Gudrun

Gudrun

 

Ta teplá kapka vody mě překvapila; nakonec se mi vše třeba jen zdálo a začíná pršet, napadlo mě.

Ale teplý… teplý déšť?

Pootevřel jsem zvědavě oči; ne, nic se mi nezdálo… ta kapka byla slza, která před okamžikem opustila modrozelené smaragdy očí, v jejichž majitelce, sklánějící se nade mnou, jsem dle bohatých, zářivě zlatavých proudů vlasů, ukázněných koženou sponou s ornamenty, jaké jsem vídal na vikingských lovcích, po léta mě pronásledujících v bažinách a rákosinách kolem mého rodného jezera, poznal tu, která se stala mým osudem.

Místo zachmuřené tváře ozdobené mědí vousů, patřila tahle sličné ženě s vážným, ale také laskavým pohledem a… kap… kap… kap, třpytivě uslzenýma očima, hledícíma na mě s upřímnou lítostí.

„Bratříčku, odpusť mi, prosím,“ oslovil mě náhle její melodický, poněkud zastřený hlas – snad pro ten pláč…(?) „nemám radost z tvé smrti, mrzí mě, že jsem tě zabila, ale musela jsem to udělat. Náš rod nemá co jíst, jen proto jsem se odvážila sáhnout ti na život. Tvá smrt mě však bolí, jako tebe můj šíp v hrudi,“ sklopila smutně zrak a z jejích očí, mi na horečkou rozpálený čenich dopadly další slzy.

Zabila, smrt, bolest a nakonec šíp; všechna ta slova, ta velmi znepokojující slova, mě na chvíli vrátila k plnému vědomí.

Otevřel jsem doširoka oči.

To vše, co se odehrálo před několika minutami a zastřelo mé vědomí milosrdnou mrákotou, se mi opravdu nezdálo.

Šíp, ta součást zbraně zdejších lovců, o kterém se zmínila žena klečící teď skoro pokorně, hlavu skloněnou, tvář z větší části zakrytou smutečním závojem svých vlasů, vedle mého, s unikající krví stále slábnoucího těla, mi trčel mezi žebry těsně za lopatkou a svým hrotem, jehož záblesk jsem dík odlesku zapadajícího slunce rudě zaznamenal těsně před zásahem, pronikal plícemi až k srdci, velmi rychle ztrácejícímu na své původní síle.

Ach ano, teď teprve se její předchozí slova spojila v logický řetězec, dávající sice mrazivý, ale jasný smysl.

Ta kráska právě dokonala to, před čím se má náš rod po generace na pozoru.

Ulovila mě, Elga, krále všech losů žijících ve zdejších mokřadech, aby zajistila přežití pro sebe i svůj kmen.

Stalo se jen to, co se v přírodě děje od počátku věků, čeho se všichni obáváme a co dříve, či později čeká, ať už od vlků, medvědů, či právě člověka na každého z nás…

Takový je běh světa, kterému nám nepřísluší se vzpírat. To víme všichni, od malého losího telátka až po mě.

Přijímal jsem proto svůj konec s pokorou i radostí.

Ano, s radostí, ke které jsem měl hned několik důvodů.

Bohové lesa mi dopřáli dlouhý věk a výsostné postavení, což se podaří jen málokomu. Neuštvali mě vlci, před nimiž bych v hrůze prchal, třeba celé hodiny, abych nakonec pocítil strašlivou bolest během jejich závěrečného dělení se o mou tělesnou schránku, za dosud plného vědomí a ani mě nerozsápal medvěd.

Smrt v podobě prudce letícího šípu přišla náhle, nečekaně, tiše, téměř bezbolestně a přinesla mi ji nad jiné půvabná ruka překrásné ženy, jež navíc toho faktu upřímně litovala.

Co víc jsem si mohl přát ve smrti, která mě, tak jako tak, jednou čekala.

Přivřel jsem oči, snad bolestí, jež mě teď přece jen navštívila, snad dojetím – ano, vím, že od nás cosi takového vy lidé nečekáte, ale je mi to vlastně jedno, protože ať už si o tom myslíte, co chcete, váš úsudek není pro nás důležitý – sám nevím, a oslovil tu smutnou krásku toužící po odpuštění: „Netrap se, sestřičko moje, udělala jsi jen to, cos musela. Vše je v pořádku, necítím vůči tobě hořkost ani zlobu. Nalož s mým tělem, jak potřebuješ a využij z něj vše co ti nabízí. Ty i tvůj rod.

Jen tak mě uctíš, jak náleží, jen tak nebude má smrt marná. A teď mi, prosím, pomoz svým posledním krokem od přicházejícího utrpení,“ poprosil jsem ji a zpod přivřených víček pak odevzdaně a s nadějí pozoroval, jak zpočátku váhavě, ale nakonec s rostoucím odhodláním sahá ke svému útlému pasu a oblému boku pro svůj lovecký nůž s překrásně zdobenou střenkou a dlouhým ostřím, na kterém se v posledních paprscích zapadajícího slunce zaleskla rytina s losí hlavou.

„Jmenuji se Gudrun a ještě jednou se ti omlouvám, bratříčku,“ byla poslední slova, která jsem zaslechl…