Komise

To čekání bylo nesnesitelné. H. seděl opuštěný na prosté dřevěné židli, svojí prostotou ostře kontrastující s okázalou nádherou výzdoby, bujně stékající po stěnách. Seděl tu sám, střežen bedlivým okem kamer. Nicotná tečka ztrácející se v téměř nikde nekončícím prostoru chodby. Za celou tu dobu, co zde tak seděl, zády ke zdi, poblíž majestátního vyřezávaného portálu, rámujícího honosný vstup do jednacího sálu Komise, uzavřeného dvojicí velkorysých dubových, bohatě vyřezávaných křídel se zlacenou tepanou klikou ve výši očí, neprošel okázalým prostorem této chodby jediný člověk. Odkudsi zdaleka, z míst nacházejících se mimo jeho zorné pole, sem sporadicky zaléhaly ozvěny kroků i téměř nezřetelných lidských hlasů, ztrácejících se v ohromném prostoru.
Nedokázal určit, jak dlouho už tu takto sedí. Hodinky, které by svým tikáním oživovaly dusné ticho liduprázdné chodby a rytmizovaly čas stejně nehybný a dusný jak hnijící stojatá voda, mu spolu s ostatními osobními věcmi odebrali hned u vstupu, v přijímací kanceláři. Uniformovaný muž s uniformním výrazem tváře mu to suše zdůvodnil jako běžné bezpečnostní opatření. Přišlo mu to v onom okamžiku velmi komické. Před očima se mu mihnul obraz, jak minutovou ručičkou svých hodinek zapichuje ctěné členy Tribunálu, před nějž byl předvolán. Když však, doprovázen eskortou, kráčel po širokém schodišti či chodbami táhnoucími se do nedohledna, mezi stěnami bohatě zdobenými štukami a zlacením, obklady z ušlechtilého tmavého kamene a velkolepými broušenými zrcadly, která odrážela a násobila světlo košatých nástěnných svítidel v podobě stvolů a úponků rostlin fantastických tvarů, povšiml si, že onu nádheru nikde nenarušuje kruh nástěnných hodin. S každým krokem nabýval stále více dojmu, že tento zdánlivý nedostatek je vlastně záměrem. Snad aby se zdůraznila věčnost Komise a ničím neohraničená platnost její moci, nepodléhající ani zákonům času. Sám prostor sídla Komise tu promlouval se svým návštěvníkům: Pomni červe, který mnou kráčíš, jak nicotný a pomíjivý jsi v porovnání s mocí Komise, před níž se nicotným stává i čas.
Sídlo Komise. Jako výhružné memento ční jeho temná silueta vysoko nad střechami domů. Dokonale symetrický objekt přísného řádu. Čtyři křídla, přesně orientovaná podle světových stran, rozložená do tvaru čtverce. Nároží zvýrazněná čtyřmi rizality a z nich vyrůstajícími věžemi, zakončenými obřími, mědí pokrytými báněmi. Nekonečné horizontální řady oken strohé fasády, rytmizované vertikálami pilastrů. Nekonečné řady oken, ve dne mrtvolně nehybné jak oči leklých ryb, v noci zářící nad spícím městem jako věčně bdící maják jistoty a řádu. Zdálky viditelná stavba, postavená na nevysokém návrší. Hlavní dominanta města. Člověk, jenž k ní kráčí, ji ztrácí z obzoru, jen co je pohlcen spletí uliček starého města, lemovaných úzkými vysokými domy. Nic nerušícího jej pak malá ulička vyvede na prostorné náměstí, rozprostírajícího se pokorně u paty západního křídla budovy. Symetrická kompozice parku, v jedné ose fontána s portálem hlavního vstupu. Velkolepý portál, zvýrazněný sloupy a štítem, jemuž schází už jen výjev Posledního soudu v tympanonu, aby dojem vstupu do chrámu byl dokonalý. Do chrámu vědy.
Když sem vstupoval oním portálem, vcházel jako sebevědomý člověk s nezdolnou vůlí hájit své názory proti komukoli, ať je protivník sebesilnější a sebepočetnější. Od okamžiku, kdy kráčel po chodbách paláce s hlavou hrdě vztyčenou a o krok před svojí eskortou, uplynula však nyní už značná, těžko definovatelná doba. Seděl tu sám, nicotný, ztracený v ohromném prostoru, který pozbyl svých prostorových i časových dimenzí. Padala na něj tíha monstrózních rozměrů chodby, jejíž obraz byl donekonečna násoben a deformován nesčetnými rozměrnými zrcadly na stěnách. Znásobený němý obraz, podkreslený vzdálenými ozvěnami kroků a lidských hlasů, ztrácejících se v nedozírném, téměř nekonečném prostoru. Pociťoval stále intenzivněji, jak jej drtí okázalá nádhera a velkorysé rozměry této chodby s přepychovou výzdobou stěn, kterou v pravidelném rytmu střídají mohutné, masivní a nehybné dřevěné dveře. Neúprosní němí strážci tajemství. Toho, co se odehrává za nimi. Nedostižné sídlo nedostižné, všemocné a prostému člověku nedostupné Komise. Sídlo, jež pozbylo všech lidských měřítek.
Seděl tu už značnou dobu, sám, přesto nepochybně dobře střežen okem neviditelných kamer, ukrytých kdesi v bujné nádheře výzdoby stěn, drcen obludnou okázalostí prostoru, ponechán napospas vlastním pochybnostem. Jeho vůle dlouhým čekáním ochabovala, sebejistota se zvolna vytrácela, ubitá tíhou prostoru. V jeho nitru po ní zbývalo prázdno, které znenáhla začala vyplňovat stále neodbytnější nejistota. H. nabyl dojmu, že toto zdlouhavé čekání ubohého trosečníka vydaného napospas bezmeznosti není náhodné. Tribunál, který se již nepochybně sešel tam uvnitř, za němými masivními dřevěnými křídly, si dával načas. Patrně proto, aby mu bylo demonstrováno, jak nedostižná je Komise pro drobného človíčka, který tu čeká. Jak mnoho má práce, práce nepochybně důležitější, než je onen ubohý tvor, čekající tam někde za dveřmi na chodbě, až bude na pokyn ctěného Tribunálu předvolán. Nechá jej utápět se ve vlastní nejistotě, aby jeho osobnost, jeho vůle, řádně podušená ve vlastní šťávě náležitě změkla a před tváře členů slavného Tribunálu pak předstoupil človíček pokud možno zlomený a pokorný. Nechá jej vyčkávat, až na něj přijde řada. Na něj, který si ve své pyšné domýšlivosti dovolil neřídit se tak zcela vůlí Komise.
Své předvolání H. očekával. Odvážně, podle svých přátel nerozvážně, hájil své názory. Nehájil je však, tak jako mnozí jiní, ti moudřejší, doma v kuchyni, pokud možno potichu, za zavřenými okny a pozdě večer, kdy děti už spí. Hájil je veřejně, a to dokonce na akademické půdě. Na místě, kde je ho dobře vidět i slyšet, kde jeho slova mohou mít ohlas. Z pohledu Komise ovšem ohlas nežádoucí. Svými názory si byl jistý, natolik jistý, že nejenže nemlčel, ale hovořil hodně nahlas, snad aby vyprovokoval Komisi ke konfrontaci názorů. Byl si tak jist, že se neobával ani stanout před Tribunálem Komise a tváří v tvář jeho ctihodným členům bránit právo na vlastní názor. Byl neochvějně přesvědčen, že jeho argumentům nic neodolá, že prolomí i strnulou stěnu názorů, jež vymezuje všem lidem mantinely, v nichž jedině se smí jejich myšlení pohybovat. Nepřipouštěl si možnost, že by se jeho vývody mohly roztříštit o vůli Komise jako bárka vržená divokou bouří na pobřežní skaliska. Byl sám, neměl zodpovědnost za rodinu, byl mladý a plný kuráže, nedonucen zatím tíhou života ke kompromisům, a tak byl odvážný. Nebral si zatím příliš k srdci rady svých starších kolegů, kteří svoji ochotu ke kompromisům nazývali eufemisticky rozum.
Očekával to. Přesto, jak si nyní živě vybavil, ucítil lehké zamrazení v zádech, když objevil jednou večer v poště obálku s pruhem, jenž nikdy nevěstí nic dobrého. Už je to tady, pomyslel si. Nemusel ji ani rozdělávat. Věděl naprosto přesně, co v ní nalezne. Nezmýlil se.
*
Naprosto přesně si nyní vybavoval každý okamžik onoho večera. Opozdil se v práci. Už se smrákalo, když odemykal vchodové dveře domu. Bez valného zájmu otevřel schránku a vyňal z ní balík reklamních letáků a novin. Zvolna jej procházel a co jej nezajímalo, odhazoval rovnou do krabice na papír v rohu chodby. Z letáků na něj vypadla ona obálka. Byla zastrčená mezi nimi. Kdyby balík neprohlížel a vyhodil jej rovnou celý, jak to dělával obvykle, obálku by nejspíš nikdy nenašel. Náhodou si jej tentokrát prohlédl a náhoda tomu chtěla, že obálka s pruhem se mu objevila v ruce. Rychle ji schoval do vnitřní kapsy saka. Zahlédl, že k proskleným vchodovým dveřím se právě kdosi blížil. Sousedka. Otevřel jí, pozdravil, mile se usmál a prohodil s ní oněch několik naprosto zbytečných otřepaných zdvořilostních frází. Marná slova neměl sice příliš v lásce, avšak věděl dobře, jak na ostatní tyto zbytečnosti dobře působí. Stále ještě oprávněně se mohl považovat za mladého člověka, přesto se již naučil, jak žít ve společnosti a tvářit se tak, jak se od něj očekává. Na své okolí působil milým nenuceným dojmem. Nerad vystavoval své nitro na odiv. Raději se na všechny mile usmíval, protože milý úsměv je ta nejdokonalejší maska. Chvílemi byl na své mimikry i náležitě hrdý. Dosud je nikdo neprohlédl.
