Doktor Forst a Marta - 13.

13.
„Co si budete přát?“, zeptal se se zdvořilým výrazem postarší dámy lékař v bílém plášti s uhrančivýma očima.
Dáma si lékaře zvědavě prohlížela. Ten doktor Mef vypadá trochu jako čert, usmála se pro sebe.
„Omladit“, řekla a uchichtla se. „Je to možné opravdu bez ztráty krve?“, zeptala se nevěřícně.
„Není třeba se ničeho obávat. Stačí jedna kapka krve, řekl zdvořile lékař.“
„Opravdu?“, zvědavě naklonila hlavu.
„Tady mám formulář smlouvy, kapka krve dole místo podpisu“, odpověděl.
Začetla se do dokumentu.
„Opravdu je ten zákrok zdarma?“, řekla udiveně.
„Téměř“, odvětil MUDr. Mef. „Jen mi upíšete duši“, řekl pak.
„To je vtip, ne?“, poznamenala se smíchem dáma.
„Není“, řekl vážně.
„Asi nějaká klinická studie?“, pokračovala v dotazování.
„To snad ani ne“, zakroutil hlavou Mef, „ale spíš něco jako nábor zájemců“, potutelně se usmál.
„Ale co, já na duši nevěřím“, řekla, když se píchala do prstu.
„A na Boha také ne, že“, dodal se širokým úsměvem.
„To víte, že ne, to jsou pohádky pro děti“, zasmála se.
„To jsem chtěl slyšet“, řekl doktor Mef a zasmál se přímo ďábelsky.
Druhý den ráno se už tolik nesmál. Vyhlédl z okna své kliniky a ode dveří se táhl zástup lidí, kam až viděl. Je to až příliš snadné, řekl si mrzutě.
„Tak kam to bude dnes, přátelé“, pozdravil je Mefisto, když jej Forst přivolal k sobě do bytu.
„Chceme jet na cestu kolem světa“, řekla s rozzářenýma očima Marta.
„Doleva nebo doprava?“, řekl Mefistofeles, jako kdyby to čekal. „Tedy kterým směrem“, upřesnil, když zaznamenal jejich udivený výraz. „Londýn“, dodal, když se podíval na Forsta.
Proč čteš myšlenky jenom mě?, napadlo náhle Forsta.
Protože v ženách se ani čert nevyzná, zaznělo mu v hlavě. Marta se nechápavě dívala z jednoho na druhého.
„Nemůžete mluvit nahlas?“, řekla, když se dovtípila.
„On si začal“, zašklíbil se Forst.
„To je pravda“, řekl omluvně Mefisto. „Starý zvyk, dodal. Šetří to totiž čas. To jen řeč umožňuje lhát a vymlouvat se, nebo mlčet.“
„Ty máš výhodu, tobě myšlenky nikdo číst nemůže“, poznamenala Marta.
Mefistofeles se zamyslel.
„Spíš bych řekl, že se to nikdo neodváží“, odpověděl s mírnou samolibostí.
„Nebo to nikoho ještě nenapadlo“, ušklíbla se Marta.
Provokatérka, pomyslel si bezděčně Forst. Ano, zaznělo mu v hlavě. Mefisto se jen usmíval. To tak ženy dělají, že, pomyslel si Forst s vědomím, že ho Mefisto slyší. Ale musí mít pro to cit, protože to hraničí s drzostí, dodal. Ano, zazněla mu v hlavě odpověď, musí mít cit. Mefistofeles se pak tak zvláštně usmál, jako by si vzpomenul na něco moc hezkého, co je dávno pryč. Marta věděla, že si v duchu povídají často. Forst jí o tom jednou vyprávěl. Vůbec mu to nezáviděla. Představa, že jí někdo vidí do mysli, ji skoro děsila. Někdy měla pocit, že tuší, o čem si povídají, ale nechtěla do toho zasahovat. Možná telepatie není až tak těžká, ale možná o ni lidé vlastně nestojí. Jak říkal Mefisto, lhaní a vymlouvání je pak nemožné. Člověk je jak otevřená kniha. A o to málokdo stojí. Na chvíli se zasnila a představila si svět, kdy by řeč byla náhle nahrazena telepatií. Byl by to pěkný karambol, napadlo ji, ale vztahy by se pak vyčistily.
Ráno byla mlha, ale jak kráčeli městem, nebe se vyjasnilo. Prošli několika zajímavými ulicemi, až došli k nábřeží.
„Byl jsi už někdy v Londýně?“, zeptala se ho, když kráčeli podél Temže.
„Ne.“
„Tak pojď, půjdeme přes řeku“, pokračovala a vedla ho na Tower Bridge.
„Tenhle most, to je ikona Londýna, viď.“
Přikývla.
„Je odtud krásný výhled“, řekl, když stáli uprostřed mostu a rozhlíželi se do stran.
„Každé pořádné město má pořádný most. New York má Brooklynský most, San Francisco Golden Gate Bridge a Praha Karlův most“, řekla s pohledem upřeným do dáli.
Neříkal nic a sledoval siluetu města.
„Podívej se tady dolů“, řekla pak.
Pod nohama měli v mostě škvíru a bylo vidět až na hladinu.
„Tady je most přepůlený, aby se mohl zvednout“, pokračovala.
„Je mi to jasné“, odpověděl. „Ale není mi to moc příjemné, mám trochu strach z výšek“, dodal.
„Já to taky nemusím“, odvětila.
„Takže Eifelovku můžeme vynechat“, řekl s ulehčením.
„Proč jsme vlastně prvně jeli do Londýna?“, zeptala se.
„Mám takový pocit, jako by byl hlavní město světa. I když vím, že není. Kdysi to byl Řím, pak Londýn, pak New York, ale teď?“, zamyslel se. „Jako by žádné hlavní město neměl.“
Pokývala hlavou.
„Měli jsme možná začít Římem“, napadlo ho.
„Nebo Jeruzalémem?“, zapřemýšlela nahlas. „Jsou ještě starší města, pokračovala. Ono je to vlastně jedno, můžeme, kam chceme. Komu se tohle kdy podařilo. Nikomu“, dodala a objala ho.
„Jsem tak šťastná, že jsem s Tebou a můžeme dělat, co chceme“, říkala a dívala se mu zpříma do očí. „Ale do pekla s tebou půjdu. Já už se na tom s Mefistofelem nějak domluvím.“
Tiše se usmál.

