Ocelová věž

Zdáli viditelný maják, hrdě čnící nad koruny stromů, do širých rovin shlížející z ojedinělé, lesem porostlé vyvýšeniny. Ocelová věž vzdušné konstrukce. Jen ocel a dřevo, tři nohy zapřené v betonové patce, mezi nimiž se vine šroubovice ocelového schodiště, propojující tři vyhlídkové plošiny v různých výškových úrovních. Štíhlé trubkové zábradlí, stupně z ocelových roštů. Vytoužený cíl milovníků dalekých rozhledů. Noční můra lidí sužovaných fobií z výšek. Výzva pro odvážné.
Ocelová věž hrdě hlásí do kraje: Já jsem tu alfa i omega! Maják i výzva. Krytá vyhlídková plošina na vrcholu, skýtající výhled do dálav, a k ní cesta téměř zcela otevřeným prostorem. Zapřít se a překonat! Zdolávat jeden stupeň za druhým, od jednoho odpočívadla k druhému. Zvládnout únavu, bolest nohou, ukáznit splašený dech. Přemoci strach. Překonat sám sebe. Posouvat se stále výš, až do míst, kde se vše jeví náhle tak jiné. Člověk vidí víc a dohlédne mnohem dál. Překoná sebe sama, aby dosáhl nadhledu, rozšířil své obzory a nedomníval se klamně, že bezprostředně zažívaná a zblízka nazíraná každodennost je celý svět. Teprve až zdolá všechny stupně, pochopí, že svět je mnohem větší a komplexnější a to, co se mu zblízka zdá ohromné, viděno odtud už tak veliké a nepřekonatelné není.
Zdáli viditelné memento. Připomínka, že cesta vzhůru může být současně sestupem do hlubiny vlastního nitra. Do komplikovaného světa své bytosti, spletitého labyrintu plného temných zákoutí, chodeb s pečlivě uzamčenými třináctými komnatami, střežícími všelijaká tajemství, džungle zabydlené našimi vlastními bestiemi, strašidelný zámek plný vlastních démonů. Cesta za poznáním sebe samého, která není nijak snadná, ani pohodlná a vždy příjemná, ale vždy správná.
Maják, jenž ukazuje poutníkům cestu rozbouřenými vodami vlastní mysli, plnými nebezpečných mělčin, útesů a skalisek, zákeřně skrytých pod hladinou nevědomí. Ukrytých v naivní víře, že tam je lze jednou provždy pohřbít.