Doktor Forst a Marta - 10.

10.
„To byl tedy výlet“ řekla Marta zasněně Forstovi, když večer leželi v posteli.
Podíval se na ni. Když se usmívala, měla dolíčky ve tvářích.
„Víš, že jsi mu opravdu podobná?“, řekl škádlivě.
„Nebo on mně“, vyplázla na něj jazyk.
„Stejně by mě zajímalo, kde jsme to vlastně byli“, řekl.
„Možná pořád tady“, odpověděla.
„Ale spíš ne, najedená jsem doopravdy“, dodala.
„My jsme vlastně pořád tady“, řekl pak. Podívala se na něj tázavě.
„Zkus být někdy tam“, zašklíbil se na ni.
Chvíli ležela tiše, a pak se protáhla jako kočka. „No já jsem vždycky tam, kde chci“, usmála se.
„Ty potvoro jedna“, řekl jen a přivinul ji k sobě.

Probudilo ji cinkání nádobí v kuchyni. Linula se odtud jakási libá vůně. Za chvíli ji zavolal na snídani.
„Tak co podnikneme dnes“, řekla, když si sedla ke stolu.
„Nevím.“
Pozorovala jej, jak připravuje snídani.
„Chceš ty vajíčka na měkko nebo na tvrdo?“, zeptal se.
„Je mi to jedno, jak je máš rád ty.“
Líbilo se jí, jak se o ni stará. Zatím se vždycky starala ona o někoho. Za chvíli snídali.
„Třeba něco napadne Mefista“, řekl, když dojedli.
„Ty po ničem netoužíš?“, zeptala se. „Tedy kromě mě“, dodala, když si všimla jeho výrazu.
„Faust byl na výletě v Řecku“, řekl zamyšleně Forst.
Zdálo se mu, že se Marta zarazila.
„Ano, byl tam za Helenou“, řekla pomalu a dívala se mu zpříma do očí.
„Já o žádnou Helenu nestojím“, řekl vážně.
„To jsem ráda.“
„Moje žena byla dost žárlivá“, řekl Forst a podíval se na ni zkoumavě.
„To já nejsem“, řekla s mírným úsměvem.
„Zažila jsi někdy nevěru?“, zeptal se.
Zavrtěla hlavou. „Když začal vztah uvadat, tak jsem ho vždy ukončila.“
Zadíval se na ni. Skončí takhle jednou i s ním?, pomyslel si.
„Vztah, který se nepěstuje, uvadá“, řekla po chvíli.
To mohl jen potvrdit.
„A v nějaké chvíli“, navázal, „už ho ani člověk pěstovat nechce a tak nějak čeká, co bude.“
„Až se dočká“, ušklíbla se.
„Jo“, povzdechl si, „člověk si tvoří svůj osud, tím, co dělá, i tím, co nedělá.“
„To ano, ale vstupují mu do toho druzí, často prostřednictvím tajemných náhod,“ poznamenala. „Takže osud je vlastně jakýsi spletenec vlastního konání a okolností, jejichž příčina je vlastně tajemstvím“, dodala zamyšleně.
„Božským tajemstvím“, řekl Forst zasněně.
Ozvalo se zaťukání. Otočili se směrem ke dveřím. Stál tam Mefisto.
„Nechtěl jsem rušit vaši debatu“, řekl s úsměvem. „Ale musím říct, že lépe bych to neřekl.“
„Ty tu jsi, i když tu nejsi“, napadlo Forsta.
„Ano, a nejsem tu, i když tu jsem.“
„Stejně jako Bůh“, vstoupila do debaty Marta. „Proč se tu nemůže zjevit tak jako ty?“, zeptala se pak.
„Nesnesli bychom pohled do boží tváře?“, doplnil Forst. „Někde jsem slyšel, že je to vlastně hrozný zážitek“, dodal. „Tedy, tak jsem to nemyslel“, řekl pak rozpačitě.
