Doktor Forst a Marta - 12.

12.
Z odpočinku je vyrušil mobil Marty. Tiše pípl, ale prořízl ticho a poklidná ranní atmosféra byla rázem pryč. Podívali se na sebe. Marta po něm pomalu sáhla a zahleděla se na displej.
„Budeme se muset vrátit“, řekla po chvíli.
„Co se stalo?“, zeptal se.
„Píše mi sestra. Prý máma zkolabovala na ulici a je v nemocnici. Zatím nevědí příčinu, ale je jí stále zle.“
Tiše přikývl. Všiml si, jak je bledá. Snažila se balit, ale místo toho nepřítomně přecházela po místnosti. Zabalil všechno sám.
„Myslím, že ho můžeme zavolat“, řekl, když bylo všechno v kufru.
Marta kývla lehce hlavou.
„Vypadala tak zdravě, co to může být“, povzdechla si. „Život je tak křehký“, dodala nešťastně.
„To ano“, řekl vážně Mefistofeles, který se v té chvíli tiše zhmotnil vedle nich. „A lidé s ním zacházejí tak lehkovážně, to mě nikdy nepřestane udivovat, dodal. Připraveni?“, řekl na závěr, když rozpřahoval své paže.
„Být tak nesmrtelný, jako ty“, řekla Marta.
„Nevíš, o čem mluvíš“, odpověděl Mefistofeles. „To je také zajímavá lidská vlastnost“, potřásl hlavou, „lidé touží po něčem, o čem nic neví.“
„A po čem toužíš ty?“, zeptala se nečekaně Marta.
Mefistofeles se na ni dlouze zadíval a mlčel. To je poprvé, co neví, co odpovědět, napadlo Forsta. Mefisto k němu otočil hlavu. Jeho pohled byl tak hluboký, až se mu z toho zúžil dech.
„Ano“, řekl Mefisto.
Pak stočil opět pohled na Martu.
„Zaskočila jsi mě“, řekl tiše. „Budu o tom přemýšlet“, dodal. „Teď je ale čas na návrat“, řekl a přehodil přes ně svůj plášť.
Ani nerozbalili kufry a pospíchali do nemocnice.
„Leží támhle“, ukázala sestra, když je vpouštěla na jednotku intenzivní péče.
Za chvíli stála Marta nad nemocničním lůžkem, na kterém spala její matka.
Spí jako Sněhurka, když si kousla do otráveného jablka, napadlo ji, a měla náhle chuť ji políbit. Sklonila se k ní a políbila ji na čelo. Pak k nim přistoupila ošetřující lékařka.
„Počítejte se vším“, odpověděla na její dotaz na matčin zdravotní stav. „Krvácení do mozku bylo bohužel rozsáhlé“, dodala.
Marta si neuměla představit, že už s mámou nepromluví, že už se na ni ani nepodívá. Začala nezvladatelně brečet. Marek jí stisknul ruku. Neodvážila se už na nic zeptat, jen hladila matce ruku. Byla chladná a bezvládná. Když později pomalu kráčeli mlčky po ulici, nevšimli si nápisu na jedné výstavní budově: POLIKLINIKA DOKTORA MEFA. Plastické operace za ďábelsky nízké ceny, bezbolestné a téměř bez kapky krve.
„Nepůjdeme někam na večeři?“, řekl Forst, když zjistil, že je lednička zase prázdná.
Mlčky kývla hlavou. Chtěl ji nějak rozptýlit. Kdyby řekl Mefistofelovi, odnesl by je na oběd na druhý konec světa. Ale asi by jí to moc nepomohlo. Pro jistotu se jí na to zeptal.
„To je jedno“, řekla nepřítomně.
Šli pak do nejbližší restaurace, kde se jim to zalíbilo. Bylo to klidné místo s pěknou zahrádkou ve dvoře. Dojedli a chvíli mlčky seděli.
„Chceš ještě víno?“, zeptal se jí po chvíli.
„Ale jo“, usmála se na něj.
Smutek jí dodával zvláštní kouzlo. Všimla si jeho pěkného pohledu a pohladila ho po tváři.
„Jsi moje zlato“, dodala.
Seděli pak tiše a usrkávali víno. Všimla si změny jeho výrazu.
„Na co myslíš“, zeptala se?
„Co bude s námi dál.“
Věděla náhle, co ho tíží.
„Věčně na neschopence být nemůžeme, že. A taky může kdykoli přijít na kontrolu sociálka. A vůbec, je to hloupé žít na náklady státu, když nemusíme“, řekla na závěr.
„Raději na náklady pekla“ ušklíbl se Forst. „Takže dáme výpověď?“, dodal.
Jeho otázka ji překvapila, ale vlastně to bylo logické. Ani pro jednoho nebyla práce posláním, to věděla.
„No tak asi ano“, odpověděla váhavě.
„Ale co budeme dělat?“, dodala.
„To budeme muset pořádně promyslet“, řekl se šibalským výrazem a dal jí pusu na ucho.
Spali neklidným spánkem. Marta měla plnou hlavu mámy. A Forst přemýšlel, co budou další dny dělat, aby vyřídili své povinnosti a byli volní. Ta krásná představa, volní. Krátce pomyslel na matku Marty. Neumře. Teď ještě ne, cítil to.
Ráno ho probudil Marty hlas. Telefonovala v kuchyni. Do nemocnice, pomyslil si.
„Tak jak?“, zeptal se, když položila telefon.
„Stabilizovaný stav“, řekla s ulehčením. „Pokud nepřijde další ataka, má šanci“, řekla šťastně. „A přijít by neměla, dostává léky na ředění krve.“
Chtěl se zeptat, kdy bude při vědomí, ale polkl otázku.
„Říkali, že je stále v bezvědomí“, pokračovala Marta, „a že mi dají vědět, až se probere. Pokud se probere“, dodala po chvíli trochu stísněně.
„Je vidět, jak se ti ulevilo“, zasmál se na ni.
Radostně přikývla.
„Takže to jdeme oslavit?“, zeptal se.
„Nevyřešíme nejdřív tu práci?“, řekla.
„Necháme to na zítra, dnes si to užijeme, jo?“, odpověděl skoro prosebně.
„Co máš za nápad?“, odvětila. „New York nebo Tokio?“, zakřenila se na něj.
„Dnes ne, dnes se projdeme po našem městě, co ty na to? Vždyť je Praha tak krásná. A dnes je krásný den. Chtěl bych, abychom se jen tak procházeli po Praze a zastavili se všude, kde je pěkně, v každé pěkné restauraci, kterou potkáme, třeba jen na skleničku vody. A v ZOO jsem dávno nebyl, ani na Petříně“, zasnil se.
„Já bych chtěla na Vyšehrad“, zauvažovala. „Vždyť to ale za den nemůžeme ani stihnout“, zvolala pak se smíchem.
„Tak za dva, nebo za tři“, rozhodil ruce.
„Dobře, ale zítra vyřídíme tu práci, jo? A pak můžeme chodit Prahou třeba týden“, řekla na závěr.