oslněna, nemohu se vynadívat, očima a hlavně duší. Zdá se mi, že ty vnímáš nejdřív tělo a pak duši.“

Zavrtěl hlavou. „Nevím, ale myslím, že obojí zároveň. Jsi jeden dokonalý celek.“

„Ale jdi, zasmála se, dokonalý je ten, kdo dokonal, naše nedokonalost je to, co nás žene vpřed.“

„Tak s tím souhlasím,“ odpověděl. „Za dokonalého se může mít jen ten, kdo o sobě neví vůbec nic. A přesto, Ty jako Žena jsi pro mě v mé mysli dokonalá. Zvláštní paradox, že,“ dodal.

„Ale ty v mé mysli vlastně taky. Je to naše iluze, krásná, kterou si můžeme podržet.“

„Ano,“ odpověděl, „nemůžeme druhého vlastnit, ale naše obrazy v duši, to je naše vlastnictví.

„Hlavně to neporovnávat s realitou,“ zasmála se. „Doopravdy až tak krásná nejsem.“

„Nepodceňuj se. Zapomeň na to, co ti kdo kdy řekl. Jestli jsi pro někoho ošklivá, tak s ním prostě neztrácej čas. Není to člověk pro tebe.“

Pokývala hlavou. „Vím to, ale staré vzorce myšlení z hlavy jen tak nevypudím. Možná mi je cestou vyženeš z hlavy,“ dodala se smíchem.

„Co bych vyháněl,“ řekl se širokým úsměvem. „Vytvoříš si nové. Už teď si je vytváříš,“ řekl, a pohladil ji.

Zamyslela se. Snažila se vzpomenout, kdy ji naposledy někdo pohladil. Zaznamenal stín v její tváři.

„Vzpomínky?,“ zeptal se prostě.

„Právě že skoro žádné. Tedy na pohlazení,“ dodala s lehkým úšklebkem.

„Pusť minulost.“

„To musím, jinak nahoru snad ani nedojdu.“

„Ale nestraš,“ řekl. „Mám tě snad celou cestu hladit?“

„Nezlob mě, medvěde jeden,“ zakřenila se na něj.

Oba se zasmáli a pak už jen mlčeli. Rozhlédli se kolem. Prostoupila je krása místa. Slunko sálalo a ve vzduchu voněla pryskyřice. Z lesa se ozývalo ťukání datla, v blízkém rozkvetlém keři bzučely včely.

„Měli bychom jít dál,“ řekl. Posbírali si věci a vyrazili. 

„Jsi dost odpočatá?,“ zeptal se po chvíli starostlivě. „Nemám ti vzít batoh? Měl jsem se tě zeptat už dřív,“ řekl omluvně.

„Jsi moc hodný,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Ale musím si to nést sama. Jdeme sice spolu, je to naše cesta, ale každý ji jdeme sám za sebe. Jsi můj průvodce, průvodce mé duše. Jak říkali staří Řekové, psýchopompos. Mám tvou laskavou přítomnost, tvou podporu. Známým psýchopompem byl v řecké mytologii bůh Hermés, převáděl duše do podsvětí. Ty mě vedeš vzhůru.“

„O řecké mytologii něco vím,“ odvětil. „Miluji antické Řecko.“

Odmlčel se. Nebyla si jista, zda se necítí dotčený.

„Nechci tě poučovat, řekla pro jistotu. Nevím, co nevíš a co víš. Říkali jsme si v základním táboře, že ty jsi právník a já jsem taky. To je ale dost málo povznášející téma při cestě nahoru.“

„No to není,“ odvětil, „něčím se člověk musí živit.“

„Ano,“ poznamenala „ne každému se podaří mít práci jako koníček.“

„Já mám různé koníčky,“ navázal, „hudbu, literaturu, i tu filosofii, ale moc toho o ní nevím, na rozdíl od tebe.“

„Já už hodně zapomněla, je to už dávno a nikoho to nikdy nezajímalo, až tebe. Zdálo se mi to krásné, ale zbytečné, jako nádherná, ale zbytečná věc. Uzavřela jsem to na dně duše. Teď ji otevírám pro tebe, konečně vydá květ svůj plod.“

„Jak tě mohlo napadnout, že je filosofie zbytečná věc?,“ divil se. Podíval se na ni, jak se lehce mračí a dodal, „to je ta tvoje minulost, že. Chceš mi o ní vyprávět?“

Zavrtěla hlavou. „Snad jindy, nechci si to teď připomínat.“ Pokýval hlavou.

Náhle se zastavil. Vyndal z batohu malou krabičku.

„Pojď sem,“ řekl tajemně.

Dal jí krabičku do kapsy a do uší sluchátka, která z ní vedla. V uších se jí rozlinula nádherná hudba. Byla všude kolem. Ucítila lehké mrazení po těle. Vzal ji za ruku a šli dál. Stoupali a éterem její mysli se nesla božská melodie. Šli tak dlouho, až si uvědomili, že se slunce chýlí k západu.

Sňal jí sluchátka. „Támhle přenocujeme.“

Bylo to pěkné místo v závětří, jako udělané pro jeho stan. Pomohla mu jej postavit. Když se navečeřeli, bylo už skoro tma. U jídla téměř nemluvili. Slov nebylo potřeba, to cítili oba. Pak najednou zalezli do stanu.

„Cítíš ten soulad?“, zeptala se.

„Absolutní.“

Přitulili se k sobě, mlčky, soustředěni na své pocity, vnímání druhého, vůni, dech, teplo.

 „Je ti zima?,“ pošeptal jí do ucha.

„Ne, hřeješ, cítím tvoje teplo.“

„No snad takhle usnu, dost mě pokoušíš,“ zavrněl jí do ucha.

„Ano, to mě baví,“ pošeptala ona.

Dlouho tak leželi a vnímali jeden druhého, až je pohltil spánek.