S milým úsměvem na tváři se rozloučil se sousedkou, s níž sdílel kus cesty výtahem, dojel do svého patra, odemkl a stále se strojeným klidem vstoupil do bytu. Do svého hájemství. Zdánlivý klid, venku opodstatněný jako maska před vnějším světem, však zapomněl odložit spolu s kabátem hned u dveří. Hrál jej dále. Snad aby nevypadl z role, i když zde, mezi stěnami jeho vlastního bytu, již nebylo diváků. Nebo bylo? Nebyl jím nakonec on sám? Nepředstíral klid sám před sebou právě proto, že kdesi v nitru cítil, že si v náprsní kapse přináší něco, co jej má o klid nekompromisně připravit?
Bez valného zájmu, téměř pohrdavě, pohodil obálku na stůl. Odložil sako, přestrojil se do pohodlného domácího oblečení a volným tempem, s důrazem na každý pohyb, obdobně jako při čajovém rituálu, si v kuchyni přichystal kávu. Vonící šálek na talířku, s konvičkou mléka, lžičkou a sáčkem cukru vzorně srovnanými na nerezovém tácku na ubrousku, s přesností a zaujetím číšníka v luxusní kavárně, tak jak byl zvyklý a měl to rád, si posléze odnesl do obývacího pokoje, postavil jej opatrně před sebe na stolek a uvelebil se v křesle. Teprve po chvíli, bez valného zájmu, se nahnul pro obálku a vzal jí do ruky. Několikrát jí otočil v prstech, pak jí ledabyle roztrhnul. Psaní, na kterých mu záleželo, otevíral vždy pečlivě nožíkem na dopisy s broušenou onyxovou rukojetí. Tuhle obálku ale roztrhnul. Vyňal z ní složený papír a nedbale jej rozložil. Z horního okraje papíru na něj hledělo logo obávané Komise. Stylizované vševidoucí, téměř Boží oko. Text byl krátký. Předvolání. Stručné a jasné jako Boží zákon, chladné a neosobní jako každé úřední sdělení, neodbytné jako smrt. Tehdy a tehdy se dostavte tam a tam. Nic víc. Avšak o nic méně. Jako když smrtka pokyne svým kostlivým prstem. Nezbývá nic jiného než uctivě sklapnout podpatky a jít.
Odložil list a zamyslel se. Co bude dělat? Co podnikne? Nevyřčená obava, kterou si dosud odmítal připustit, se nyní ozvala naplno. Co mu mohou učinit? Co s ním bude? Jaké kroky by měl nyní podniknout? Chvíli jím divoce zmítaly pochybnosti. Pak ale učinil to, co se naučil dělat už v dobách svých studií vždy, když začínal příliš podléhat stresu. Za dlouhá léta svých studií se perfektně vycvičil v duševní hygieně a na toto své umění byl také vždy náležitě hrdý. Rázným dost! učinil přítrž zmatku ve své mysli a začal věcně a přesně analyzovat problém. Jeho výchozí premisou bylo vždy konstatování, že když nejde o život, tak nejde o nic. O život mu nyní nikdo neukládá. Je předvolán pravděpodobně proto, aby vysvětlil svá tvrzení. Své teze má však důkladně promyšlené, logicky strukturované a vždy dobře doložitelné. Trémou netrpí, promluvy před plénem jsou náplní jeho práce. Polemika je pro něj nejen téma odborných studií, mistrně ji ovládá i prakticky, pohotové odpovědi má vždy po ruce. Jeho šance uspět v polemice před Tribunálem tudíž nejsou tak zcela mizivé. Co by tedy měl udělat? Znovu si důkladně projít své argumenty, promyslet je a připravit si různé varianty obhajoby. Co mu hrozí? Nic zásadního. Na názor má přeci právo. Jaké další kroky by měl podniknout? Nakonec dospěl k jednoduchému závěru: Žádné. Žádných dalších kroků není zapotřebí.
Neuplynulo ani tolik času z večera a stal se znovu pánem své mysli. Odolal prvnímu náporu nejistoty, prvnímu pokušení. Vše si pečlivě rozmyslel a rozhodl se zachovat klid. Nejen proto, aby si mohl řádně a v klidu promyslet slova své obhajoby, ale také proto, aby se mu podařilo předvolání před svými kolegy a přáteli utajit. Byl rozhodnut zachovat v celé této záležitosti naprosté mlčení, skrýt ji v temnotách svého nitra. Dospěl k závěru, že má-li si udržet rozvahu a klid, nesmí se jeho předvolání stát námětem veřejných debat a pomluv. Ani lidé z jeho nejbližšího okolí přece nemusí vědět všechno. Právě naopak. Nesmí ani nic ani tušit. Pevně rozhodnut energicky vstal a rychlým pohybem založil onen kus papíru, kterým jej snad někdo chtěl srazit na kolena, kamsi hluboko do šuplíku. „Tak, a není,“ řekl si nahlas sám pro sebe. Úřední list sešel z očí. Celý večer se pak urputně snažil, aby mu sešel i z mysli. Pečlivě jej a vše s ním související vytěsnil ze světa svých myšlenek. Veškerou pozornost plně zaměřil na knihu, kterou začal číst. Nečetl ji však s takovou lehkostí jako obvykle. Nebyl soustředěný, po přečtení odstavce si leckdy nebyl schopen vybavit, o čem právě četl. Neustále se musel při čtení vracet zpět. Nalhával sám sobě, že za tím vším je jen únava po dlouhém a úmorném dni. Nakonec rezignoval a knihu odložil. Zbývalo ještě mnoho času do půlnoci, když se odebral spát.
Bdělý člověk svojí vůlí zmůže ledacos, třeba vytěsnit nepříjemné věci ze své mysli. Spánek však zákeřně vypíná vědomí a spolu s ním i jeho hlavní zbraň: vůli. Člověk se pak stává bezbrannou obětí svých podvědomých, před světem i sebou samým pečlivě skrývaných vášní a obav. Nejmilosrdnější obranou vědomí, které se při probuzení znovu probírá k životu, je zapomnění toho, co se dělo ve snu. Jedinec se znovu stává sám sebou, se svým já, se svým vědomím i vůlí. Přesto však cítí, že ještě před několika okamžiky byl plně vydán na milost něčemu, co si už v danou chvíli nedokáže ani vybavit, ani pojmenovat, ale co v něm přesto zůstává jako otisk čehosi tušeného, čehosi temného.
Ještě několik minut po probuzení setrval H. v posteli. Znovu si důkladně zrekapituloval závěry svých včerejších úvah. Teprve tehdy, když si byl naprosto jist svými postoji i tím, co má a co bude dělat, vstal. Aby snad v nestřeženém okamžiku někdy během dne nevypadl z role, oděl se hned do masky naprosté sebejistoty, pevně rozhodnut hrát svoji roli do všech důsledků a před kýmkoli. Ze všeho nejméně si nyní přál, aby někdo vytušil, že se s ním něco přihodilo. Tím méně, aby se někdo dovtípil, co se mu přihodilo.
*
Svoji roli hrál dokonale. Nedal na sobě nic znát. Domníval se, že když nic neprozradí sám, lidé v jeho okolí se nic nedozvědí. Zmýlil se. Neuplynul ani celý den a zpráva o jeho předvolání se rozletěla rychlostí blesku. Lhát nemělo význam. Přiznal to, ledabyle a jakoby nic, aby dal najevo, že se nebojí, že si z předvolání nic nedělá. Postupně se stylizoval do role hrdiny, kterého nic nevyvede z rovnováhy, který bude vždy a za všech okolností hájit své názory i právo vyslovit je nahlas kdekoli, kdykoli a před kýmkoli. Se svojí rolí se sžil velmi rychle. Záhy v ní nalezl i zalíbení. Nebyl ostatně ani prvním, ani posledním člověkem, který kráčel prachem této země a který se s chutí stylizoval do úlohy rebela. Byly i chvíle, kdy celou záležitost bagatelizoval natolik, že se mu zdála být komickou. Nedokázal si v takových chvílích připustit vážnost situace. Zarazilo jej proto, když mu jednou v práci kolega, k němuž měl natolik blízko, že jej snad mohl považovat za přítele, s vážnou tváří doporučil, aby se namísto žertování na celou záležitost raději řádně připravil.
Do detailu si nyní ten moment vybavil. Venku za okny panoval velmi krásný den. Podzim rozehrál svou symfonii barev, prozářenou přívětivým sluncem. Blížilo se poledne H. seděl u stolu v pracovně a zabýval se administrativou. Otevřely se dveře, vysoká stará křídla jejich velkorysé univerzitní budovy a dovnitř se jako povodeň nahrnula jeho neméně živelná kolegyně. Namísto pozdravu na něj upřela pohled a s vážnou tváří se jej zeptala: „Ty jsi ještě tady? Já myslela, že už tě zavřeli.“ H., jelikož ji dobře znal, věděl, že ji nelze brát příliš vážně, a tak její slova nijak vážně nebral.
„Zatím jo, ale za chvíli půjdu na oběd,“ odpověděl ledabyle.
