Tanec smrti

Jakou podobu může mít smrt? Dáma úctyhodného stáří v černém plášti s kosou přes rameno? Elegantní pán, jak jinak než v černém odění, jenž blahosklonně hraje se svou obětí šachy. Velkoryse dává každému možnost zahrát si o svůj život, jelikož ví, že tato partie beztak nemůže mít jiného vítěze, než je on sám. Kostlivec, jenž přichází pro chudáka stejně jako pro boháče, mocného stejně jako bezvýznamného, coby ztělesnění jediné skutečně existující sociální spravedlnosti a rovnosti na tomto světě. Uchopí za ruku dívku, jež se mu s poukazem na své mládí vzpouzí. On však v druhé ruce třímá přesýpací hodiny, symbol času, jenž plyne a který jí nyní už nenávratně vypršel. Nic nedbá na námitky, neboť, jak praví básník, mládí není argument. Tím méně stáří. Nebo majetek. Postavení. Moc. Kostlivec posměšně šlape na odznaky bohatství a moci jako na nejmalichernější zbytečnosti tváří v tvář smrti, které si na druhý břeh s sebou beztak nikdo nepřenese, protože ze světa odejde stejně jako na něj přišel: pouze on sám, bez čehokoli dalšího. Nad hlavou se u vznáší lakonické konstatování: Hodie mihi et cras tibi. Dnes mě a zítra tebe. Proto pamatuj na smrt. Memento mori!
Cesta jako pouť od zrození ke smrti. Od pramene života sestoupil do krajiny tělesných rozkoší. Schodišti propojujícími jednotlivé terasy, různé úrovně bytí, doputoval až k řece osudu. Překonal její proud a vkročil na druhý břeh, do krajiny duše, kde jej cesta vede opět vzhůru do výšin.
Se symbolem víry za zády hledí nazpátek, na cestu, kterou mu bylo dáno projít. Údolím života, které se před ním rozprostírá až k nejzazšímu horizontu. Po pravé ruce cesta ctností, ta jediná pravá cesta, jež dovede člověka k radostné smrti. Takové, co stojí na počátku blaženého života věčné duše, která zdárně prošla slzavým údolím života, obstála ve všech zkouškách a na konci odložila zátěž fyzického těla. Po ruce levé cesta neřestí, jež dovede duši na scestí, vedoucí k žalostné smrti. Jako kulisa na pozadí monumentální memento milosrdenství, do dáli hlásající poselství, kudy vede stezka k vykoupení hříchů. Teprve až za tímto výmluvným svědectvím se rozprostírá zahrada téměř rajská.
Zahrada. Jedno velké podobenství lidské duše. Místa v plném slunci, vystavovaná okázale na odiv, do ní náleží stejnou měrou jako místa stinná. Její nedílnou součástí jsou však i odlehlé temné kouty, kam návštěvníky nikdy nezveme a raději se tváříme, že nejsou. Místa, kde dřímají naše vlastní běsi, slabosti, kal naší vlastní duše. Jejich existenci však popřít nemůžeme, samy se v nejméně příhodný okamžik připomenou a vyplují na povrch. Mnohem prozíravější než nalhávat si, že jich není, je poctivě procházet všechny zákoutí vlastní osobnosti, hledat v nich a objevovat věci leckdy nečekané. Není vždy příjemné poznat sám sebe do nejmenších detailů, pohlédnou pravdě do očí. Člověk pak ale nebude tak zaskočen, když někdy tyto skryté rysy jeho bytosti vystoupí z přítmí.
Každá zahrada má svůj konec. Dlouhá monotónní zeď. Malá branka, úzký průchod do jiného světa. Pár kroků přes cestu, připomínající vody bájné řeky. Další brána. Hřbitov. Léty opuštěný a pustý. Několik dosud stojících náhrobků podél obvodové zdi se stěží čitelnými německými nápisy. Na místě někdejší hřbitovní kaple vprostřed se šklebí díra do země, ledabyle zakrytá několika prkny. Špatně skrývaný vstup do podsvětí ve stínu rozložitých věkovitých stromů.
Slyšet nebylo víc, než tiché šumění listí. Mírný vánek provívající větvemi. Přesto intenzivně cítil přítomnost kohosi dalšího. Otočil se. Několik kroků od něj stál muž neurčitého věku, spíš mladší než starší, v elegantním černém obleku. Na očích tmavé brýle, na rtech pobavený úsměv.
„Lekl jste se?“
Hlas neznámého byl zvláštní. Připadalo mu, jako by jej neslyšel ušima, ale vstupoval mu přímo do mysli.
„Ano,“ přiznal na rovinu. „neslyšel jsem vás přicházet. Nečekal jsem vás tu.“
„Jistě. S čím ostatně je možné očekávat, že se lze setkat na hřbitově, že?“
„Se smrtí?“
„Bojíte se smrti?“ Výraz neznámého prozrazoval jistou míru pobavení.