V Čechách se mezitím blížily volby. Všude visely plakáty s rozesmátou tváří snědého muže v bílém plášti a s nápisem ZA MEFA BUDE NEJLÍP. Ve zprávách oznamovala hlasatelka, že největší preference má nové občanské hnutí se zvláštním názvem CARPE DIEM. V čele stojí oblíbený plastický chirurg MUDr. Mef. Ačkoli hnutí vzniklo teprve před měsícem, má již několik tisíc členů.
„Na mítincích strany je hotová vřava“, oznamuje hlasatelka. „Dějí se tam podivné věci. Každý, kdo se zúčastní, dostane spoustu jídla a pití. Doktor Mef prý nabízí těm, co se stanou členy hnutí nejrůznější odměny. Doktor Mef“, pokračuje hlasatelka, „se vtipně stylizuje do podoby ďábla a členové hnutí se podepisují kapkou krve.“
„Je to skutečně vtipné“, říká k tomu jakýsi rozesmátý občan, „moc se nám to všem líbí.“
Slovo si znovu bere hlasatelka. „Na každém mítinku také vystupuje jakási hudebně taneční skupina. Umělci jsou převlečeni do kostýmů čertů, čarodějnic a zvířat.!
Pak televize ukazuje záběry, kde za zvláštní směsice zvuků tančí na pódiu skupina podivných umělců, a dole pod pódiem do rytmu poskakují houfy lehce podnapilých voličů.
„Je tady taky opravdický velikánský kocour“, říká na mikrofon jakási holčička.
Davem se prodírá reportér a přichází k doktoru Mefovi.
„Pane doktore, proč ten název“, táže se jej.
„To je staré latinské heslo a znamená „užij dne““, odpovídá Mefistofeles, směje se do kamery a pokračuje: „A to naše hnutí chce. Aby občané zapomněli na všechny starosti a povinnosti, protože život je krátký a smrt se blíží. Je třeba jíst a pít a radovat se, dokud to jde.“
Mef se široce zasměje. „Pojďte si s námi dát skleničku a uvidíte, že je hned život veselejší“, zvolá a bere reportéra kolem ramen. Pak oba mizí ze záběru.

Slunko pálí, ale v úzkých křivolakých uličkách Jeruzaléma je ještě chlad.
„Tady začíná Via Dolorosa, cesta Ježíšova utrpení“, řekl Forst. „Tudy procházel Ježíš na své cestě na Golgotu.“
„Na své poslední cestě na této zemi“, řekla zamyšleně Marta. „Každý neseme svůj kříž. Ale on byl ten první.“
„No první asi nebyl“, oponoval Forst,“ ale on dal tomuto symbolu jeho význam.“
„Vnímáš tu výjimečnost tohoto místa?“, zeptala se.
„Taky se potkal s ďáblem“, řekl Forst místo odpovědi. „Ale on s ním bojoval. A vyhrál.“
„Bylo to jeho rozhodnutí“, pokrčila rameny Marta. „Sám si zvolil svou cestu, tedy i její konec“, pokračovala ve svých úvahách. „Co si tím pomohl? Boží syn, to je toho. Všichni jsme boží děti, tak o co jde“, mluvila dál.
Forst se na ni nevěřícně podíval.
„Ty jsi hotová Mefistofelka“, zavrtěl hlavou. „Chápu, že chceš do pekla, ale není to trochu předčasné?“ Oba se zasmáli.
„Doopravdy nevíme, jak to bylo. Neznáme příběh Ježíše. Známe příběh církve, která si jej zvolila za svůj symbol“, řekl Forst.
„Ale ten symbol žije samostatným životem. Pro každého z nás je někým jiným“, dodala k tomu Marta.
Stáli před chrámem Božího hrobu. Kolem se valily davy věřících i obyčejných turistů.
„Sílu tohoto místa nedělá osoba Ježíše, ale víra a obdiv těch, kteří sem přicházejí. A těch, kteří sem přijít toužili, ale nemohli“, poznamenala.
Vstoupili dovnitř a pomalu procházeli rozlehlými prostorami tohoto kostela všech kostelů.
„Zajímalo by mě, jestli by šel Mefistofeles dovnitř“, zauvažoval Forst.
„Co by dělal v kostele? Něco jako falešného kněze, hlásajícího víru v peklo?“
„Já mám pocit, že islámští imámové pracují pro něj“, napadlo Forsta.
„Chceš říct, že Alláh je ďábel?“, řekla překvapeně Marta.
„No to ne“, pokračoval zamyšleně Forst. „Ale víš, co naznačoval Mefisto. Že on je jednou z božích tváří. A taky říkal, že bůh má pro tebe takovou tvář, jakou si vybereš. Muslimové si prostě vybrali tu méně přívětivou tvář“, pokrčil rameny.
Marta se podívala na jeho sluncem ozářenou tvář.
„Pro mě jsi bůh ty“, řekla pak. „Bůh, který se upsal ďáblu.“