Před obratem neznámého

Stoupnu si na židli. Cítil jsem, jak se mi třesou ruce, jak jsem neměl stabilní dech. Bál jsem se, ipřesto že jsem to naplánoval. A plánoval jsem to dlouho...
Aniž bych si to uvědomil, počítal jsem každou sekundu. Nervně se mi bilo srdce, nechtěl jsem, aby mne přistihla při tomto činu. Každou chvíli mohla přijít. 
Odhodlaně se kouknu na ten visecí provaz. 
Už je na čase.

Uslyšel jsem kvílení vlaků ze dvou stran. Otevřel jsem oči a s děsem jsem zjistil, že se nacházím uprostřed cesty projíždějicích vlaků, jeden zprava, druhý zleva. Cítil jsem kolem svých nohou vítr, chtěl mne shodit, ale to se mu nepovedlo. 
Vyděšeně jsem se koukal kolem sebe, viděl jsem jak vlaky jedou s rychlostí světa, ani jsem nemohl zaznamenat čirým okem jak vypadají vagony. 
Trvalo pár pohouchých sekund a vlaky se rozjely. Zůstal jsem sám na kolejišti, cítil jsem stále ten otravný vítr, co ale být slabší a slabší, dokud nepřestal, když vlaky byly už dávno pryč. 
Adrenalin utíkal mi po celém těle, dýchal jsem nahlas a zhluboka.
Co tohle kurva bylo?
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem na jakési neznámé vlakové stanice, vedle ní bylo velké pole a v dálce jsem viděl jakési město. Odskákal jsem od kolejiště k tomu poli. Přeci jen pole je bezpečnější jak kolejiště. 
Na poli jsem si oddychl a opět porozhlédl. Něco mi to místo připomíná, ale nevím co. Chtěl jsem si vzpomenout na další věci, ale s dalším přicházejícím děsem jsem zjistil, že si nic nepamatuju. Až na to, co jsem chtěl udělat před tím, než jsem se ocitl tady. 
A jak jsem se ocitl tady, to byla taky otázka. Přece jsem se nemohl jen tak teleportovat, ne? Tohle realisticky není možný! 
Nebo toto je ten svět, kam všichni odchází? 
Sedl jsem si a zamyšleně jsem pozoroval okolí. Toto místo doopravdy mi něco připomíná, ale nepamatoval jsem si to. Jako kdyby někdo mi vymazal pamět. Štvalo mne to. I tady na tomto světě musím si zodpovědět na otázky, co mne trápí.
Jiný svět jsem si však představoval jinak. Nevěřím na ráj nebo peklo, nikdy jsem ani nebyl věřicí, ale z nějakého důvodu jsem si představoval, že ten jiný svět tak či tak bude jako ráj nebo jako peklo. 
Ale tento svět? To byl přesně stejný svět jako tam, kde jsem před chvíli byl. 
Od myšlenek mne odtrhne záhadný siluet uprostřed pole. Ucítím uvnitř svého těla začínajicí adrenalin. Cítil jsem strach. Strach z neznáma. 
Heknu a vyskočím na nohy, když si všimnu, že ten siluet se blíží ke mne. Pomalu, ale jistě, rozhodně.
Kouknu se dozadu, zpátky na kolejiště. Všude kolem je pole. Od toho siluetu nikam neuteču. Doslova.
A tak jsem s děsem pozoroval, jak se to ono blíží ke mne. Čím blíž ke mne začínalo být, tím víc jsem viděl, že má tvar, oblečení. Tvar člověka, humanoida, oblečení bylo děravé, černé. Nejspíš to byl kabát kdysi dávno. Ruce líbezně drželi jakousi černou a záhadnou knihu. Obličej byl skrytý kapucou, také děravou a černou.
Opět heknu, když se náhle zastaví a podívá se na mne, přitom otevře opatrně knihu a s rychlostí světa listuje stránky. 
"Co tu děláš?", uslyším hlas v hlavě. Byl napjatý. 
Kouknu se na siluet. Pozorovalo mne to. 
"Ano, to se já ptám. Co tu děláš?", potvrdí mé myšlenky. 
Zblednu. Kdo to je a proč se ptá co tu dělám? Co mu mám doprčic odpovědět? 
"Nemáš tu co dělat. Jsi tu až moc brzo", bedlivě mne pozorovalo. Všiml jsem si, že prstem bije o nějakou stránku. Automaticky jsem šel k tomu siluetu. Cosi mi říkalo, že se ho nemám bát.
Přiblížil jsem se tak, abych uviděl, kam prstem ukazuje. Kouknu se a zblednu. Bylo tam napsané mé jméno, dnešní datum a spousta otazníků.
"Nechápu, proč jsi to udělal", dá pryč prst siluet. "Nemáš tu co dělat."
"To jsem už pochopil", odkašlal jsem se. "Já vím co tu dělám."
Siluet agresivně zaklapne knihu. "Byla to chyba. Čirá chyba."
"Nebyla", odsekl jsem, chtěl jsem znět agresivně, hlasitě a jistě, ale udělal jsem přesný opak. Zněl jsem tiše, smutně a nejistě. 
"Kdo si myslíš, že jsi? Jsi jen člověk, nikoliv vyšší tvor. Lidi mají dělat chyby, ale nikoliv si brát životy, hlavně ten svůj", rozdal se mi v hlavě silný a napjatý hlas. Zamračil jsem se a blízko jsem se přiblížil k siluetu, natolik, že jsem v jednu chvíli ucítil jeho ruku u sebe.
"Poslouchej mne ty chytrolíne. Nevím co jsi zač a co tohle je zač", rozmáchal jsem se rukama a ukazoval na celé místo, "ale já tu jsem z jednoho důvodu a to je to, že jsem se nikdy kurva neměl narodit. Moje existence byla chybná a všem je už lépe beze mne."
Vztekle jsem chtěl plácnout do siluetu, ale siluet mne jen jemně chytil za ruku. Ucítil jsem čirý mráz jeho dotekem a můj strach se vrátil zpátky do kol. 
"Hloupý člověk jsi, hloupý", povzdychl si siluet. "Život svůj si nikdy brát nesmíš."
Chtěl jsem dát ruku pryč z jeho, ale nešlo to. Pevně mne držel, aniž bych si to uvědomoval. Štvalo mne to. Ten siluet měl namnohem větší sílu než já. Bylo to cosi, co jsem pochopit nemohl. Cosi jiného, než člověk.
"Půjdeme do města", po chvilce mi jemně řekl siluet. "Vrátím Tě tam, kde máš být."