„Bůh nemá tvář“, odpověděl po chvíli Mefistofeles. „Nemá jednu tvář“, upřesnil po chvíli. „Má jich nekonečně mnoho. I já jsem boží tvář“, dodal po krátké odmlce. „A vy také.“
„Co tedy není bůh?“, napadlo Martu.
„Dobrá otázka“, mrkl na ni Mefisto.
„Je vše“, řekl prostě.
„Neviditelná podstata“, pokýval hlavou Forst.
Mefisto však zavrtěl hlavou. „Není neviditelná, jen není zjevná. Je ukryta před povrchním pohledem, ale vyzařuje.“
„Ty mluvíš o Bohu s láskou jako anděl“, řekla zasněně Marta.
Mefisto přimhouřil oči a pozorně se na ni zadíval. Forstovi to nebylo moc milé. Mefisto pak přejel očima na něj a jeho pohled v něm četl jako v knize.
„Ženská intuice, Marku, je něco, co obdivuji. A u mužů mužnost. Navštěvuji ale muže slabé, tam je moje práce snadná“, dodal a díval se mu do očí.
Forst cítil, jak se rosí potem. Zaháněl myšlenku, že je Mefistofeles trochu ješitný a samolibý a děsil se zároveň představy jeho hněvu, kdyby tu myšlenku odhalil. Zatracená telepatie.
„A jaké ženy navštěvuješ nejraději?“, zeptal se Forst v naději na změnu tématu debaty.
„V ženách se nevyznám“, odpověděl Mefisto. „Jsem v jádru muž, a tak mi zůstávají stále tajemstvím. To mě na nich baví.“
„Bůh je muž a ty taky. A andělé taky. Žádná žena?“, zeptala se Marta. „Tedy Bůh je vše, tomu rozumím, ale co ostatní?“
Mefisto pokrčil rameny. „To je i pro mě tajemstvím. Vím jen to, co potřebuji vědět. V tom jsme na tom všichni stejně“, usmál se.
„A co znamená ono biblické padnout před boží tváří?“, zeptala se Marta.
Mefisto se na ni znovu pozorně zadíval.
„Je to prostě zážitek vlastní nicotnosti před Bohem. Ten ale sám o sobě děsivý není, ten můžeš cítit i při pohledu na nekonečnou hladinu moře, řekl pak. Až to zažiješ, tak to okamžitě poznáš“, dodal po chvíli. „Těžko o tom vyprávět někomu, kdo necítí bázeň boží a jehož život teče líně jako řeka“, pokračoval pochmurně. „Zkus si to představit asi takhle“, pokračoval. „Představ si, že je tvá víra v boha pevná jako skála, bůh je pro tebe přísným pánem a tvůj život se náhle ocitne v troskách. Padneš na kolena a modlíš se. A v tom se zjeví boží tvář. Ta, kterou jsi očekával. Přísná, mocná a nepochopitelná.“
Chvíli mlčeli.
„Takže každému se může zjevit ta tvář Boha, kterou očekává? Kterou si zvolí?“, zeptala se Marta.
„Ano“, odpověděl Mefisto. „Zvolí srdcem, ne rozumem.“
„Takže Marek si zvolil tebe?“, zvolala udiveně.
Mefisto se místo odpovědi široce usmál.
„Že o tom do Prčic nevím“, řekl nechápavě Forst.
„Marku, řekl „srdcem“, ne „rozumem““, řekla Marta skoro mateřsky.
Forst si náhle vzpomněl na svůj pocit, který míval na pionýrských táborech, kde byl skoro ve všech soutěžích poslední. A nesoutěžit nešlo. Marta vycítila jeho náladu a změnila téma.
„Chtěli bychom se podívat do Řecka“, řekla Mefistovi.
„Žádná Helena“, poznamenal Forst.
„Hned?“, zeptal se prostě Mefistofeles.
„Zítra“, odpověděla okamžitě Marta. „Musíme si zabalit věci a musím něco vyřídit.“
„Fajn, stačí mě zavolat“, řekl Mefistofeles a zmizel.