Doktor Forst a Marta - 11.

11.
„Co si musíš vyřídit?“, zeptal se Forst, když osaměli.
„Ale, zalít doma kytky a tak“, řekla neurčitě. „Tak já utíkám, zavolala za chvíli ode dveří. Přijdu večer“, dodala, když zavírala dveře.
Nebylo mu to milé, že odešla. Chtěl jít s ní, ale nedala mu prostor. Cítil, že chce být sama. Musí jí nechat svobodu. Vzpomněl si, jak mu vadilo, když se mu jeho žena snažila organizovat život. Bylo mu po jejím odchodu hodně zle, ale ta svoboda, ta stála za to. Ale teď měl pocit, že žádnou svobodu nepotřebuje, že by chtěl být pořád a pořád s Martou. Matně si vzpomínal na léta mládí. Jo, zamilovanost dělá s člověkem věci. Ale teď se mu to zdálo trochu jiné. Lehkost mládí byla pryč. Jako by prožité utrpení v něm zesílilo schopnost prožívat krásu a lásku. Marta nemá klíče, uvědomil si. Vždyť to nevadí, tak jako tak na ni budu čekat, řekl si. Mohla by se sem nastěhovat, byla jeho další myšlenka. Nikam ji netlač, napomenul ho vnitřní hlas. Povzdychl si a šel se zabalit.
Marta kráčela energicky po chodníku a u ucha držela mobil.
„Mami, já ti to vysvětlím“, řekla po chvíli. „Já fakt ale nemám čas. Víš co, stav se u mě v pět, jo? Jindy fakt nemůžu. Vždyť jsi v důchodu“, řekla na závěr.
Chvíli naslouchala rozčilenému hlasu matky. „Je to můj život a teď fakt spěchám. Čau“, ukončila hovor.
Pak vytočila druhé číslo. „No ahoj, jsem rád, že konečně voláš, ozval se z telefonu naléhavý hlas.“
Zamračila se. „Nevím, co ode mě chceš ještě slyšet. Mám pocit, že už jsme si všechno řekli. Tak proč mi pořád vypisuješ.“
„Chtěl bych s tebou ještě mluvit“, ozval se prosebný hlas.
„Dobře, ale já teď několik dní nebudu moci, ale pak se ti ozvu. A buď tak laskavý a přestaň mi psát, jo?“
Snažila se o vlídný tón. „No jo. Tak čau“, odpověděl hlas rozmrzele.
Chudák, řekla polohlasně. Co si od toho slibuje, dodala pro sebe. Mám být na něj fakt drsná, aby pochopil? Že se takhle ztrapňuje. Rozuměla tomu, že ji má pořád rád, ale už jí byl svým naléháním protivný.
Za chvíli byla doma. Zaznamenala, že některé kytky uschly. Pak našla plesnivý chléb a prošlou šunku v lednici. Ach jo, člověk nemůže být všude. Naházela suché kytky a zkažené jídlo do koše a vyběhla s odpadky dolů k popelnici. Cestou potkala matku.
„Mami, vždyť ještě nejsou čtyři, co tu děláš?“, řekla zoufale.
„Ty mě nechceš vidět?“, zamračila se na ni matka.
„Já se potřebuji nejdřív zabalit“, řekla Marta.
„Kam jedeš?“, zeptala se matka zaraženě. „Nic jsi mi neřekla. Ty jsi snad horší, než Markéta.“
Marta v duchu klela. Teď jí bude předhazovat, jaké má dcery. Matka místo toho zaútočila.
„Ty máš zase novýho chlapa, že jo. Jak týden nic nepotřebuješ, je za tím vždycky nový objev.“
Tohle nebylo fér. Ráda k mámě zašla a máma jí něco dobrého uvařila. Ale pomáhaly si navzájem. A asi by se spíš ona obešla bez máminy pomoci než máma bez její. Ale proč to řešit. Nechápala, proč musí její máma občas kazit jejich vztah výčitkami. Naštěstí to nebylo časté. Máma byla sama, a jak říkala, šťastně rozvedená a nikomu už prý sloužit nebude.
Ty máš štěstí na chlapy, říkala Martě, ale té to tak úplně nepřipadalo. Tedy zatím. Marek, to bylo něco jiného. Pravda, jeho přítel činil jejich vztah úplně výjimečným. Ale to přeci nebyl důvod, proč to bylo jiné. Čím byl jiný? Něco si v životě prožil a zkušenost činí člověka opravdovějším, řekla si. Však i ona si zažila svoje. Je to už dávno za ní, ale jako zkušenost to s ní zůstane navždy. Měla pocit souladu. Hlubokého souznění. Jak to můžeš vědět, vždyť ho ještě pořádně neznáš, ozval se hlas v její hlavě. Prostě to tak cítím. Snad to bude intuice, jak řekl Mefisto. Tak o něm mámě určitě říkat nebudu, řekla si.
„Ano, mám přítele“, řekla mámě, když si spolu sedly ke kávě a buchtě, kterou máma donesla. Makové milovala a máma to věděla.
„Máš to fakt výborný“, řekla s plnou pusou. „Je to kolega z práce“, pokračovala po chvíli. „Marek Forst.“ Dívala se po očku po mámě. Doufala, že jí to jméno nic neříká. Neměla teď náladu vysvětlovat jí něco z jeho povedeného života.
