Doktor Forst a Marta - 14.

14.
„Do jaké restaurace půjdeme?“, zeptal se Forst. „Je jich tady tolik“, pokračoval udiveně. „Ti Francouzi snad doma ani nejedí“, řekl pak.
„Já bych raději nějakou menší restauraci se zahrádkou“.
Posadili se na krásné místo obklopené zelení.
„Mně se v Paříži nejvíc líbí zahrady“, řekla zasněně. „Spojení zelně s krásnou architekturou je tak nějak ušlechtilé.“
„Je to krásné místo. A moc ti to tu sluší“, dodal s jemným úsměvem. „Co kdybychom se vzali?“, řekl náhle.
Překvapeně vzhlédla. Vlastně ji pro samé zážitky dosud ani nenapadlo, že by se mohli vzít.
„Jasně“, odvětila.
Pozoroval ji se zkoumavým výrazem.
„Předpokládám, že budeš chtít za svědka Mefistofela“, řekl pak vesele.
S úsměvem přikývla.
„Ovšem jestli bude souhlasit“, řekl a lehce se rozhlédl, zda se tu náhle nezjeví. Nic se však nedělo.
Máma bude mít radost, že se dočkala, pomyslela si.
„Moc lidí bych nezvala“, navrhla. Mlčky přikývnul.
„Sestra píše, že máma je na tom už docela dobře. Chodí, i když s hůlkou. A co tvoji rodiče? Nebyl by už čas nás seznámit?“, zakřenila se na něj.
O jeho rodičích nevěděla skoro nic. Nerad o nich mluvil.
„Asi mi nic jiného nezbyde“, povzdechl si.

A byli znovu v pražském bytě.
„Vlastně se mi po domově stýskalo“, řekl, když otevíral okna.
„Všude dobře, v Praze nejlíp“, dodala Marta.
„Víš co, pojďme se projít“, navrhl.
Bloumali městem, až došli k astronomickému ústavu.
„Nestýská se ti trochu po práci?“, zeptala se ho. „Mě ano. Cestování světem je krásná věc, ale tak nějak, jak to říct“, chvíli přemýšlela a pak řekla: „Připadám si teď jako pozorovatel života, jako bych byla v krásném snu, ale mimo život. Život je tvorba, rozumíš, co chci říct, že. My teď nic netvoříme, jen užíváme toho, co je.“
Mlčel a přemýšlel.
„Vlastně máš pravdu“, řekl pak.
„Viděli jsme kus světa, pozorovali to hemžení, ty pestré barvy a vůně, exotické stavby i národy. Prohlédli jsme si to a šli dál. Je to pokaždé jiné, ale vlastně pořád stejné. Zrovna dnes v noci na mě padl tísnivý pocit, jak dlouho to můžeme vydržet. A pak jsem si vzpomněl na své dětství, kdy jsem často býval u rodičů matky. Byli to krásní lidé. Žili v harmonii, nebo tedy mě se to tenkrát zdálo. Měli malé hospodářství. Slepice, králíky, zahrádku. Astronomický ústav mě neláká, ale žít takovým životem, jako žili oni, to je vlastně můj sen“, dodal a sklonil hlavu.
„Kde to bylo?“, zeptala se tiše.
„Na Šumavě“, odpověděl.
„Já také“, řekla prostě.
„Prosím?“, zeptal se udiveně.
„Mám podobné vzpomínky a také ze Šumavy, pokrčila rameny. Rodiče matky bydleli na chalupě v Běšinách u Klatov“, dodala.
Zůstal na ni zírat.
„Moji prarodiče bydleli ve Velharticích“, řekl na to.
„Počkej, to je sousední vesnice!“, zvolala.
Chvíli se na sebe dívali.
„To nemůže být náhoda, že“, řekl pak. „Že bychom zkusili život mimo Prahu? Je krásná, ale příroda mi tu opravdu chybí.“
„Mám to stejně.“
„Takže se vezmeme a odstěhujeme se někam do lůna přírody?“, zeptala se ho, když večeřeli.
