Hora poznání - IV. díl

4.

„Tady se dnes utáboříme,“ řekl, když uviděl pěkné místo na nocleh.

Přikývla. Podíval se na ni, jak si pomalu sundávala batoh. Bylo vidět, jak je unavená.

„Ušli jsme toho dnes hodně,“ řekl a díval se, jak si pomalu rozbaluje věci. „Ty jsi hodně unavená, viď?“

Mlčky přikývla. Pak si všiml, že má trochu odřené paty od bot.

„Proč jsi nic neřekla?“ řekl udiveně.

„Nechtěla jsem tě zdržovat,“ řekla omluvně.

„Prosím tě, jaké zdržovat? Jdeme přeci spolu.“

„Já vím, ale nechtěla jsem tě brzdit, jsi určitě zvyklý chodit rychle. Chtěla jsem se přizpůsobit.“ Sklopila hlavu. „Jsem zvyklá se přizpůsobit.“

Zdálo se mu, že má na krajíčku. Starý zvyk, pomyslel si, a bylo mu jí líto.

„Zvyk je železná košile, že,“ řekl. „Těžko se sundává. Ale od toho je tu Hora. Staré zvyky cestou odlož. Já ti s tím pomůžu,“ řekl a pevně ji objal.

Pomalu se uklidnila. „Mám vedle tebe pocit jistoty,“ řekla po chvíli. „Opory,“ dodala.

„To je dobře,“ usmál se na ni.

Za chvíli měli rozdělaný stan a mlčky večeřeli. Bylo už skoro tma, když vklouzli do spacáků, těsně vedle sebe. Ležela potichu a naslouchala jeho dechu.

„Spíš?,“ zeptala se po delší době.

„Ne,“ zavrněl jí tiše do ucha.

„Je to zvláštní,“ řekla pak, „spíme těsně vedle sebe už druhou noc a ty ses mě ještě nepokusil svést.“

„No,“ odpověděl vesele, „a ty mě taky ne.“

„Je to kouzlo Hory?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl prostě. „Je to hora poznání,“ dodal. „Poznání je cesta vzhůru. Do nebe. A do nitra sebe a tebe. Kdo si zkrátí cestu, myslí si, že poznal vše a ještě ušetřil čas. Ale poznání není na konci cesty, je to cesta sama.!

„Poznávání je krásné,“ řekla zasněně. „Tedy ne vždy, ale to naše, tady a teď. Až se poznáme úplně, cesta skončí,“ řekla smutně.

„Ale jdi, konejšil ji, je to jen cesta na cestě, která je nekonečná.“

„Ta naše je nekonečná?,“ řekla překvapeně.

„Já nevím, ale mám pocit, že ano.“

„Já vlastně taky,“ řekla po chvíli. „Ale já svým pocitům moc nevěřím,“ dodala.

„A čemu věříš?,“ zeptal se.

„Asi už ničemu,“ odpověděla. „Rozumu určitě ne, ten už mě zklamal v tom bludišti dole. A pocity? Co to je?,“ dodala rozmrzele.

„No,“ řekl, „já mám zásadu, nejdřív cítit a potom myslet.“

„Tak to mě nikdy nenapadlo,“ odpověděla. „Ale vlastně jsem někde četla, že by se člověk měl v životě řídit kladnými emocemi. Emoce jako kompas v bludišti myšlenek. Co tomu říkáš?, dodala.

Neřekl nic a dal jí pusu na ucho.

„Můj kompas mě táhne k tobě,“ zašeptala.

„Tak to jsme na tom stejně, kočko,“ zavrněl. „Ale teď už jdeme spát, jo?“

„Jojo,“ odpověděla a zavrtala se do spacáku těsně k němu.

Ráno nespěchali. I když si na nic nestěžovala, cítil, že by měli zvolnit tempo. Stanovali na krásném místě, a tak si užívali rozhledu, který se jim skýtal. Vzbudili se docela brzy, a tak mohli u snídaně sledovat, jak se slunce pomalu zvedá od obzoru.