Dveře nezůstaly dlouho zavřené. Další příchozí, aniž by se snad dopředu na něčem smluvili, jej zdravili se stejným sarkasmem: „Ty jsi ještě tady?“ Brzy jich byla plná pracovna, celá ta jejich veselá čtveřice. „Už jsem byl odsouzen,“ odpověděl jim H. ve stejném duchu, aniž by se obtěžoval pozvednout hlavu od svých papírů, „musím za trest dát do kupy tahle lejstra.“ Vtipných glos byl plný vzduch, příjemné počasí samo svádělo k uvolněnosti. „To by mě tedy zajímalo, za co jsem byla potrestaná já, když jsem to musela vyplnit také.“ – „Někdo to má z trestu, někdo za odměnu.“ Postupně se všichni sbalili a odkráčeli na oběd. H. v doprovodu svého staršího kolegy, k němuž měl blíž, než ke svým spolupracovníkům - vrstevníkům, zamířil do nedaleké restaurace, kam se z fakulty na oběd málo chodívalo a kde proto býval dostatečný klid na rozhovory o všech tématech, i těch, která by neměl vyslechnout nikdo další. Právě zde, v pohostinném prostředí útulné tiché restaurace, byl H. svým kolegou znovu tvrdě postaven nohami zpátky na zem.
„Zaráží mě tvůj klid,“ začal po chvíli přemýšlení rozvážný filozof, jehož domovinou byla logika a etika, rozvíjet předivo svých přesně formulovaných myšlenek. H. v prvních okamžicích nechápal, kam jeho spolustolovník svými tiše a věcně pronášenými slovy míří. Nebo odmítal chápat. Brzy však pochopil a začal se hájit. Nikoli však proti obvinění, které bude proti němu vzneseno, ale proti dobře míněným radám. Odmítal se jimi zabývat. Byl si svými postoji naprosto jist a ze všeho nejméně si přál o tuto sebejistotu přijít. Cítil instinktivně, že začít postupovat podle těchto rad by znamenalo připustit si vlastní nejistotu. Všechna doporučení, aby si podrobně zjistil, čeho se předvolání týká, aby si mohl připravit obhajobu, aby si hledal známosti, mocné přímluvce za svoji věc, to vše velkoryse odmítl. Nebezpečí pro něj plynoucí z předvolání zcela ignoroval. Žádný zákon přeci neporušil, neučinil nic nemorálního. Pronášel jen nahlas svůj názor. Na to snad má plné právo, vždyť svobodu slova zaručuje i ústava! Proč by se měl tedy bát? Zákonnou mez nikdy nepřekročil, ani se k ní zdaleka nepřiblížil. Jen trochu a nesměle zpochybnil všeobecně rozšířené dogma. Co na tom, že jeho žárlivým strážcem je právě Komise? Nedopustil se ani omylu. Jeho argumenty jsou přísně logické a nevyvratitelné.
„Logické argumenty“, pronesl po významné pauze, jež ukončila H.-ovu temperamentní apologii vlastního postoje, jeho spolustolovník a se stále stejně zamyšleným výrazem, sobě příznačnou rozvahou a klidem, pokračoval ve svých vývodech. Jeho slova se H.-ovi nyní vybavovala zcela zřetelně. Mluvil nezvykle dlouho, ne však planě. Proslov zahájil svým obvyklým připusťme.
„Připusťme, že Komise přistoupí na věcnou diskusi, i když to považuji za dosti málo pravděpodobné. Jejím cílem, smyslem její existence, je strážit Metodu, hlídat, aby byla ve všech vědeckých institucích a školách striktně dodržována, ne o ní diskutovat. Úkolem Komise je odhalovat ty, kteří se Metodě zpronevěřili a vyloučit je z vědeckého a univerzitního života. Její členové nepřipouští něco jiného, žádné nové pohledy na problematiku poznání, přestože základem poznání vždy byl a je pohyb. Změna. Hledání nových perspektiv, z nichž lze na věci nahlížet. Jsou to strážci dogmatu, jediného správného a přípustného vědění. S trochou nadsázky lze říct, že úkolem Komise je vyhledávat kacíře a ničit jejich rozvratné učení. A ty jsi v očích Komise kacíř!“
„Ale dobře, připusťme tedy, že Komise nějakým řízením náhody přistoupí na tvoji hru. Myslíš si, že před Tribunálem, před nějž jsi předvolán, se svými názory obstojíš? Uvedu příklad, který tě snad přiměje k zamyšlení. Vzpomeň si na Husův proces. Realista Jan Hus, přesvědčený, že pravda reálně existuje a lze k ní dospět po správné cestě, má nevývratné argumenty, že po takové cestě kráčí. Je si svou pravdou zcela jist a neváhá ji hájit proti tribunálu církevních otců. Jeho argumenty jsou opravdu téměř neprůstřelné. Avšak celá myšlenková konstrukce se rázem zřítí jako domeček z karet, když za základ svých úvah vezmeme, že pravda ve světě fyzicky neexistuje, že je pouze pojmem, slovem, věcí dohody. Ne něčím, co si žije vlastním životem, co existuje nezávisle na nás, ale něčím, co vychází z nás. Že je to pouhé nomen, jak tvrdili nominalisté. Stačí jiné východisko a tytéž myšlenkové postupy tě dovedou někam zcela jinam, tak jako odlišné vstupní podmínky vedou ke zcela odlišným výsledkům, byť užíváš téhož matematického postupu. Sám to ostatně svým studentům často zdůrazňuješ. Hus by se tehdy možná obhájil, kdyby stanul před tribunálem realistů. On však stanul před tribunálem nominalistů. Neobhájil se. Prohrál. Odmítl připustit si svůj dokázaný omyl, odmítl se podřídit a odvolat. Neodvolal. Proto byl zničen.“
„Nepochybuji o tvých argumentech,“ hovořil kolega dále, „ale uvědom si, že obhájit se můžeš jedině před lidmi stejného smýšlení. Na základě své logiky zpochybňuješ Metodu. Komise na základě Metody zpochybní tvoji logiku. Neobhájíš se. Neuznáš-li svůj dokázaný omyl a odmítneš-li se podřídit a odvolat, budeš zničen.“ Na poslední slova položil důraz. Poté se mezi nimi rozhostilo ticho. Co k tomu mohl H. dodat? Cítil, že to, co zde zaznělo, je pravda, lhostejno zda reálná či nominální. Zkrátka to je fakt. Naplno to měl pochopit až později.
Po zbytek oběda už spolu nepromluvili. Poloprázdná restaurace se ponořila do ticha. Beze slova dojedli a zaplatili. H. nadále kategoricky odmítal všechny pochybnosti. Někde uvnitř však cítil, že všechny ty námitky, které právě vyslechl, jsou opodstatněné. V nitru mu zahnízdil červ nejistoty. Přesto se pevně rozhodl setrvat i nadále ve svojí hře a nevypadnout z role nezdolného hrdiny, který se bude brát za svoji pravdu ať to stojí cokoli.
*
Svoji roli hrál H. dokonale. Provozoval téměř dokonalé divadelní přestavení před sebou i svým okolím. Objevil v sobě pro tuto činnost jistý talent. Postřehl však také, že minimálně jeden divák jeho hru prohlédl a nenechal se zmást jeho okázalým, byť v nestřežených okamžicích mírně křečovitým klidem. Tím divákem byl on sám. Chvilkové pochybnosti, do nichž tu a tam upadal, se snažil zahnat argumentem, že přeci není stádním tvorem, aby podléhal všeobecné atmosféře strachu. Slabých chvilek však přibývalo. Do posledního okamžiku se urputně bránil si to přiznat, ale nakonec shledal, že této atmosféře podlehl. Strach se jej zmocňoval ponenáhlu, nezřetelně, o to však pevněji. Tvářit se před ostatními, že se nic neděje a vše je v nejlepším pořádku, bylo pro něj stále náročnější.
Seděl ve své kanceláři a bezmyšlenkovitě hleděl do papírů. Ani si nevšiml, že není v místnosti sám. Z neurčitého přemítání jej vytrhl kolegův hlas, stejně klidný a věcný jako tehdy v restauraci, kdy jej srazil z výšin sebejistoty.
„Už pochybuješ, viď? Máš strach?“
H. se lekl. Nejen hlasu, který neočekával, ale především toho, že se v nestřeženém okamžiku zapomněl, vypadl z role a prozradil tak o sobě víc, než mu bylo příjemné. Před tímto mužem, který jej tak dobře znal a dokázal jej již několikrát prohlédnout až do nejtemnějších hlubin nitra a odhalit nemilosrdně i tu nejsofistikovanější přetvářku, nemělo valného smyslu pokoušet se lhát.
„Mám. Ne snad přímo strach, ale pochybnosti určitě. Díky tobě.“ Přiznání mu nešlo z úst lehko.
„To je dobře,“ odpověděl klidně kolega, „přílišná sebejistota hraničí s hloupostí. Znejistil jsem tě, protože jsem nechtěl, aby ses před Komisí znemožnil. Pochybnosti tě samy dovedou k přemýšlení. Vynutí si ho. Pochybnostem se nebraň. Jsou nezbytným předpokladem myšlení.“
H. zaraženě přemýšlel o slovech, jež právě doznívala mezi starými zdmi jejich pracovny, které už nepochybně vyslechly ledacos. Překvapila jej. Přesto cítil, že nebyla pronesena zbytečně. Stál za nimi přísně logický myšlenkový pochod.
„Co mám dělat?“, zeptal se H. po chvíli mlčení.