Mladá žena držela mléko v rukou a pozorovala produkty s tvarohem. Přemýšlela si vzít jahodový tvaroh, avšak v tu chvíli ucítila silný tlak u krku. S křikem ji spadlo mléko na zem a ona se chytla krku. Nemohla se nadechnout, a tak hlasitě kašlala, lapala po vzduchu, který se k ní nemohl dostat.
"NE!", vykřikla náhle a spadla na zem, kde konečně se mohla zhluboka nadechnout. K ní přiběhl prodavač, co se začal vyptávat, jestli je v pořádku. Žena cítila, jak tlak v krku ustupuje tak rychle, jak i přišla. Slzela. Cítila hořké slzy z očí. 
"Nemohl to udělat", tiše zašeptala žena. Prodavač se na ni tázavě koukl.

"Musí Ti to něco připomínat, no ne?", zasměje se siluet. Město, co tu bylo, leželo na kopci, a tak jsme šli po kopci. 
"Nemohl jsi, já nevím, zavolat taxíka?", zastavím se uprostřed silnice a oddychnu si. Siluet se jen opět zasměje.
"Vy lidi jste vskutku líní tvorové."
Zamračím se. 
Neměl jsem na výběr, musel jsem toto poslouchat a jít za ním po patám, protože evidentně se v tomto světě vyzná. Stále jsem pořádně nechápal, kdo vůbec ale je, ale šestý smysl mi říkal, že ipřesto, jak nebezpečně vypadá, není nebezpečný.
Dostali jsme se na kopec do centra města, co mělo náměstí. Všude byly kytičky a uprostřed náměstí byla fontána. Na náměstí nebylo ani dušičky. 
"Zavzpomínej", pobídl mne siluet.
"Na co?", otráveně jsem zakoulel očima. Siluet moje trapárny proignoroval a místo toho záhadně odpověděl:
"Toto místo... Jsi tak blízko."
Povzdychnu si a jen se přiblížím k fontáně. Už aby toto skončilo, přemýšlel jsem. Nebavilo mne to, jak siluet záhadně povídá a ani mi nic nechce vysvětlit. 
Jako kdyby to ještě nemám vědět.
Sednu si na okraj fontánu. Voda žblunkala a dělala harmonický zvuk. 
"Já nevím", pokrčím rameny a podívám se na siluet. "Nic mi toto místo neříká."
"To si tak myslíš", kývne hlavou siluet, jako kdyby sám se sebou souhlasí. "Možná Ti pomůže jiné, konkrétnější místo?"
Pokrčím rameny. Siluet začne jít směrem vůči malým panelákům, co tu jsou na náměstí. 
My jdeme domů?