„Zní to romanticky“, pokýval hlavou.
„Zvládneme to?“, zeptala se ho. „Přírodu miluju, ale moc toho neumím.“
„Když to nezkusíme, tak to nezjistíme. A dnes je spoustu možností, jak získat informace“, dodal.
Přikývla.
„Ty bys chtěl na Šumavu? Já bych raději někde blíž Praze, kvůli mámě a tak. Prostě aby sem člověk mohl snadno zajet, za lidmi a za kulturou.“
„Kolem Prahy je hodně pěkných míst, ale něco to bude stát“, odpověděl.
„Tvůj sponzor nám pomůže“, zakřenila se.
„Už pomohl. Trezor je plný peněz.“
Když dojedli, Forst pustil televizi. Neviděl ji už pěkně dlouho a nechyběla mu. Teď na ni zůstal němě zírat. Na obrazovce uviděl Mefistofela.
„Marto, pojď sem, Mefistofeles je v televizi!“, zvolal.
Za chvíli oba mlčky sledovali předvolební matiné doktora Mefa.
„Rozumíš tomu?“, zeptal se jí, když vypnuli obrazovku. „Hraje si, usmála se Marta. Jako si hrál vždycky“, dodala.
„Přesně tak“, ozvalo se za nimi.
Marta to čekala. Intuice přeci jen funguje, napadlo ji. Pomalu se otočila.
„Vítáme tě“, řekla s úsměvem.
„Jsem rád, že jste si užili cestování“, zářivě se usmál. „Já si to také užívám, jak jste právě zaznamenali. A děkuji za pozvání na svatbu, rád vám to dosvědčím“, dodal. „A mám už dokonce pro vás dar. Zvažte dobře, zda jej přijmete. Nabídka se nebude opakovat. Je to vaše volba. A důsledky pro vás budou závažné.“
Marta s Forstem se na sebe tázavě podívali, a pak se zahleděli do Mefistofelovy vážné tváře. Chvilku stáli všichni mlčky, a pak vytáhl Mefisto z pláště jakýsi dokument.
„Nabízím vám, že Markovi vrátím jeho úpis. Můžeme naši smlouvu zrušit.“
Oba se mlčky dívali na pergamen, který držel v ruce.
„Abyste tomu oba rozuměli, to jsem ještě nikdy neudělal. Ale i ďábel může odpouštět. I ďábel může cítit soucit. A také, popravě řečeno, jsem v posledních dnech získal tolik duší, až mi z toho jde hlava kolem. Marta mi to taky trochu komplikuje“, usmál se na ni.
Přeci jen se mu líbí, pomyslel si Forst. Marta pozorně poslouchala. Mefisto pak mluvil přímo k ní.
„Tvoje představa, že Marka zachráníš nebo s ním půjdeš do pekla je pěkná, ale takhle to nefunguje,“ řekl a v tváři měl zvláštně bolestný výraz. „Každý jsme tu sám za sebe, to přece víš“, dodal.
„Ale zpět k mé nabídce“, obrátil se zpět na Forsta. „Přijmeš-li Marku mou nabídku, budeš volný, ale budeš pak odkázán sám na sebe. Zvykli jste si na mou pomoc a žijete na útraty pekla, to zrušením smlouvy skončí. Co jsem vám dal, to zůstává vaše. Peklo to unese, poznamenal s úšklebkem.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Dívali se jeden na druhého a přemýšleli. Za chvíli promluvil Forst.
„Děkuji ti. Nebojím se pekla, i když bych asi měl. Nevím co je peklo ani nebe. Tenhle svět mi dává určitou představu o obojím, ale o to teď nejde. Nechci už žít na účet někoho jiného. Chci být sám sebou, i se všemi riziky, které to nese. Tvoji nabídku přijímám. Moc ti děkuji za vše, co jsi mi dal, hlavně za zkušenost, která ze mě udělala jiného člověka. A hlavně ti děkuji za Martu“, řekl pak.