„Nevím. Dosud jsem o tom nepřemýšlel,“ pokusil se neznámého odbýt. Za tmavými skly jeho brýlí cítil pronikavý pohled.
„Ani zde? Na místě plném připomínek, aby každý člověk pamatoval na smrt?“
„Ani zde.“
„Protože se bojíte myslet na smrt?“
„Možná,“ připustil upřímně.
„Tak tedy upřímně: Bojíte se smrti?“
„Asi ano,“ zaváhal. „Jako každý člověk.“
„Čeho nejvíce? Bolesti umírání, nebo spíše definitivního, nevratného odloučení?“
„No,“ zamyslel se, „možná nejvíc toho neznámého, co člověka čeká. Té neznámé cesty, odkud se dosud nikdo nevrátil nazpátek a nepodal zprávu, kam vede. Ze své podstaty, řekl bych, smrt zůstává a navždy zůstane velkou neznámou. Ne tom nikdy nikdo nic nezmění.“
„To jistě ano,“ pokýval hlavou muž v černém obleku. „Zkuste se ale podívat na smrt i z jiného úhlu pohledu.“
„Docela by mě zajímalo jakého.“
Neznámému se na tváři znovu rozhostil pobavený výraz. „Kupříkladu tak, že smrtelnost jednotlivců je nezbytný předpokladem přežití druhu.“
„Zajímavé tvrzení. Co tím máte na mysli?“
„Vezměme to zeširoka,“ předeslal neznámý. „Co je příčinou vývoje druhů? Nutnost přizpůsobovat se neustále se proměňujícím životním podmínkám. Hybným motorem evoluce je zkrátka adaptace, schopnost přizpůsobit se změně prostředí. A pak také konkurence. Přežívá ten druh, který se přizpůsobí lépe a který následně vytlačí druh hůře adaptovaný. Smrt jednotlivců hraje v tomto příběhu nesmírně důležitou roli. Nově narozený jedinec totiž automaticky vstřebává podmínky, do kterých vyrůstá. Zcela přirozeně a snadno se jim přizpůsobuje. Jak stárne, nabývá zkušeností, jinými slovy, osvojí si zjednodušující mechanismy, algoritmy, které mu pomáhají ještě rychleji reagovat na vnější podněty. Zkušenosti jsou nesmírně cenné. Zrychlují a zefektivňují konání jednotlivce. Objeví-li se však nové skutečnosti, ukazuje se, že staré zkušenosti se stávají leckdy bezcennými. Do určité doby je jedinec schopen se novým skutečnostem přizpůsobovat a nabývat nových zkušeností. Čím je však starší, této schopnosti postupně pozbývá. Stává se rigidnějším. Stále méně ochotně opouští zaběhnutá schémata a raději se uzavírá do svého světa, kde jeho zkušenosti ještě platí. Ztrácí schopnost se dále adaptovat. Přestává rozumět vnějšímu světu a raději se uchyluje do zdánlivého bezpečí své bubliny, která je mu sice srozumitelná, ale která se skutečným světem tam venku má čím dál tím méně co společného. Takové fázi ustrnutí lidského života říkáme stáří.“
Přešlápl z nohy na nohu, ale neznámý se nenechal vyrušit. Pokračoval dál ve svém výkladu.
„Dobře patrné je to ve sféře vědy. Známou skutečností je, že nejvýznamnější objevy vědec učiní na počátku své badatelské dráhy. V době, kdy s myslí otevřenou, nezatíženou schématy, vstupuje do vědeckého života. S postupujícím věkem může být dalšímu výzkumu prospěšný svými zkušenostmi, ale to nejvýznamnější má už zpravidla za sebou. Nakonec i ten nejgeniálnější mozek, pokud včas nerozpozná, že je čas odejít a ponechat prostor jiným, stává se překážkou dalšího rozvoje.
Avšak nejen ve vědě, ale v běžném životě je střídání generací nutností. Druh, v jehož populaci budou procentuálně stále významněji zastoupeni jedinci s omezenou schopností adaptace, bude ztrácet schopnost přizpůsobovat stále se proměnlivým podmínkám a stase se nutně z evolučního hlediska druhem méně úspěšným. Proto je třeba smrt jednotlivce chápat jako nutnost pro přežití druhu. Pravidelná obměna jedinců tvořících druh je jednou z nejdůležitějších strategií k jeho zachování a přežití. Každý jedinec, který je pro druh po určitou dobu přínosem, se mu nakonec stává zátěží.“
To je hodně nekorektní náhled, pomyslel si. Dalo by se říci až kacířský. Jak jinak, řekl si, na pozemku onoho velmi nekonvenčního hraběte, jenž kromě lázní pro potěchu těla a hospitalu pro klid duše zde nechal v zastrčeném koutě údolí vybudovat knihovnu pro povzbuzení mysli. Malý chrám vědění, v němž soustředil i díla zapovězená, která byla trnem v oku jeho sousedů, bratří z nedaleké koleje Tovaryšstva Ježíšova.
