A v náruči Ti navždy usnu

Do oken nám bil vítr, co nepříjemně venku pronásledoval každého, komu se mu zachtělo. Byla jen otázka času, kdy nám vybije okno - dům, ve kterém jsme byli, se rozpadal před našimi oči. Avšak na tom nezáleželo. Vítr neděsil, spíš byl důvodem konverzace.
"Máme deky. Neodnese nás od sebe", tajuplně romanticky mi odpovíš.
"Vítr by na nás neměl žárlit, nu?", nervozně skousnu ret, v rukou pevně držím sklenici prášků. Trochu jí zatřepu. Cink cink, slyším. Prášků je až-až na to, aby nám odebraly jiskru života, vypnuly životně důležitý orgány a nechaly nám klíče od nebeských brán.
"Myslíš si, že nebe existuje?", zeptám se po chvíli přemýšlení. Lidstvo rádo dělí vše na špatné a dobré. Vždy mi to bylo jaksi divné. Špatné vždy bylo černé, temné a neznámé, dobré vždy bylo bílé, jasné a jiskřicí. 
Kampak se zatoulaly ty další barvy? Červená jako zlost, zelená jako štěstí, žlutá jako radost... Lidstvo vždy rádo omezovalo se navzájem a i sebe. Jako kdyby nebylo toho dost to, že naše duše jsou zaseklí ve fyzické formě.
"Pro ostatní ano. Pro nás ne", odfrkneš si a spadneš zadkem na matraci uprostřed pokoje, co nic v sobě neměl. Jenom matraci. A někde tam, v jiných pokojích, jsou i deky. "Jsme zlomené duše. A Bůh je nemá rád. Zlomené duše jsou náznakem jakési chyby."
"Bůh je stvořitel, nikoliv kritik", zamumlám si pro sebe. "Každý obraz má svou chybu. To i dělá ten obraz jako obraz."
Zakoulíš očima. "Dones deky, prášky mi dej. Přece tu nebudeš před naším odchodem se rozhadovat o něčem, o čem nikdo z nás neví, ne-li?"
Chci cosi dodat, ale mlčky Ti jen podám prášky. Rychlým krokem odejdu z pokoje hledat deky v tomto šedivém a zchátralém domově. Podlaha pod mými nohy skřípe, každou chvíli se může rozpadnout a já tou každou chvíli mohu spadnout do neznáma. 
V dalším pokoji najdu jednu deku, měla na sobě skrvny cosi divného, jako kdyby nějaké krve. Při zvednutí a čichnutí této deky ucítím také cosi divného. Avšak na oboum mi nezáleželo.
Jediné, co mi záleželo, je uskutečnit memoriální plán, plán odchodu, plán, kde zavřu s Tebou oči a uvidím Tě úplně jinde, tam, kde konečně patříme.
"Deka zde", hodím deku na Tebe, když se vrátím. Zavrtíš se do ní a chytneš mne za ruce, abych si taky sedla. Sednu si vedle Tebe a na mé záda mi dáš polovinu té divné deky.
"Nemůžu uvěřit, že to děláme", uchichtneš se. 
"To je to, co jsme vždy chtěli", podotknu. 
Tvé oči jsou unavené jako i mé. Už se dávno nesvítily a svítit nebudou. Osud nás potrápil tak, že by se nikdo nedivil, proč jsme skončili takto. Spolu o samotě, v opušteném, divném domově, uprostřed chladného a temného lesa, daleko-daleko od měst, vesnic, lidí.
Jemně mne obejmeš.
"Je na čase, lásko", zašeptáš mi do ucha a na ruku mi nasypeš prášky. 
Copak by cítil jiný člověk na mém místě? Určitě ne ten mrtvý klid jako já...
Nasypeš si do ruky své prášky a koukneš se na mne. 
"Budu počítat od deseti. Na jedna si hodíme prášky do úst, lehneme si a zavřeme oči. Navždy", podáš mi instrukce a já jen jemně, jako kdyby nejistě, kývnu hlavou.
"Deset", začneš počítat a já se kouknu na své prášky. Malé drobalinkaté léky, co dokážou zachránit něčí život, ale také i zničit.
"Devět, osm", vítr nám opět bil do oken, avšak ani mne, ani Tebe, to nezarazilo. 
"Sedm, šest", kouknu se na Tebe, koukáš kamsi do prázdna, při tom počítáš.
"Pět", jemně se otočíš ke mne, v Tvých očích vidím jakýsi odlesky. Že by poslední jiskry naděje na život?
"Čtyři", ale my jsme se dohodli, že to uděláme... Nepřerušíš náš slib, ne?
"Tři", volnou rukou mne pevně vezmeš za tu mou rukou. Myslel jsem, že ji máš chladnou, klepe se Ti, avšak byla ztuhlá a teplá. 
"Dva", nadechl jsem se a opět se kouknu na své prášky. 
"Jedna", hodíme do sebe prášky, slyším, jak oba naráz polkneme. Ty první padneš na záda na matraci a já za Tebou padám. Když spadnu na záda, ukryješ nás divnou dekou.
Koukám se na strop, co v rohu měl jakési divné plísně a cosi roztrhaného. Na chvíli se zamyslím, co tento dům si musel zažít. Každý dům má svůj příběh, je jen otázka, zda-li ten, kdo v něm je, ho cítí, protože dům ho cítí.
Přitulím se k Tobě do náruče, jako kdysi dávno, když jsem to udělala poprvé. Tehdy za oknem se potulovaly obláčky, slunce čas od času šimralo slunečními paprsky a jemně jsi chrápala, mezitím co já slyšela Tvůj rytmus srdce. Bum bum. 
Bum bum. Slyším ten rytmus i nyní. Cítím jakousi ospalost, pomalu zavírám oči. Před tím, než však padnu do nekončicího spánku, Ti prohrábnu vlasy a políbím na čelo.
Bum bum. Bum bum. Bum. Bum... Bum.......
"Smrt je krásná, když tu můžu být s Tebou."