Mefistofeles zavrtěl hlavou.
„Za tu mi neděkuj. Tu sis našel sám, protože sis věřil.“
Forst se zatvářil překvapeně.
„Přísahám Bohu“, řekl s ďábelským úsměvem Mefisto, „v tom prsty nemám.“
„To sis Marku tak málo věřil?“, vstoupila do debaty udiveně Marta.
Forst pokrčil rameny.
„Vy lidé se tak málo znáte“, řekl Mefistofeles. „Proto také přicházím. Pomoct vám, poznat sami sebe. Tady máš Marku úpis“, řekl pak.

„Ta svatba byla moc pěkná, děkujeme ti“, řekla Marta a dívala se Mefistofelovi zpříma do očí.
„To jsem rád“, odpověděl s úsměvem. „Teď je ale čas se rozloučit“, dodal. „Možná se ještě někdy potkáme, ale na tom teď nezáleží. Žijte, jak nejlépe umíte.“
„A co sázka?“, zeptal se Forst.
Mefistofeles se jemně usmál. „Žádná sázka nebyla“, odpověděl.
„Děláš si legraci?“, vyhrkl udiveně Forst.
„Je to jen hra“, řekl Mefistofeles. „Božská hra. Celý svět je nekonečná božská hra.“
Oba se dívali na jeho impozantní postavu. Cítili, že je to naposled.
„Je možné mít rád ďábla?“, řekla udiveně do ticha Marta.
„Je pěkné zakusit na chvíli pocit být člověkem“, řekl místo odpovědi Mefistofeles. „Pěkné i bolestné“, řekl s povzdechnutím. „Je nejvyšší čas odejít“, řekl pak napůl sám pro sebe. „Sbohem“, řekl pak a zmizel v oblaku kouře.
„Všimla sis?“, řekl Forst. „Řekl „s Bohem““.
Zdálo se mu, že Marta nevnímá. Dívala se na místo, kde před chvílí stál ďábel. Ano, zmizel v pravý včas, pomyslel si.
„Ano“, řekla pak zamyšleně. „Sbohem říká ten, kdo už se nevrátí“, dodala.
„Teď už je to jen na náš příběh“, řekl Forst a vzal ji kolem ramen.
„Stejně“, opakovala Marta otázku, „jak může mít člověk rád ďábla? Copak on není zlo?“
Forst si vzpomněl na debaty s Mefistem o dobru a zlu. Uvědomil si, že Marta u nich asi nebyla.
„Zlo je naše zkouška“, řekl pak. „A Mefisto byl naše zkouška. A zkouška je to, co je obtížné, a co když zvládneš, tě posune výš. Zlo je jen stín. Jak bys bez tmy poznala světlo.“
Marta přikývla.
„Takže Mefistofeles je stín, stín božského světla“, poznamenala.
Náhle si vzpomněla, jak Mefisto deklamoval v divadle: to já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila.
„Vzpomínáš, jak byl Mefisto v tom divadle?“, zeptala se.
„Právě jsem si na to také vzpomněl. Temnota stvořila světlo“, řekl zamyšleně. „Temnota může být bez světla, ale světlo bez temnoty ne“, dodal.
„To je ale náš lidský pohled“, zamyslela se Marta. „Nejspíš jsou to od věčnosti dvě strany téhož.“
„A co doktor Mef?“, změnil Forst téma.
„Lidé si najdou brzy někoho jiného, kdo je zavede na scestí“, povzdychla si Marta. „Svět už lepší nebude“, dodala.
„Nechme svět světem“, usmál se na ni Forst. „Mám plán, pokračoval. Připravil jsem seznam míst, kde bychom se mohli usadit. Kde bychom mohli vést pěkný život a obdělávat naši zahrádku“, dodal.
„To už jsem někde slyšela.“
Forst přikývl.
„Voltairův Candide“, řekl prostě.