„V tom ti asi moc neporadím,“ zněla odpověď, „dal ses na vojnu, tak bojuj! Říct ti mohu jen jediné. Jsi doktorem filozofie, sám víš nejlépe, co chceš říct a jak to učinit. Znám tě dobře a bezpečně vím, že v hlavě to máš srovnané. Nejsi žádný hlupák. Snad jen trochu neopatrný a mladicky nerozvážný. Přednášíš na univerzitě, hovořit před publikem je tvůj denní chléb. Polemiku zvládáš, psal si o ní i svojí doktorskou práci. A zvládáš ji nejen teoreticky, na to tě znám až přespříliš dobře. Neporadím ti, co přesně bys měl dělat. Jednu věc si však zapamatuj: Ať uděláš cokoli, nezapomeň, ať tvé činy neklesnou pod tvoji důstojnost!“ Pousmál se, odmlčel a dál se, jako kdyby nic neřekl, věnoval svojí práci. Zcela záměrně. Naprosto přesně věděl, jak slova pronést a co při tom dělat, aby měla u posluchače náležitý účinek. Hovoříval málo, ale vše, co kdy řekl, neslo pečeť všeobecné a nezpochybnitelné platnosti. H. se zahleděl z okna a zamyslel se. Rada to vlastně nebyla žádná. Přesto cítil, že právě tohle potřeboval v tuto chvíli slyšet. Ano, přesně tak, i kdyby měl prohrát, musí přinejmenším prohrát se ctí. Znovu nabyl jistoty. Nikoli však už oné bohorovné sebejistoty, nepřipouštějící žádný problém, jíž byl donedávna zaslepen. Čeká jej tvrdý boj, ale není tak zcela bez šancí. Musí se náležitě připravit. Nyní se už nemusel přetvařovat, na nic si hrát.
Ten, který jej nedávno vyvedl z rovnováhy, mu ji zase navrátil. Snad to byl záměr, vyvést jej z falešné sebejistoty, pochybnostmi jej dovést k přemýšlení, a nakonec mu dodat sílu k boji. Přepečlivá psychologická inscenace.
*
Nejhorší bývaly večery, kdy padající stíny otevírají přes den pečlivě střežené zámky lidského nitra a vypouštějí ven démony. Naše vlastní vnitřní démony, úzkosti a obavy. V takových chvílích H. nemíval daleko k hraně propasti zvané zoufalství. Byly i okamžiky, kdy by se snad i podvolil a odvolal, alespoň naoko, jen aby měl klid. V takových chvílích býval náchylný řídit se radami, které předtím tak velkoryse odmítal. Radami, aby si zjistil co nejvíce informací, co proti němu mají, z čeho jej budou žalovat, kdo všechno je členem Tribunálu, zda by jej nešlo nějak ovlivnit, co mu vlastně hrozí. Nikdy se k tomu však neodhodlal.
Často se sám na sebe zlobil za neschopnost překonat odpor a pustit se do nepříjemné, ale nutné práce. Jak ale nyní seděl na prosté židli v ohromné chodbě sídla Komise, pozbývajícího lidských měřítek, uvědomil si, že tentokrát mu tato nechuť vlastně dobře posloužila. Byl docela rád, že se k ničemu neodhodlal. Či spíše nesnížil. Snažit se zoufale proniknout do Komise, někoho se doprošovat, nechat se posílat od čerta k ďáblu, pokořovat se, dát najevo svůj strach a nepřímo tak uznat své provinění? Nechat se drtit obludností byrokratické mašinérie Komise? Zoufale hledat cestičky, jak proniknout do tohoto neproniknutelného spletitého labyrintu, stejně jako Josef K. k soudu či na zámek? Ne! Snaha vykroutit se jako červ obvykle končí tím, že červ je zašlápnut. Toho mu není zapotřebí. I kdyby měl čelit úplné porážce, musí si zachovat důstojnost. Ta je jeho nejsilnější zbraní, která mu, narozdíl od ostatních, zůstane v ruchách tak dlouho, dokud ji sám neodloží. Všechny jeho argumenty mohou být rozmetány, tento jediný trumf mu ale vždy zůstane.
V den, který byl uveden v předvolání, kráčel H. ulicemi města vstříc hrozivé siluetě sídla Komise bez sebemenšího zaváhání. Jistým krokem, se stoickým klidem ve tváři. V určenou hodinu se ohlásil v přijímací kanceláři a jako šlechtic dbalý své cti ubírající se vstříc katovi, doprovázen eskortou kráčel velkorysými prostorami chodeb a schodišť vstříc osudu. Usadili jej na prostou dřevěnou židli, zády ke zdi, hned vedle veřejí vstupu do jednacího sálu Komise a ponechali jej tam napospas samotě.
Čekání bylo nesnesitelné. Snad i záměrné. Avšak první tah, snaha jej ohromit a znejistit, Komisi tentokrát nevyšel. Poskytli mu tak jen dostatek času na to, aby překonal znovu v něm klíčící nejistotu, nabyl opět jistoty a mohl s odhodláním předstoupit před tváře členů ctihodného Tribunálu.
Seděl tam dlouho, vzorně jak pejsek u dveří. Sám, ale nepochybně bedlivě sledován. Vstal. Začal se procházet po chodbě sem a tam. Třeba už jen proto, aby si ověřil své podezření. A skutečně, jeho pohyb sledovalo několik věčně bdělých očí kamer, pečlivě ukrytých v bujaré nádheře výzdoby. Není pochyb. Je sledován. Musí se tedy i nyní, zdánlivě osamocen, chovat nanejvýš důstojně.
Přecházel nenuceným krokem chodbou a jeho pozornost stále více upoutával portál jednacího sálu. Masivní, tmavým dřevem obložené veřeje, dvě ohromná dveřní křídla s bohatou reliéfní výzdobou. Skvostné dřevořezby, rozčleněné do dvanácti kazet, dvanácti výjevů, po šesti na každém křídle. Nádherné, leč časem tu více, tu méně setřené. Postavy různě zkroucené, leckde spínající své ruce, některým se ve tvářích zračil děs. Snad výjev Posledního soudu? Jak příznačné pro portál, jímž provinilci kráčí před Tribunál. Chyběl zde už jen Kristus soudící duše. Nebo ten snad na provinilce čeká až tam uvnitř? Všemocný soudce rozhodující o věčné blaženosti či zatracení? Anebo touto branou vstupují už jen zatracení?
Mnou přichází se k sídlu vyhoštěnců
mnou přichází se do věčného bolu
mnou přichází se v říši zatracenců
Brána pekel! To je přesně ono, řekl si, když mu na mysli vytanuly Dantovy verše, které si nebyl nikdy dřív schopen zapamatovat. Snad zde zapůsobil genius loci. Svojí expresivností a sugestivitou reliéfy připomínaly pekelnou bránu Rodinovu. Jen ten Myslitel v kompozici schází, říkal si. Vlastně ne. Byl tam až doposud. Ne však na vrcholku brány, ale na židli vedle. Byl jím on sám. Nápad jej natolik pobavil, že mu na dosud zachmuřené tváři vykouzlil lehký úsměv. Úsměv tváře, tváří v tvář utrpení.
Obraz první, kazeta vlevo nahoře. Nebesa dštící oheň a síru na hlavy hříšníků. A tam, nad hrozivými mračny, v nadoblačných výšinách, se vznáší On, hrozivý, mstivý a zlostný Bůh, nemající ani trochu shovívavosti se svými dětmi. Obraz druhý. Muži na koních. Snad oněch apokalyptických dvě stě milionů jezdců. Pobíjení třetiny lidstva. Obraz třetí. Nebohé hříšníky obchází hrůza a děs, zračící se v jejich zmučených tvářích. Obraz čtvrtý. Pátý výjev: Země zpustošená, pokrytá mrtvými, zohavenými a zkroucenými lidskými těly, ležícími ve změti naprosté a definitivní zkázy. Obraz šestý, dole u nohou: zmrtvýchvstání. Mrtví vylézají z hrobů, jak červi ze země a plazí se před svým pánem. Šest obrazů zkázy světa, který Bůh stvořil v šesti dnech. Pravé křídlo dveří, po levici Páně. Šest výjevů utrpení zatracených. Šest úrovní zatracení, od očistce po nejtemnější peklo. Děsivé expresivní výjevy. Dvanáct scén zkázy světa a zatracení jako dvanáct kmenů izraelských? Nebo jako dvanáct apoštolů, zvěstujících hříšníkům, kam je jejich nerozvážné činy dovedou? Ohromný portál, jímž začíná cesta zatracení?
Pán spravedlnost dal mi do úkolu
jsem dílo, které chtěly k světa spáse
moc Boží, moudrost s první láskou spolu
Obraz děsivé budoucnosti se dal nečekaně do pohybu. Mezi tmavými křídly zasvitla štěrbina. Křídla se zvolna neslyšně rozevírala. Za nimi se začal objevovat nový svět. Obraz jeho budoucnosti. Jeho vlastní poslední soud. Tribunál všemocné Komise.
nebylo před mým vznikem věcí v čase
jen věci věčné. Já tak věčná právě.
Literární asociace člověku naskakují v některých chvílích v mysli samy od sebe, neuvědoměle a leckdy nechtěně. Brána pekel se rozevřela dokořán. Obřadným krokem vyšel ze sálu uniformovaný muž nevýrazné tváře.
„Předvolaný J. H.!“ Prázdným prostorem chodby zazněl hlas, jehož ozvěna se temně nesla pod klenbou jako předzvěst bouře. Jako temné tušení. H. stanul před dokořán otevřeným vstupem. Masivní dřevěné veřeje nyní rámovaly výjev, otevírající se před ním uvnitř sálu. Jako masivní rám obřího obrazu. Střední část kompozice zaujímal strohý, mechanicky se opakující vzor dlažby ubíhající do dáli, po stranách lemovaný stíny, v nichž začal rozpoznávat jednotlivé v řadě sedící muže v tmavých talárech. Tribunál. Dvě temné řady vymezující cestu k ohromnému stolu z tmavého dřeva, stojícímu na vyvýšené tribuně, uzavírajícímu v celé své šíři pozadí obrazu. Výjev byl nasvícen řadou ve výšce se vznášejícími mnohoramennými svítidly, nad nimiž se jako vzdálená a nedosažitelná nebeská báň skvěly fresky, pokrývající plně plochu všech klenebních polí vysokého stropu.
