Doktor Forst a Marta - 4.

4.
Večer se převaloval v posteli a nemohl usnout. Představoval si, jak sedí v Sedmém nebi a vnímá její blízkost. A tu mu přišel mysl na Mefistofeles. Marta se určitě, dřív nebo později zeptá, co se v jeho životě stalo, že se jeho obecně známá neblahá situace tak náhle změnila. Nesnášel lhaní. Ale jak jí to po pravdě řekne, nejspíš ji ztratí. Dřív, než ji získal.
„Ach jo“, řekl polohlasně.
A pak dodal skoro prosebně: „Mefisto?“
Mžikem se tu zjevil. Forst si uvědomil, že je po půlnoci.
„Promiň“, řekl omluvným hlasem.
Příchozí se krátce zasmál.
„Čert nikdy nespí, to nevíš?“
„Nemůžu usnout“, řekl Forst, „mám problém.“
„Já vím“, odpověděl tiše Mefisto.
„Jak to uděláme?“, šel k věci Forst.
„Bratranec?“, nadhodil Mefisto. „Vzdálený, samozřejmě“, dodal po chvíli ticha. „Hodně vzdálený.“
Forst se na něj dlouze zadíval. Vůbec mu nebyl podobný. Snědá, kudrnatá, ostře řezaná tvář Mefistofela kontrastovala s měkkými rysy a světlými vlasy Forsta.
„Neboj, uvěří tomu“, usmál se ďábelsky Mefisto. „Koneckonců příbuzní jsme. Jsme jedné krve, ty a já“, zadeklamoval.
„Kdo z nás je Mauglí?“, ušklíbl se Forst. „Asi já, co.“
„Přesně tak“, řekl Mefisto. „Zdá se, že začínáš chápat“, dodal.
„Tím si nejsem úplně jist“, odvětil rozpačitě Forst.
To nevadí“, mávl rukou Mefisto. „Takže jsem bohatý bratranec, který tě vytáhl z dluhů, dodal.“
„Proč? Čím to odůvodníme?“, odpověděl Forst.
„Co takhle z lásky boží?“, ušklíbl se Mefistofeles. Oba se tomu zasmáli.
„A jak že se jako jmenuješ? Mefisto asi ne“, zašklíbil se Forst.
„Co takhle Karel Gott“, odpověděl Mefisto.
„Cože?“, posadil se na posteli Forst a nechápavě zíral na Mefista, který se vesele pohupoval v křesle.
„Tak Gott přeci po otci, že“, odpověděl rozmarně, a „Karel, jak bych to řekl“, zaváhal Mefisto a podíval se na Forsta, „no prostě mě to tak napadlo“.
Forst měl pocit, že Mefisto čeká, co on na to.
„Ty sis odvedl Karla Gotta?“
„No to ne, odpověděl Mefistofeles, ale, no, byla s ním legrace. No možná ti to někdy vysvětlím“, dodal a odmlčel se.
„No dobře, tak Gott, ale to jméno, to je takové nápadné. Co nějaké jiné?“, řekl Forst.
„No tak si vyber sám“, rozhodil rukama Mefisto.
„Co takhle Petr?“, nadhodil Forst.
„Toho nemám rád, zamračil se Mefistofeles. Jsou s ním pořád potíže.“
Jeho výraz nedovolil Forstovi zeptat se, o jaké potíže se jedná. Rychle přemýšlel o nějakém jménu, které by nepatřilo žádnému svatému. Ale o svatých neměl přehled. Takový Jidáš určitě svatý nebyl, ale to jméno se snad ani nedává, řekl si nešťastně. Vzpomněl si z dětství na čertíka Bertíka.
„A co Bert?“, řekl. „Nebo správně asi Albert“, opravil se spěšně.
Snad mi teď nečte myšlenky, řekl si a po očku se díval na Mefista. Mefistofeles mlčel. V šeru místnosti nebylo úplně zřejmé, jak se tváří. Tu bleskl Forstovi hlavou nápad.
„Adam“, skoro vykřikl, „ten zhřešil a byl vyhnán z ráje. Co, to by šlo, ne?“, řekl s nadějí v hlase.
„Marku“, řekl Mefistofeles tiše, a hlas mu předl jako kocour, „ty se mi začínáš opravdu líbit. Myslím, že si to tady spolu ještě pěkně užijeme.“
Doktoru Forstovi se ještě nechtělo spát. A zdálo se, že Mefisto je ve výborné náladě.
„Takže mi budeš říkat Adame, co?“, mrknul na Forsta.
Forst pokýval hlavou.
„Ale nerad lžu“, řekl po chvíli.
„Ale jdi“, řekl Mefisto, „to se naučíš“. „Vždyť od toho je život, aby ses učil. Učený z nebe nespadl“, dodal a pokračoval, „naštěstí, jen ať si tam zůstane. Co by tady dělal, akorát by nám kazil zábavu.“
Forst měl opět pocit, že mu moc nerozumí. Ale už se s tím smířil. Koneckonců je to ďábel, jak by mu on, človíček, mohl rozumět.
„A ty lžeš?“, zeptal se Forst.
„Já to nepotřebuju“, odpověděl pomalu Mefisto.
„Takže nelžeš?“, nedal se odbýt Forst.
„Co je lež?“, odpověděl mu Mefisto a dodal, „a co je pravda?“
Forst přemýšlel a nic chytrého ho nenapadlo. Ale něco říct musel.
„No pravda je, že jsi ďábel a lež, že jsi Adam Gott.“
„No to je lež, to je ale tvá lež. Ty ses upsal ďáblu, tak musíš lhát“, řekl Mefisto a podíval se vážně na Forsta. „Kdybys byl sám sebou, nemusel bys lhát a hlavně bys mě nepotřeboval.“
„Nerozumím,“ řekl bezradně Forst.
„Já vím“, pokýval hlavou Mefisto. „Kdybys rozuměl, tak by ses mi neupsal, člověče.“
Na Forsta padla náhle tíseň.
„Snad nelituješ“, řekl povzbudivě Mefistofeles. „Já jsem taky tvoje zkušenost. Všechno na světě má smysl. Chceš si život pořádně užít, ne? A za všechno se přeci musí platit. S tím přeci musíš počítat“, dodal po chvíli a zahleděl se do podlahy.
„Víš, co ti řeknu“, Marku, řekl náhle živě, „nejhorší jsou lidé, kteří se bojí žít. Celý život se plazí při zemi, aby nenarazili, aby si nenabyli. Myslí si, že jim Bůh zatleská. Víš, co jim řekne? Víš, co jim vzkáže po Petrovi, který je ani nepustí dovnitř? Vzkáže jim tohle – a zpátky! A znovu! A pořádně!“
Forst na něj němě zíral. Mefisto zaklonil hlavu a zahleděl se do stropu. Delší chvíli mlčeli. Mefisto pak vstal z křesla.
„Marku, jdi už spát“, řekl. „A zítra si vezmi tu světle modrou košili, co sis naposledy koupil. A navoň se tím Bossem, co si ho pořád šetříš. Bude se jí to líbit“, řekl lišácky a nehlučně zmizel.