„Ukaž mi tu patu,“ vyzval ji pak. „Mám speciální náplast na odřeniny.“

 Bylo jí příjemné, jak o ni pečuje. Za chvíli znovu pomalu stoupali vzhůru.

„Jsme už hodně vysoko,“ řekl. „Za každou zatáčkou se v takové výši otevírají nové úchvatné pohledy. Nemusíme spěchat. Můžeme se kochat tou krásou.“

Cesta teď byla pozvolnější, a tak se jim šlo dobře. Na oběd se zastavili na opravdu nádherném místě.

„Tady zůstaneme do večera, co ty na to?,“ navrhl.

Všiml si, že se jí nejde dobře. Není zvyklá na takový pohyb, řekl si v duchu. A je to opravdu výjimečně pěkné místo.

Když dojídali večeři, uslyšeli hluk. Po cestě k nim stoupalo jakési vozidlo. Byla to čtyřkolka. Vozidlo dojelo k nim a zastavilo se. Za řídítky seděl opálený, lehce zarostlý muž, a za ním seděla štíhlá blondýnka.

„Ahoj Adame!,“ zahalekal muž směrem ke stanu. „Koukám, že nejsi sám,“ dodal.

„Jo, odpověděl Adam,“ chtěl jsem jít sám, ale dopadlo to jinak. „Šťastná náhoda,“ dodal po chvíli s širokým úsměvem a podíval se na černovlásku vedle sebe.

„Eva,“ představila se.

Uvědomila si, že si dosud vzájemně neřekli svá jména. Nebylo to potřeba. K čemu jména, když jsou jediní na světě. Byli, ale už nejsou. Cítila, že to Adam vnímá taky tak.

„To je Dan,“ řekl pak Adam. „Potkáváme se docela často,“ dodal.

„Ale jen potkáváme. Nikdy nestoupáme spolu,“ upřesnil Dan. „Mě totiž nebaví trmácet se pěšky. S pořádnou čtyřkolkou jsem nahoře za dva dny, a to ani nespěchám. Vybrali jste na nocleh pěkné místo,“ řekl uznale Dan. „Postavíme si stan poblíž a můžeme strávit společně večer, co vy na to?,“ zamrkal na ně. To je Martina, obrátil se k blondýnce za ním.“

„Ahoj,“ řekla blondýnka nesměle.

„Dáte si s námi kávu?,“ zeptal se Dan přítomných, když on a jeho slečna dojedli.

Zdálo se, že se setkáním počítal. Odkudsi vytáhl čtyři hrnečky a dal vařit vodu na cestovní vařič.

„To je opravdu výborná káva,“ řekla Eva, když usrkávala vonící nápoj.

„Nejlepší kvalita,“ usmál se na ni Dan. „A teď si dáme jointa, ne?,“ zahlaholil, když znovu štrachal v zavazadle. Za chvíli všem nabízel cigaretu.

„Nekouřím, děkuji,“ řekla Eva.

„A ty si dáš, ne, Adame?“

 Adam místo odpovědi zavrtěl hlavou.

„Ty už nekouříš?,“ řekl udiveně Dan.

„Tak nějak,“ odpověděl Adam.

„No jak myslíte,“ utrousil, když připaloval Martině.

Leželi pak v trávě a zírali do nebe. Eva je po očku pozorovala.

„Ty jsi trávu ještě nekouřila, co?,“ zeptal se jí Adam.

Zavrtěla hlavou. „Nějak se drog bojím. Na náladu mi stačí alkohol.“

„Já zkoušel různé věci, ale nakonec jsem zůstal taky u alkoholu.“

Dan zaslechl jejich debatu a zdvihl se ze země.

„Vezu sebou dvě lahvinky vína. Jednu si dáme teď a druhou nahoře,“ zahlásil.

Za chvíli si ťukli.

„To je opravdu dobré víno,“ řekl Adam uznale.

„To si piš,“ usmál se samolibě Dan. „Člověk si musí života užít. Dokud ještě žije,“ řekl a vyprázdnil sklenku.