Uniformovaný muž lehkým pokynutím hlavy naznačil, aby vstoupil. H. prošel bránou, jíž se vchází do říše zatracených a důstojným krokem, s hlavou hrdě vztyčenou, kráčel prostředkem špalíru. Bylo mu, jako kdyby vstoupil do jiného světa. Do jiného času. Kamsi do minulosti. Před tribunál novodobých jezuitů, fanatických vojáků své víry, jimž původně tento objekt patřil. Před inkviziční tribunál bratří řádu svatého Dominika. Prošel bránou a stal se součástí výjevu. Ubíral se špalírem temných postav, ctihodných členů Tribunálu, stíhán jejich přísnými pohledy. Ztichlým sálem se nesla ozvěna kroků. Jeho vlastních kroků. Rozléhala se doširoka pod vznešenou klenbou. Postavy seděly nehnutě. Působily téměř odlidštěným dojmem. Stejně jako kulisy rámující celý výjev. Panovalo zde takové ticho, že se H. domníval v ozvěně svých kroků slyšet i rozléhající se údery vlastního srdce. Trvalo snad celou věčnost, než dospěl na místo mu vykázané. Malý kruhový stupínek s balustrádovým zábradlím kolem poloviny svého obvodu. Před hladkou stěnou tribuny, přecházející plynule v masivní stůl, za nímž v nedosažitelné výši zasedalo předsednictvo Tribunálu. U nohou jeho předsedy.
zanech naděje, kdo mnou ubírá se!
Naději zanechal už venku. Raději. Odložil ji jako zbytečný balast ještě předtím, než vstoupil. Věděl nyní už docela přesně, co jej čeká. Přišel, aby byl odsouzen. Přesto necítil strach. Byl odhodlán bojovat až do poslední chvíle. O svoji čest. O svoji údajně nezadatelnou svobodu projevu, pro kterou platí, že čím víc se zdůrazňuje, tím méně je respektována.
Stanul na vykázaném místě, jež mu trochu připomínalo pranýř. Letmo pohlédl za sebe. Mocné dveře se mezitím neslyšně uzavřely. Nebylo pochyb. Cesty zpět už není. Ctihodní členové Tribunálu mlčky, zachmuřeně a zamyšleně, upřeli své pohledy k předsednické tribuně.
H. si pozorně prohlížel tváře členů předsednictva Tribunálu. Klouzal pohledem z jedné na druhou, až se zastavil u postavy nejvýše posazené. Na židli předsedajícího seděl sám předseda Tribunálu. H. věděl z doslechu, že v méně významných kauzách se nechává zastupovat. Jej však poctil svojí osobní přítomností. To nevěstilo nic dobrého. Neúplatný. Tam mu říkají. Přísně zásadový člověk, nekompromisně důsledný, za všech okolností dbalý zákonů a norem. Muž, kterého nelze podplatit ani vydírat, který se neskloní před žádnou mocí světa vezdejšího i mimo svět stojící, který uctívá jen a jen literu zákona. Svého zákona. Muž, sledující neochvějně svůj ideál absolutní dokonalosti, jíž poměřuje tento svět, který pak shledává hrubě nedokonalým. Přísný na sebe i své okolí, s naprostou absencí osobních potřeb, znající jen svoji práci, svůj úkol. Naprosto chladný a lhostejný vůči lidskému osudu, nemající nejmenší pochopení pro lidské slabosti. Vše lidské, zdá se, mu je cizí.
Malý, hubený, zsinalé pleti lehce nazelenalého nádechu, stejného jako tón skel jeho brýlí, kryjících šedé pichlavé oči. Zelený, perfektně střižený oblek. Uhlazený. Vzhled upravený se stejnou důsledností, s jakou má věci urovnané na svém stole. Každá nedůslednost jej zasahuje jako úder a vyvádí z rovnováhy. Působí velmi nervózním dojmem. Pevně semknuté úzké rty. Stále si posouvá brýle na nose. Upřeně naslouchá, hovoří málo a velmi úsečně. Usmívá se zřídka a když už, tak jako by se k tomu nutil. Spíš úškleb než úsměv.
Podobný muž už také jednou, kdysi dávno, předsedal jednomu výboru, pečujícímu o veřejné blaho. Neúprosně a nemilosrdně. Podobný svojí fyziognomií i povahou. Také neznal slitování, jen zákony, které sám vydával a co nejúzkostlivěji dodržoval. Byl obklopen intrikány, kteří jej nakonec, z obavy o vlastní hlavu, zničili. Když jej jednoho červencového rána vezli zraněného na káře na náměstí Svornosti vstříc gilotině, mnozí si oddechli. Jeho smrtí skončil nejhorší teror velké revoluce. Zemřel přísně zásadový muž. Nesmiřitelný fanatik. Stejným způsobem jako tisíce těch, které odsoudil na smrt. Stalo se tak 28. července roku 1794.
H. byl překvapen, jaké asociace mu přicházejí na mysl tváří v tvář Tribunálu. Onen den zemřel velekněz kultu Rozumu. Kult Rozumu. Protimluv? To onoho muže neodradilo. Ze způsobu recepce světa, způsobu přesně opačném, než je víra, učinil její fundament.
Informace člověk přijímá dvojím způsobem. Buďto tak, že jim rozumí, nebo jim věří. Rozumět znamená přijmout ji za fakt a posteriori, až poté, co jsem si její pravost kriticky ověřil. Věřit naproti tomu znamená přijmout informaci a priori za axiom, nedokazatelný, ale také nezpochybnitelný a nevyvratitelný fakt. V prvním případě je rozhodčí autoritou lidský rozum, logika, matematický postup, který je univerzální v celém vesmíru, protože celý vesmír se řídí týmiž matematickými pravidly a zákony. V případě druhém je arbitrem jakási vyšší, transcendentní moc. Moc lidskému poznání nedostupná, rozumem nijak uchopitelná a prokazatelná.
Dva zcela opačné přístupy k vnímání světa. Víra a rozum. Víra v rozum? Typické contradictio in adiecto, rozpor v definici. Přesně tak to vždy H. vysvětloval svým studentům. Říkával jim ale i další věci. Třeba že Voltaire byl nepochybně moudrý a vzdělaný muž. V jednom se však krutě zmýlil. Rozum není zárukou rozumného, spravedlivého a lidského uspořádání světa. Rozum není zárukou pokroku a lepšího života. V rukách fanatiků se z něj stává fundament víry. Nebezpečný argument, jímž jsou ospravedlňovány i ty nejhorší zločiny. Fanatismus je vlastní nejen světu náboženských představ, ale i stoupencům rozumu, jakým byl třeba právě Maxmilien Robespierre. Jako je předseda tohoto ctěného Tribunálu.
Do hrobového ticha sálu zazněl hlas patřící muži, jenž seděl po pravici předsedy. Po pravici Všemocného, jenž váží hříchy duší při Posledním soudu. Další přísná tvář v taláru. Úzký obličej, malé brejličky, knírek. Svou vizáží připomínal krysu. Očima těkal střídavě do papírů, které měl rozložené před sebou, a do sálu směrem k plénu. Jeho pisklavý hlas také cosi připomínal. Spíše někoho. Celý prokurátor Urválek. Ty asociace…
Žalobce zahájil svůj dlouhý monolog. Připomněl ctěnému Tribunálu, proč se zde dnes schází. Hlavním důvodem je H. Když vyslovoval jeho jméno, ukázal na něj rukou a svrchu, s naprostým despektem, téměř štítivě, na něj shlédl. Svým gestem jako by chtěl říct: Hleďte na něj, bídného červa, kvůli němuž se tu dnes schází slavný Tribunál. Hovořil s téměř osobním zaujetím. Zdůraznil, že tento muž zde stojící je doktorem filozofie, přednáší na univerzitě a právě tam, na akademické půdě, hlásá naprosté nepřístojnosti. Z toho důvodu byl v tento den předvolán před slavný Tribunál, aby před tvářemi učených mužů vysvětlil svá tvrzení, pronesená patrně z unáhlenosti. Mohl rovnou říct: Byl předvolán před koncil církevních otců, aby se zde zodpovídal ze svého kacířství. Poté mu žalobce vypočetl s pedantickou přesností všechny jeho hříchy. H. míval občas pocit, že studenti, jimž vykládal základy noetiky, jej vůbec neposlouchají. Nyní se ukázalo, že alespoň někdo mu naslouchal opravdu pozorně. Žalobce přesně citoval jeho vlastní slova. H. provokativně přikyvoval na znamení souhlasu, že toto skutečně řekl a jeho slova zazněla právě takto, zatímco jej stíhaly stále nevraživější pohledy mnoha rozhněvaných mužů. Přísné pohledy mužů na předsednické tribuně viděl před sebou, zabodnuté zraky ostatních členů Tribunálu cítil v zádech. Necítil však strach. Hlavně si musím zachovat důstojnost, říkal si. To bylo jeho krédo. Jeho cíl. Nedat najevo strach ani nejistotu.
Jeho hlavním proviněním bylo, jak vyrozuměl z obsáhlé řeči žalobcovy, že zklamal důvěru do rukou mu vloženou akademickým světem, když jej dekoroval titulem Philosophiae doctor a svěřil mu zodpovědný úkol vychovávat a vést k určitým hodnotám mladou generaci. Ba co víc, mladou generaci intelektuální elity národa. On však podlehl mámení a ve svých přednáškách, věnovaných základům poznávání, se zpronevěřil jedinému přípustnému, vědeckému světovému názoru. Na akademické půdě, na posvátné půdě vědy, hlásal své kacířské bludy! Zpochybnil Metodu! Metodu, na níž stojí věda. A s níž padá, měl H. nutkání dodat. Zaútočil na samou podstatu vědy, na způsob vědeckého poznání světa! Zpochybnil tak samotnou vědu, která, jak žalobce neopomněl zdůraznit, je jedinou zárukou pokroku lidstva, jeho blahobytu a rozumného uspořádání věcí lidských. Tento muž, tedy H., si ve své pýše a nadutosti osobuje právo zpochybňovat dílo celých generací vědců. Jeho pokus nám může připadat směšný, avšak nezapomínejme, že své bludy nehlásá někde v ústraní, kde nemohou napáchat žádné škody, ale na akademické půdě, kde do jejich osidel chce zaplést mladou generaci. Naši budoucnost! Chce lidstvo znovu zavléct do věku tmářství.