„Kdy mi ho ukážeš?“, zeptala se máma.
„Až se vrátíme od moře“, odpověděla.
„Ty už s ním jedeš na dovolenou? Po týdnu? No mě už je všechno jedno“, řekla rezignovaně máma.
Takovou ji měla nejraději. „My se známe už dlouho, ale jako kolegové, víš“, řekla protáhle.
„To je nějaký Last minute?“, vrtalo mámě hlavou.
„Ano“, řekla Marta s úlevou. Jde to nečekaně hladce, řekla si.
„A kam jedete? Do Řecka. Nějaký ostrov?“, pokračovala máma v dotazování.
Je to od něj pro mě překvapení, mami. Nic lepšího ji nenapadlo.
„Hm, tak on ti koupil hned zájezd k moři“, no to bude dobrá partie, usmála se máma. „Asi je za vodou, co“, mrkla na ni.
„Vlastně ano“, připustila Marta.
Když se Marta objevila ve dveřích, objal ji, jako by ji dlouho neviděl.
„Ahoj lásko“, pošeptal jí do ucha.
Takové přivítání nečekala. Ucítila náhlé vzrušení. Pustila kufr a pevně se k němu přivinula. Porozuměl řeči jejího těla velmi dobře. Probírání destinace jejich cesty nechali na později.
„Tak kam to bude, vážení“, zeptal se Mefisto.
Stál uprostřed místnosti ve svém cestovním plášti.
„Nebo to necháte na mě?“, usmál se.
„Možná ano, co myslíš Marku?“, řekla Marta. „Je tam tolik slavných a krásných míst a vůbec to tam neznáme.“
„Jak vás tak pozoruji, začneme s nějakou romantickou pláží, co? Malý hotýlek pro fajnšmekry. Tak jdeme na to“, řekl Mefisto a roztáhl paže.
Za chvíli stáli na písečné pláži. Před nimi se s šuměním vlnilo sluncem zalité moře. Za nimi se zdvíhalo pohoří.
„Jsme na Peloponésu a za vámi je pohoří Parnas. A támhle v tom hotýlku už vás čekají“, řekl Mefisto a zmizel.
Rozhlíželi se kolem sebe.
„Pohádka, krása. Je to jako sen“, řekla.
„Sen ve dvou“, odpověděl.
Hotel byl útulný a skoro prázdný. Stará Řekyně jim téměř beze slova podala klíč od pokoje a ukázala na schodiště. Pokoj měl terasu s výhledem na moře.
„Pojď prosím hned k moři“, žadonila, když se opírali o zábradlí terasy.
Převlékli se do plavek a šli k vodě. Písek byl jemný a lehce pálil do nohou. Lehce pofukoval vítr. Rozeběhli se a skočili do vody. Za chvíli leželi v písku a dívali se do nebe. Mlčeli, přitisknuti k sobě.
„To je fakt boží, Marku“, řekla po delší době.
„Ano, boží“, odpověděl, „ale od ďábla.“
Všiml si, že jí přeběhl po obličeji stín.
„Teď to neřeš“, řekl s úsměvem a pohladil ji po tváři.
Kapky vody zářily na jejím těle jako drahokamy.
„Jakpak je to moře slané?“, řekl a olízl jí tvář.
„To lechtá“, zasmála se. „A víš co, taky ochutnám“, dodala a zatvářila se jako mlsná kočka.
„Tady je opravdová tma, že“, řekla, když leželi večer v posteli. „Ne jako v Praze“, dodala po chvíli.
„A to ticho“, dodal, „jen šumění moře.“
„Co jít k moři?, navrhla.
„Dnes ne“, řekl tiše. „Dnes si užijeme tmu“, dodal a dotkl se jí.
„No to je dobrý nápad“, odpověděla. „Je to zvláštní pocit, zašeptala po chvíli, dotýkat se tě, když tě vůbec nevidím.“
„Moc pěkný“, ozval se jeho hlas ze tmy.
A pak cítila, jak vklouzl pod její deku.
Ráno se probudil dřív ona. Otočil se na bok a díval se tiše, jak spí. Byl to krásný pocit. Nemuset spěchat. Jen tiše prožívat přítomnost. Ležel tak dlouho. Nakonec to nevydržel a dotkl se jejího ramene. Lehce pootočila hlavu směrem k němu a zadívala se na něj skrz řasy.
„Marku“, řekla po chvíli, když odpočívali vedle sebe, „víš, na co musím pořád myslet?“ Odmlčela se a pokračovala. „Že si s tebou tak krásně užívám, a do pekla máš jít jen ty. Budu muset něco provést“, dodala po chvíli a přes obličej jí přeběhl zvláštní výraz.
Podíval se na ni tázavě.
„Já prostě musím do pekla s tebou!, chápeš?“, řekla.
„Marto, neblázni“, objal ji. „Ty jsi přeci můj anděl“, šeptal a líbal ji do vlasů.
„Ale ty můj taky“, odpověděla tiše. „A když může do pekla jeden anděl, tak můžou dva“, dodala. Leželi pak dlouho v objetí a mlčeli.