„Carpe diem,“ řekla Eva.

„Přesně!,“ zvolal Dan. „Život je tak krátký, tak zatraceně krátký,“ povzdychl si.

„No právě,“ vstoupila do debaty Martina. Hlas měla vysoký a protáhlý, až dětský. „Jsem unavená,“ řekla omluvně, „můžeme prosím postavit stan? Šla bych si lehnout.“

 Adam jim pomohl se stavěním stanu. Marina jim hned dala dobrou noc a šla spát.

„Nic nevydrží,“ konstatoval po chvíli Dan neutrálním hlasem.

„Já taky ne,“ řekla Eva.

Adam neřekl nic, ale objal ji kolem ramen.

„Tak proč chodíš pěšky?,“ zeptal se Dan.

„Protože chci,“ odpověděla. „Chci překonávat překážky, překonat sebe sama. Chci si to stoupání prostě užít. Chci si užít cestu, cestou vzhůru se těšit na ten požitek tam nahoře.“

Nechápavě zavrtěl hlavou. „Než zdoláte vy dva jednu horu, já zdolám tři. Tak kdo si to víc užije, co?“

„Asi každý tu svou cestu,“ řekl pak Adam. „Viděli jste ten nádherný vodopád?“

„Nevšiml jsem si,“ řekl Dan.

„Zaznamenali jste kouzelnou zelenou loučku plnou pestrých motýlů?,“ zeptala se Eva.

Dan zavrtěl hlavou.

„Čeho jste si teda všimli?,“ zeptala se udiveně Eva.

Dan pokrčil rameny. „Musel jsem dávat pozor na cestu, byla samý kámen. A popravdě, vodopád nebo loučka, až tak mě to nebere. Já potřebuji adrenalin, ostrá jízda, to je to pravé vzrušení. I když,“ podíval se směrem ke stanu, „to pravé vzrušení je ta číča ve stanu.“

„Vždyť šla spát,“ řekla Eva.

„Ale,“ mávl rukou, „trochu si odpočine a bude jako rybička. Však už s ní chodím pár týdnů a musím říct, že se umí pěkně rozparádit. A co vy, jak se znáte dlouho?,“ zeptal se jí.

„Tři dny,“ řekla Eva.

„Ty jo, to je fofr,“ hvízdnul si Dan. „Takhle dobrej nejsem ani já,“ řekl uznale a podíval se na Adama.

„Je to trochu jinak,“ řekl Adam s úsměvem. „My jsme se potkali až v základním táboře.“

Dan na něho vykulil nevěřícně oči a pak se zadíval s úžasem na Evu. „Ty jsi chtěla jít na horu sama? Jsi normální? Víš vůbec něco o horolezectví?“

Evu jeho upřímný údiv pobavil. „Nevím. Právě proto jsem se do toho pustila bez přemýšlení. Vlastně ne,“ opravila se. „Já musela, řekla nakonec.“

„Nerozumím,“ řekl prostě Dan.

„Ne každý chodí po horách pro potěšení z horolezectví,“ řekl Adam. „Někdo bloudí po údolích a zatouží prostě vidět svět z výšky.“

„Aha,“ řekl zamyšleně Dan. To si vůbec neumím představit.“

 „Já taky neuměl,“ pokýval hlavou Adam. „Je to pro mě nová zkušenost,“ dodal. „Eva je pro mě nová zkušenost,“ řekl po chvilce a usmál se.

„No,“ řekl uznale Dan, „byla to tedy dobrá náhoda.“

„Osudová náhoda neboli synchronicita,“ řekla Eva.

„Nebudete mi dělat přednášky z psychologie, že?,“ zašklíbil se Dan. „Bůh ví, jak to všechno je,“ mávl rukou.

„Ano, přikývl Adam, „ten má o všem přehled.“

„Cože?,“ řekl zmateně Dan. „Aha,“ řekl po chvíli, „no myslím, že si raději půjdeme lehnout, nebo mi začnete vyprávět o Ježíšovi.“ Mávl na pozdrav a zmizel ve stanu.