Žalobce se ve své už tak dost plamenné řeči stále více rozohňoval. Pisklavý hlásek nabýval na intenzitě, jeho krysí očka těkala stále rychleji od pléna na papír a zpět. Jak problém stále více posouval do etické roviny, nabýval jeho projev na patetičnosti a slova na květnatosti. A tak došlo k tomu, že plénum Komise, bedlivě bdící nad světem a střežící dodržování jediného správného vědeckého způsobu poznávání a výkladu světa nejen ve vědeckých a vzdělávacích institucích, ale i v médiích a v celém veřejném životě vůbec, muselo vyslechnout téměř metafyzické obraty o znesvěcení chrámu vědy, posvátné akademické půdy univerzitní. Plamennou homiletiku, za níž by se nemusel stydět ani páter Koniáš.
Žalobce se odmlčel. Jeho znachovělá tvář začala pomalu zase nabírat původního bledého odstínu. Ozvěna jeho hlasu dozněla mocným prostorem a nad hlavami členů Tribunálu se opět rozhostilo významné ticho. Nyní by u řádného soudu přišla na řadu obhajoba. Zatímco obžaloba měla svého mluvčího, hájit se měl H. sám. Sám proti Tribunálu.
Slova se opět ujal předsedající, v jehož přísné tváři se zračilo pohoršení nad tím, co zde musel vyslechnout. Pobuřoval jej však evidentně jen obsah promluvy, nikoli její forma, jež svojí nabubřelostí přišla H.-ovi místy naprosto neuvěřitelná, až absurdně komická.
„Nuže, co nám k tomu řeknete?“, vyzval H. ke slovu, „vyslechl jste právě obvinění. Zakládají se výtky vůči vám vznesené na pravdě?“ Domníval se patrně, že nyní se H. pokusí zpochybnit žalobcova slova, začne překrucovat a bude se snažit z obvinění vylhat. Očekával patrně, že si H. začne kálet do vlastních úst, popře sám sebe, jen aby se zachránil. Předseda by jej pak udolal nezpochybnitelnými důkazy, kterých měl jako trumfů v zásobě nepochybně celou řadu. Usvědčil by jej, přiměl k pokoře a donutil nakonec i k doznání svých omylů. Avšak H. namísto toho s vážnou tváří a klidem v hlase odpověděl něco úplně jiného.
„Ano. Co zde bylo řečeno, jsou, až na pár drobných dezinterpretací, pramenících z nepochopení podstaty věci, skutečně má slova. A za těmi si stojím.“ Předseda na něj shlédl ze svých výšin velmi udiveně. Tohle nečekal. Očekával trapné vylhávání, zakončené tak jako obvykle pokáním a omluvou za svá dokázaná pomýlení, na která jej zde jeho starší kolegové s téměř otcovskou laskavostí upozornili, a která mu pomohli uvést na pravou míru. Nikoli však polemiku. H. postupně probíral všechny body obžaloby a vyjadřoval se k nim. Klidně a věcně. Nezaujatý posluchač by musel uznat, že jeho argumenty mají určitou váhu a logiku. Přesné logické uvažování, věcná argumentace a srozumitelné vyjadřování byly ostatně H.-ovými silnými stránkami. Byl to jeho denní chléb. Vědom si plně svého kréda, zachovat si za všech okolností důstojnost, hovořil klidně a věcně. Vyhýbal se pečlivě ironii, zlehčování i patetizování. Tím nepříjemnější byla jeho slova, jimiž bez větších problémů dokazoval nepřesnosti a chyby žalobcovy řeči. Odhaloval tak zcela nemilosrdně jeho povrchnost a neprofesionalitu. Povrchnost a neprofesionalitu mluvčího Tribunálu.
Suverénnost H.-ova vystoupení vyvolávala všeobecnou nevoli. Stále častěji se ozývaly nesouhlasné výkřiky i hlasitý hovor. Netrvalo dlouho a veškerá vznešenost ctěného Tribunálu byla ten tam. Jako tupý dav se jej nakonec snažili ctihodní pánové pouze překřičet. Morální vítězství se začalo nebezpečně přiklánět na jeho stranu. Předseda se proto rozhodl zakročit. V jeho ruce se rozezněl zvonek, jehož ozvěna se výhružně nesla pod klenbou. Sál se znovu ponořil do ticha.
Po významné odmlce promluvil opět sám předseda. Suchý, věcný tón, prostý všech emocí. Ztělesněná spravedlnost, slepá a hluchá, netečná ke všemu lidskému, oproštěná od všech lidských hnutí. Sám Nejvyšší se pustil do polemiky s kacířem. Pokud by však H. očekával v tuto chvíli věcnou diskusi, zmýlil by se. Záhy poznal, jak přesně jeho kolega vystihl celou situaci. Cílem Tribunálu není dát mu za pravdu, ale odsoudit jeho kacířství. Přesto se snažil své teze hájit. Nehodlal dát svoji kůži předsedovi za další trofej tak lacino.
Předseda Tribunálu evidentně chvílemi vůbec nechápal, o čem H. hovoří. Problémy, které lidem předestřela moderní filozofie, jej vůbec nezajímaly. Neznal je a vůbec si nepřipouštěl myšlenku, že by to mělo být na závadu. Neviděl důvod, proč by vůbec měl něco takového znát. Znal svoji pravdu a ta mu stačila. Stejně jako staří mágové, třímající pevně ve svých rukách patent na vědění, si žil spokojeně ve svém světě mýtů, které mu dávají odpovědi na všechny otázky, a proto si vůbec si nepřipouští problémy vybočující z pevného a jasně definovaného rámce jeho myšlenkového světa. H.-ovými námitkami a argumenty se odmítl zabývat. Hovořil stručně a věcně. Spíše než udolat H. silou svých argumentů se jej pokoušel, za souhlasného přikyvování pléna, znejistit a zesměšnit překrucováním a rádoby vtipným glosováním jeho vlastních slov.
Bylo stále více zřejmé, že o podstatě problému předseda diskutovat nemíní. Nehodlá přistoupit na diskusi, zpochybňující už svojí podstatou pro něj zcela nezpochybnitelné pravdy. Něco takového by si nebyl ani schopen připustit. On, velekněz v chrámu vědy, denně konající obřady na počest všemocné bohyně zvané Rozum, velký inkvizitor bedlivě střežící čistotu věrouky, jediné správné vědecké metody, by měl připustit diskusi Metodu zpochybňující? To je přeci holý nesmysl! Metoda je nezpochybnitelná a ten, kdo se jí zpochybnit pokouší, je buďto člověk pomýlený a je třeba jej poučit, nebo šílenec, kterého je třeba umlčet. Diskuse se tak ukázala být zhola nemožnou. Předseda v samém zápalu svatého boje za vyšší pravdu, tu svoji pravdu, jaksi pozapomněl, že základem vědeckého poznávání světa, které je pro něj alfou i omegou a nad jehož dodržováním on a s ním i celá Komise bedlivě bdí, je právě diskuse. Otevřená diskuse, připouštějící více možností a ověřující jejich platnost.
Více možností. Více možných správných řešení. Něco takového není jeho mozek schopen ani připustit. Přírodovědné myšlení je konvergentní, směřující k jednomu cíli, jedinému správnému řešení. Ač přírodovědec předestírá řadu variant, mnoho hypotéz, cílem a výsledkem jeho práce je vždy odhalení jedné jediné hypotézy správné při současném nutném vyloučení všech ostatních coby pomýlených. Z plurality možností vybírá vždy jen tu jedinou správnou. Pluralita výsledků není v přírodních vědách možná. Zcela samozřejmě, aniž by o tom kdo kdy vznesl jakoukoli pochybnost, se očekává, že správné řešení je vždy jen jedno. Možností, že by jich mohlo být víc, se přírodovědec vůbec nezabývá. Pro něj je pravda pouze jediná a k ní jedině také směřuje jeho poznávání, celé jeho intelektuální úsilí. K ní se upíná celý jeho myšlenkový svět. Žije ve svém světě vědeckého mýtu a fanaticky odmítá vše, co se z něj vymyká.
Svět filozofie a humanitních věd vůbec je ale jiný. Humanitní myšlení je ze své podstaty divergentní, rozbíhavé. Jeho výsledkem je tvorba různých a leckdy navzájem dost odlišných, přesto však vždy rovnocenných, obrazů vnější reality. Pluralita možností. Pluralita výsledků. Pluralita pravd. Zatímco samo přírodovědné myšlení vede přírodovědce k příchylnosti k jednomu univerzálnímu dogmatu, humanitní myšlení vede člověka k tvorbě alternativy k dogmatu. To je patrně také jeden z důvodů, proč všechny totalitní režimy podporovaly přírodní vědy a potlačovaly vědy humanitní. Hlavním motivem nebyla jen potřeba technicky vzdělaných lidí pro posílení ekonomického potenciálu státu či vývoj a výrobu zbraní, nebo ostentativní nezájem techniků o věci společenské. Bylo tomu tak i proto, že přírodní vědy vychovávají lid k úctě k jediné pravdě, jedinému správnému řešení. Takto vychovaným mozkům už nedá tolik práce vnutit jako tu jedinou správnou pravdu vlastní. Co však s filozofem, který neumí vyrábět děla, neudrží pušku, zato však k předkládané pravdě vždy pohotově navrhne alternativu, nebo dokonce antitezi? Který má tendenci nesporné pravdy vždy relativizovat? Takový člověk je totalitnímu světu nebezpečný, proto také bývá mezi prvními, kteří jsou umlčeni.