„Žít nadměrně dlouho,“ pokrčoval neznámý dál, „je sobectvím individua, jež tak žije na úkor celého společenství. Není již pro něj přínosem, jen spotřebovává zdroje, které nejsou nekonečné a nedostává se jich pro další generace. Každá civilizace existuje jen do té doby, dokud je schopna pro své potřeby zajistit zdroje. Pokud je vyčerpá, leckdy zbytečně, tak jako staří Egypťané neproduktivní stavbou pyramid, nastává její soumrak. Ostatně, ani svět není nafukovací. Snaha lékařů za každou cenu prodlužovat lidský život je leckdy kontraproduktivní. Většinou totiž prodlužují jen vegetativní přežívání, nikoli skutečný produktivní život. Na úkor nového života, pro který pak na světě nezbude místo.“
„Mám to chápat tak, že smysl lidského života spočívá jen v pouhé reprodukci? V přivedení další generace na svět?“ Slova neznámého jej pobouřila, proto se odhodlal mu oponovat. „Měli bychom žít jako jepice, jež mají k vlastnímu žití vymezený jeden pouhý den, během kterého zvládnou tak akorát tu reprodukci? Chcete snad redukovat člověka na úroveň prvoků, kteří žijí jen proto, aby se množili?“
„Čas je relativní veličina,“ nedal se z klidu vyvést neznámý. „Zná to každý. Při pohledu nazpět se mu chvíle naplněné děním prodlužují, zatímco dny promarněné nicneděláním či vyplněné jednotvárnou činností se smrskávají na krátký, stále stejný ztracený okamžik. Den naplněný událostmi se jeví ve vzpomínkách delší než den promarněný, přestože trval stejných 24 hodin, 1440 minut, 86400 sekund. Jednoduše proto, že zabírá v paměti víc místa. Délku života ve skutečnosti neurčuje počet navršených let, ale to, jak byly prožity. Jeden člověk může za čtyřicet let prožít víc než jiný za osmdesát. Důležité je žít naplno, ne dlouho. Věřte tomu, že čtyřicet naplno prožitých let představuje delší život než osmdesát let promarněných.“
S tím by se asi dalo souhlasit, přemítal. Ve vzduchu však stále visela nezodpovězená otázka, kterou pro jistotu ještě jednou zopakoval: „A jaký je tedy smysl života?“
„Je to právě konečnost života,“ navázal nevzrušeně neznámý, „co lidi nutí zamýšlet se nad jeho smyslem. Kdo má času nazbyt, vše odkládá. Nekonečný život by se nakonec rozplynul v bezčasí a pozbyl jakéhokoli smyslu. Zkrátka by pouze byl. Tak jako věčný bůh, který je dokonale bezesmyslný. Avšak ten, kdo má čas vyměřený, přemýšlí, jak nejlépe jej prožít, vyplnit jej co nejsmysluplněji. Smysl hledej v plném prožívání, ne v nekonečnosti. V obsahu, nikoli rozsahu.“
Posledními slovy se neznámý obracel přímo na něj. Pokýval pak jen zlehka hlavou, otočil se a odkráčel ze hřbitova. Díval se za ním, než se mu v bráně vytratil ze zorného pole. Nehýbal se a usilovně přemýšlel, proč s ním neznámý mluvil právě o smrti. Jistě, hřbitov, téma se samo nabízí. Nemohl se však zbavit dojmu, že v tom bylo něco víc, než jen shoda okolností. Proč tak kladl důraz na hledání smyslu, na vymezený čas? Náhoda, nebo nějaké skryté poselství?
Zavřel oči a začal po odpovědi pátrat ve svém nitru. „Podívej se dobře,“ šeptal mu vnitřní hlas. Podíval se a nakonec spatřil. Hleděl na zárodek své vlastní smrti. Dosud ještě malý, ale každým dnem stále bující. Rázem pochopil, kdo byl onen neznámý muž v černém a co mu chtěl sdělit. Přišel mu připomenout, aby nebral na lehkou váhu heslo pana hraběte, jehož panstvím právě procházel. Aby si i on vštípil slova: Memento mori! Se sebejistotou vždy vítězícího hráče jej blahosklonně upozornil na hru, kterou spolu už brzy sehrají. Velkolepou partii, ve které bude smět uhrát tak maximálně odklad. Ještě si musí rozmyslet, zda s ním vůbec bude chtít tyhle šachy hrát. A hlavně si dobře promyslet, čím smysluplně vyplní čas, který mu zbývá.