Žena úplně proignorovala prodavače, nechala mu v rukou svůj nezaplacený nákup a utíkala směrem domů. Z obchodu vyletěla a bežela na ulici, co vedla na náměstí. Brzo se dostala na náměstí a v kapse chmatla po klíčech. Otevře dveře a vyletí na schodiště.
V hlavě se modlila, aby její milý žil, at ho někdo vrátí zpátky sem.

Šli jsme po schodišti. S každým krokem nahoru jsem měl silnější pocit, že toto místo znám a pátral jsem ve vzpomínkách, který jsem ani neměl. Tam kde jdeme, to místo, cítím, že je to domov. Možná fyzický prostor není domov, ale tam, kdo je, je můj domov.
Dostaneme se na poslední patro. Siluet jemně vezme kliku dveří a otevře dveře. Dveře zaskřípou a uvítá nás malý byt. 
Siluet vejde, já za ním vejdu. S vchodem do tohoto bytu náhle ucítím divný pocit, jako kdyby se do mne dostává víc vzduchu než by mělo. Ucítím mírný tlak na hrudníku.
Siluet se na mne koukne. 
Já na něj.
"To já nedělám", odkašle si siluet. "To ona."
Ona.
Ona.
Ona.

Vzlykala nad jeho tělem, dělala mu umělé dýchání. Nevěděla, jestli přiběhla včas, ani na to nechtěla myslet. V myšlenkách se stále modlila, aby se vrátil. Ptala se, proč to udělal, ale nyní věděla, proč ji řekl před odchodem, že ji moc miluje. 
Jeho poslední slova.
Zavzlyká víc.

Utíkal jsem k pokoji, kde se válelo moje tělo. Nedýchalo, ale kolem něj zářily světlo žluté kytky. Věděl jsem kdo nad tím tělem je, kdo mi to dělá a proč mi to dělá.
Ona, můj domov.
Přemýšlel jsem jak se dostat do svého těla, uvidět ji, omluvit se ji... Strašně se mi pletly myšlenky v hlavě, a tak jsem jen stál a pozoroval své tělo.
"Zve tě", tiše odpoví siluet.
"Já vím", zamumlám. "Chci k ní."
"Hloupý člověk jsi, hloupý. Ale ponauč se z té chyby", siluet smutně odpoví a namíří k mému tělu. Kytky začaly ochabovat. 
Vzdávala to.
"Prosím", kouknu se žádoně na siluet. "Chci k ní."
Siluet na mne chvíli kouká. Cítím, jak přemýšlí. 
"Je-li ona jediný důvod, proč budeš dál žít, necht Ti toto přání vyplním."

Zahekal jsem a vyskočil jsem. 
"Co to děláš!", uslyšel jsem její hlas a to jak mne pevně bere k sobě do náruče. Když jsem ucítil její ruce na sobě, ihned jsem přestal impulzivně se hýbat. Jen jsem rychle dýchal, někde tam jsem si odkašlal.
Uviděl jsem její oplakaný obličej a zářicí oči jako ty kytky, co byly u mého těla. 
"Pomohl mi", hladil jsem ji po tváři.
"Prosila jsem ho, aby mi Tě vrátil", pevně mne obejmula a zabořila hlavu na můj hrudník. Pevně jsem ji sevřel. 
Její modlitby byly natolik silné, že mi zachránila život spolu s tím siluetem, co ví víc, než my všichni. Měl jsem tolik otázek na ten svět, kde jsem před chvíli byl, ale nepípl jsem nic. Cítil jsem, že ona taky měla tolik otázek, ale taky nic nepípla. 
A tak jsme jen stáli, objímali jsme se.