Myšlenky táhly H.-ovi hlavou, zatímco vznešeným prostorem jednacího sálu se nesla ne příliš vznešená zesměšňující slova předsedy Tribunálu, doprovázená hlučnými projevy souhlasu jeho posluchačů v plénu. Více než o věcnou diskusi tu šlo už o jakousi exhibici předsedova ostrovtipu. Slovní hříčky a ironizující osobní výpady, tak ostře kontrastující s předstíranou důstojností.
Zesměšňování a trapné osobní výpady, zlehčování na akademické půdě. Invektivy a naprostý despekt k humanitním vědám. Něco takového H. už zažil. Kdysi dávno na univerzitě, v dobách svých vlastních studií. Studoval filozofii a fyziku. Tuto trochu netradiční kombinaci si zvolil vědomě. Už na gymnáziu jej obě disciplíny zaujaly. Dvě královské disciplíny. Jedna zkoumající myšlení a fungování přírody, druhá myšlení a fungování světa lidí. Jedna zkoumající tělo, fýzis, druhá moudrost duše, sófia. Každá z nich poskytuje jen dílčí pohled na již ze své podstaty mnohem složitější a komplexnější svět. Nazírání na tentýž svět z různých úhlů pohledu. H. chtěl získat pohled komplexní, humanitní a přírodovědný současně. Tříštění lidského vědění do izolovaných oborů, při němž lidé ztrácejí schopnost vhlédnout do oborů jiných, se mu jevilo jako zhoubné. Lidstvu je možná do jisté míry prospěšné, že má množství odborníků jen na určité věci, konkrétní úkony, pečlivé mravence, perfektní kolečka v ohromném soukolí lidského vědění. Avšak jen do jisté míry. Individualita člověka je tak degradována právě jen na ono kolečko v soukolí. Na dobře ovladatelný nemyslící stroj, precizně vykonávající jeden jediný úkon. Na koně, který aby se při práci nerozptyloval okolním světem, má klapky na očích. Něco takového H. z přesvědčení odmítal. Chtěl získat úplnější vzdělání, ne se stát oním příslovečným lékařem, odborníkem na levou nosní dírku, který ani neví, kolik prstů má člověk na noze. Programátorem, jehož svět končí na okraji klávesnice a jehož intelekt se nikdy nepovznese nad úroveň obrazovky. Pečlivě opracovaným šroubkem. Mravencem v lidském mraveništi. Jeho přáním bylo stát se člověkem v plné šíři jeho intelektu.
Volba oborů, kterou učinil vědomě, připadala ostatním dosti zvláštní. Nejednou se snažil své pohnutky vysvětlit. Záhy se však setkal s dvojím odlišným postojem. Ze strany filozofů slýchal slova uznání doprovázená konstatováním, že si vybral možná zbytečně složitou cestu k poznání. Uznání, že je schopen vstřebat tak diametrálně odlišné přístupy ke studiu jsoucna, doprovázené leckdy upřímným doznáním, že fyzika je pro ně nesrozumitelnou kabalou, které porozumět jim nebylo dáno. Ze strany fyziků však slýchal spíše slova nepochopení, proč ztrácí drahocenný čas studiem takových zbytečností jako je filozofie. Nerozuměli jí stejně tak jako filozofové fyzice, ale narozdíl od nich neviděli důvod, proč by se tím měl kdo zabývat. Filozofie nebyla v jejich očích ničím jiným než snůškou planých řečí. Z této strany zazníval mnohdy naprostý despekt. Nejen vůči filozofii, ale paušálně ke všem humídkům. Přezíravý postoj přírodovědců, nejen profesorů, ale i studentů, k vědám humanitním, měl svoji obdobu v přezírání jedněch oborů odborníky z oborů jiných. Takový postoj H. sám pro sebe označoval za oborový šovinismus. Šovinismus leckdy stejně nevybíravý a nesmiřitelný jako jakýkoli jiný, ať už národnostní, nebo náboženský. Zvláště nebezpečný, je-li spojen s fanatismem.
Během studií H. nabyl vytouženého dvojího pohledu na svět. Osvojil si dvojí způsob poznávání jsoucna. Možná právě tento dvojí pohled na jeden a tentýž problém jej dovedl k zájmu o otázky poznávání, ke gnozeologii. Po vysoké škole nastoupil do doktorského studia. Práci, jejímž jádrem byla povaha a mechanismus střetů odlišných diskurzů v minulosti, se věnoval s plným zaujetím. Po úspěšné obhajobě své disertační práce zůstal na katedře a rozšířil řady jejích akademických pracovníků. Záhy se stal uznávaným odborníkem v oblasti noetiky. Překvapoval svým nadhledem i schopností hledět na problém z různých úhlů. Současně z pozice filozofie i přírodních věd. Ve svých odborných studiích rozvíjel téma disertační práce. Fascinovala jej zlomová období vývoje lidského ducha, kdy proti sobě stojí dva odlišné způsoby myšlení, dva odlišné diskurzy. Otázka střetu diskurzů jej zaujala natolik, že se nakonec rozhodl si takovou konfrontaci názorů prakticky vyzkoušet. Otevřeně zpochybnil Metodu, jejíž nedotknutelnost byla již nějaký čas bedlivě střežena žárlivými zraky Komise.
Komise. Na jejím počátku stála soukromá iniciativa několika vědců, kteří chtěli ochránit vědu před pronikáním pavědeckých teorií. Vytvořili organizaci, která si za svůj cíl vytkla boj proti bludům a ohlupování veřejnosti. Jejich aktivity byly zpočátku dost nevinné. Sami se stylizovali do role bojovníků s větrnými mlýny, do role bájného krále Sysifa, odsouzeného navždy konat těžkou a zcela marnou práci. Původní dobrý úmysl však nakonec přerostl v něco docela jiného. Tak jako vždy, i v tomto případě byla cesta do pekel dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Duchovním otcům této zpočátku čistě privátní iniciativy se nakonec podařilo jejich hnutí institucializovat a vybavit jej pravomocemi k účinné ochraně vědy a veřejnosti před pavědeckými bludy, k dohledu nad dodržováním vědeckých zásad a postupů. Původně soukromá iniciativa několika jedinců tak přerostla v ohromný moloch, pečlivě vymezující cesty, jimiž se smí vědecké poznání ubírat, pečlivě svírající svobodu myšlení a slova do předem stanovených mezí.
Před Tribunál této Komise byl H. předvolán k zodpovědnosti za to, že se zpronevěřil zásadám a postupům vědy. Té vědy, která jej mateřsky přijala do své náruče a svěřila mu zodpovědný úkol vychovávat mladé lidi v duchu jejích zásad. H. měl v úmyslu vážené Komisi ukázat, že zásady vědecké práce nejvíce pošlapávají především sami její členové právě tím, že dusí svobodu myšlení a znemožňují otevřenou diskusi, bez níž je skutečná věda nemyslitelná. Že jsou to právě oni, kdo degradují vědu na prostoduché dogma. Nyní, když bylo už po všem, přelíčení skončeno a on znovu čekal v tichu a prázdnu chodby na verdikt, si mohl všechno v klidu zrekapitulovat. Bylo mu dáno plně pochopit, jak hlubokou pravdu měl jeho kolega, když jej upozornil na skutečnost, jež jemu samému tehdy unikala: totiž že cílem přelíčení před Tribunálem není přistoupit na diskusi a dát mu byť i jen nepatrně za pravdu, ale umlčet jej. Nyní chápal, že veškerá diskuse by byla beztak marná. Jak by za situace, kdy jej ani nepustili ke slovu a odmítali jej poslouchat, mohl oněm zaslepeným dogmatikům vysvětlit byť jen jednu jedinou jednoduchou věc. Třeba to, že jejich vědecké konstrukce, na které jsou tak pyšní, ve skutečnosti nezobrazují reálný svět, ale pouze jeho zjednodušený, aproximovaný, model. Přitom by vůbec nebylo nutné zatěžovat je poměrně komplikovanými Husserlovými vývody. Stačilo by připomenout jim dobře známé nedostatky Newtonovy mechaniky. Oné mechaniky, která sice stále platí – ale pouze při určitém zjednodušení reality. Aby se nám dobře počítalo, zjednodušujeme popis pohybu skutečného tělesa popisem pohybu hmotného bodu. Nekonečně malého bodu, který má hmotnost stejnou jako těleso samo. Tedy fikcí. Neméně fiktivní je však i newtonovský popis pohybu skutečných těles. Vždy něco pomíjí. Vedle této příliš zjednodušující mechaniky Newtonovy mají samozřejmě fyzikové ve svém arzenálu daleko sofistikovanější mechaniku kvantovou pro popis mikrosvěta částic a teorii relativity pro popis makrosvěta vesmíru. S mechanikou Newtonovou mají však to základní společné. Jsou to jen modely, které pouze přibližně odpovídají skutečnosti. Nepopisují však skutečnost samu. Navíc jsou tyto teorie navzájem neslučitelné. Dobře fungují samy o sobě, spolu se však nesnesou a jedna jediná kompaktní teorie, teorie finální, je zatím v nedohlednu. Dost možná je sama o sobě chimérou, nedosažitelným zbožným přáním. Nelze nakonec vyloučit ani možnost, že příroda sama se vzepře lidskému ideálu jedné pravdy a donutí vědce přijmout pluralitu pravd a teorií jako fakt.
