Obrat

Šel a přemýšlel. Dělal to tak už od svého dětství. Mohlo by se zdát, že jeho život je osamělý, ale nebyl. Jeho úvahy, myšlenky, pro něj to bylo to stejné jako pro jiné přátelé a pozornost. Vystačil si s nimi.
Každý den, už skoro patnáct let, chodil z univerzity, kde učil psychologii a filozofii, stále tou stejnou cestou a vždy přemýšlel.
Teď zrovna přemýšlel o pojmu "šťastné dětství".
„Co potřebuje člověk k tomu, aby mohl říct že měl šťastné dětství? Určitě možnost radovat se z čehokoliv, pochopení, aby ho lidé brali jako člověka a ne jako podřadnou bytost. A volnost. Dítě nemůže mít radost, když nemá volnost." Spokojen se svým závěrem pokračoval v cestě, ale nějaký hlásek mu stále říkal „Ale to není všechno, ještě přemýšlej." Zkusil to, ale na nic jiného přijít nemohl. Zvedl hlavu, kterou měl celou dobu sklopenou k zemi a rozhlédl se pro inspiraci, když zachytil koutkem oka pohyb vpravo. Na silnici. Pootočil hlavu a k jeho zděšení se jeho pohled setkal s pohledem řidiče luxusního černého auta. Zlomek vteřiny jen překvapeně stál a snažil se přijít na to jak se ta tuna železa dostala do vzduchu ale potom mu došlo, že jestli něco neudělá, bude z něj za chvíli jen krvavý flek na chodníku. Dál se do pohybu a pokusil se dostat se mimo dopad auta. Potom už bylo jen černo.

Probudil se do ticha. Pomalu otevřel oči aby zjistil jestli pořád ještě žije a k jeho údivu to tak bylo. Ležel na bílé posteli, v bílém pokoji a všude kolem něj blikala různá zařízení na měření životních funkcí. Jeho sluch ještě nezačal fungovat, a tak ležel v naprostém tichu a snažil se vzpomenout, co se stalo.

Několik následujících dnů proběhlo jako sen. Ležel na nemocniční posteli, díval se na doktory a sestřičky a poslouchal jejich rozhovory o jeho stavu. Nebyl na tom dobře, tomu autu, ve kterém seděl ministr financí a na kterého byl spáchán nepovedený atentát, se sice vyhnul, ale za cenu toho, že ho našli na zemi vedle zdi, na kterou ho odhodila ulomená kapota. Doktoři se domnívali, že jeho zranění nejsou nějak vážná, ale jeho věk je zhoršil. Otřes mozku mu nedovoloval mluvit a pohybovat rukama. Nohy měl v pořádku a tak už s nimi pohyboval a s pomocí i seděl a skoro i chodil, jen se nedokázal sám zvednout. Byl částečně uvězněn na nemocničním pokoji, a to že se znovu učil mluvit a pohybovat rukama mu vůbec nepřidávalo na dobré náladě. Přesto ho doktoři brzy přesunuli do blízkého domova důchodců, kde na něj dohlíželo jen několik ošetřovatelek a, přestože se sám nemohl najíst, jeho život se skoro vrátil do starých kolejí.

Šel a přemýšlel. Vedle něj šla ošetřovatelka, která ho doprovázela z jedné z mála univerzitních přednášek. V této době přemýšlel a vzpomínal víc než kdy dřív. Teď zrovna myslel na dobu před několika lety a přemýšlel nad tím, jak jedna nepatrná událost může změnit život od základů.