Avšak i kdybychom takovou teorii měli, máme jistotu, že nebude zase jen přibližným modelem, který realitu nahrazuje, namísto toho, aby ji vysvětloval? Fyzika je, stejně jako matematika, vědou přísně logickou, avšak celá ta její logická struktura stojí na několika základních axiomech. Na výrocích, které jsou postulovány a o jejichž platnosti se nepochybuje. Výrocích, jejichž platnost nelze nijak doložit. Celá ta pečlivá logická konstrukce tedy spočívá na víře, že vše je tak, jak si to představujeme.
Vyslovíme-li postulát, že Bůh neexistuje, můžeme snášet hromady logických důkazů o jeho neexistenci. Bude-li však naším postulátem Boží existence, stejně dobře můžeme snést hromadu stejně logických důkazů svědčících o jeho existenci. Důkazů používajících tutéž logiku. Identickými postupy vytvořili matematici tři nezávislé geometrické modely. Postulujeme-li, že součet úhlů uvnitř trojúhelníku je roven právě 180°, vytvoříme přísně logicky stavěnou eukleidovskou geometrii. Zvolíme-li však jiný postulát, stejně oprávněný a stejně nedoložitelný jako ten předchozí, s toutéž logikou vytvoříme další rovnocennou neeukleidovskou geometrii. Dokonce dvě. První, kde součet úhlů bude menší než 180°, hyperbolickou geometrii Lobačevského, druhou, kde bude tento součet naopak větší, tedy eliptickou geometrii Riemannovu. Stačilo jen zpochybnit pátý Eukleidův postulát týkající se rovnoběžek a svět byl bohatší o dvě nové geometrické soustavy. Který z modelů je ten pravdivý? A není tato otázka nakonec už ze své podstaty zcestná?
Není nakonec zcestná i sama vědecká metoda, spočívající ve vytrhávání určitých částí reality z kontextu a provádějící jejich izolovaný popis? Popis izolovaného jevu, který však nikdy ve skutečnosti izolován od svého okolí není? Není už sama ze své podstaty pochybná vědecká mánie škatulkování neškatulkovatelného, umělé rozčleňování komplexní reality na díly, které jsou pak násilně, podle stanovených kategorií napasovány do předem zhotoveného myšlenkového rastru znaného systém? Opět by zde nebylo zapotřebí rozvíjet Bergsonovy teze v jejich plné šíři. Možná by stačilo poukázat na minulost. Na to, kterak se původně neškodná mánie evropského ducha vše rozdělit do pečlivě popsaných šuplíčků se nakonec zvrhla v jeden z nejhorších produktů evropského myšlení. Od pečlivého systému broučků a kytiček Carla Linné k pečlivému systému lidských ras Josepha Arthura Gobineau nevedla zas tak dlouhá cesta. Od tichého bláznovství, spočívajícího v napichování motýlů na tabla, po zapichování příslušníků méněcenných ras. Od disciplíny, ve které k vytvoření nové čeledi endemických živočichů leckdy postačí, aby nezbedné dítě utrhlo broučkovi nožičku, k rasismu, rasové nesnášenlivosti, k šoa.
Cílem H.-ova snažení bylo zpochybnit paradigma současné vědy. Přimět jeho fanatické stoupence k otevřené diskusi. Byl předvolán před Komisi vědců, by se zodpovídal ze svých – z jejich úhlu pohledu – bludů. Vedl s nimi polemiku. Argumentoval věcně a logicky. Oni však také. Kdo z nich měl tedy pravdu? Paradoxně – obě strany. V rámci svého diskurzu měli členové Tribunálu zcela nezpochybnitelnou pravdu. V rámci toho svého ji však měl i H. Rozdíl spočíval ve východiscích. Obě strany stály na svém břehu. Jejich boj připomínal situaci dvou lidí, kteří stojí naproti sobě na dvou březích řeky a přou se, kdo z nich stojí na druhé straně řeky. Ten na pravém břehu tvrdí, že druhý břeh je ten levý, zatímco ten na levém břehu je přesvědčen, že druhý je břeh je ten pravý. Pravdu mají oba. Ze svého úhlu pohledu.
Na jedné straně realista Hus, proti němu učený sbor nominalistů. Na jedné straně církevní otcové, na druhé Galileo. Učení teologové, zcela přesvědčení o tom, že Bůh je všemocný a lidskému rozumu nedostupný. Snahu vtěsnat Boha do těsné krabičky lidského rozumu jim připadala stejně pošetilá, jako snaha chlapce, který chtěl vtěsnat moře do malého důlku na pláži. Jak by mohl člověk pochopit Boha? Vždyť je to stejný nesmysl, jako kdyby si dveře troufaly pochopit člověka, svého stvořitele. Rozum vnímali jen jako projev lidské pýchy, jako mámení pekel. Moudrý člověk podle nich přijímá pravdu zcela nezpochybnitelnou, zjevenou, danou mu přímo Bohem. V rámci svého paradigmatu měli nepochybně pravdu. Proti nim stanul Galileo, právě takový pošetilec, který vyšel z předpokladu, v jejich očích samozřejmě naprosto zcestného, že stvořil-li Bůh člověka k obrazu svému, vybavil jej i rozumem k obrazu svému a tímto rozumem člověk může dílo Boží, tedy svět, poznávat. Může se na něj jako na dokonalé dílo Boží plně spolehnout. Ze své pozice měl rovněž pravdu. Jediné, v čem se Galileo možná mýlil, byla osoba, která člověka vybavila rozumem. Byl to opravdu Bůh? Nebo ďábel v podobě hada? Či sám Bůh v podobě ďábla, důsledně sledující svůj nevyzpytatelný zájem?
V okázalém prázdnu chodby, teatrálním tichu nekonečného čekání, napadalo H. všelicos. Není pochyb o tom, že Tribunál shledá jeho názory pochybnými. Nezbývá než se rozhodnout, co učiní. Odvolá své učení a stejně jako Galileo si bude dál myslet svoje? Nebo bude demonstrativně trvat na svém a nechá se zničit jako Giordano Bruno? Bude pak možná morálním vítězem procesu, dějiny mu třeba jednou dají za pravdu, avšak jeho dosavadní život skončí. Bude umlčen. Musí se rozhodnout.
Věda a náboženství. Dvě rovnocenné myšlenkové soustavy, vycházející z odlišných axiomů a dospívající k závěrům, které lze akceptovat buď rozumem, nebo vírou. První se více opírá o rozum, druhá o víru. To však neznamená, že obě neznají polohu opačnou. Církevní otcové stavěli své důkazy navýsost racionálně, zatímco mnozí vědci postupují zcela dogmaticky v duchu své víry. Ani rozum, ani víra nejsou zavrženíhodné. Jsou to dva rovnocenné přístupy ke skutečnosti, ke světu. Zavrženíhodný je fanatismus, nekompromisní prosazování své pravdy za každou cenu. Nesmiřitelné potírání všeho, co nelze do ní napasovat. Zaslepenost. Omezenost. Hloupost.
H. nikdy nevěřil v existenci Boží. Nebyl však ani ateistou, tedy člověkem pevně věřícím v Boží neexistenci. Ač sám si představoval svět spíše bez Boha než s ním, vždy mu byl sympatičtější liberální katolík než ortodoxní ateista. První totiž aspoň není fanatickým zastáncem své víry.
Věda a náboženství. Věda, stejně jako křesťanství, představovaly svého času ohromný pokrok lidského ducha. Obě myšlenkové soustavy však v průběhu věků zkostnatěly. Zvrhly se v rigidní dogmata, neschopná do sebe pojmout cokoli nového. Cokoli vybočujícího z jejich pečlivě vyznačených cestiček. Obě stvořily své instituce nemilosrdně stíhající odpůrce, své inkviziční tribunály. Současná věda volí, pravda, o něco mírnější prostředky k umlčování svých odpůrců než svého času církev svatá, zostuzení namísto smrti, jsme přeci jen o pár století dál, ale princip zůstává stejný. Lpění na rigidním dogmatu, neochota připustit ke slovu jiné paradigma. Čas však neúprosně plyne a stejně tak jako ukončil éru křesťanského universalismu, zúčtuje i s érou universalismu scientistního. Onoho universalismu, bez nějž si dnes většina lidí neumí svět ani představit. Stejně tak jako si dřív lidé neuměli představit svět bez křesťanství. Chce-li však věda, jako svého času křesťanství, obstát tváří v tvář nové realitě, musí se stejně jako křesťanství otevřít svému protivníkovi. Liberalizovat se. Připustit jinou možnost, její právo na existenci. K tomu má však nyní věda, ztělesněná Komisí, bedlivě bdící nad správností scientistní věrouky, ještě hodně daleko. Mnohým jejím koryfejům je vlastní dogmatičnost středověkých otců inkvizitorů. Pevně věří své pravdě a jinou neuznávají.
To čekání bylo opravdu nesnesitelně dlouhé. Obludné tiché prázdno chodby, prostota dřevěné židle, konfrontovaná s okázalostí stěn, laciný pokus o efekt, který nevyšel. Naopak, H. tak získal dostatečný prostor k tomu, aby si utřídil a ujasnil své myšlenky. Nyní už mu zbývá jen se rozhodnout, co učiní. Na jakou hru přistoupí? Galileo Galilei nebo Giordano Bruno? Panna nebo orel?
Brána pekel se dala znovu neslyšně do pohybu. Křídla se rozestupují. Co jej nyní čeká? Verdikt. Odvolá, nebo přijme trest? Věčné dilema. Musí se rychle rozhodnout. Brána již zeje dokořán. Tribunál povstal. Čeká se už jen na něj. H. vykročil se vztyčenou hlavou. Jen ten nápis tu chybí, pomyslel si při pohledu nad veřeje.
Naděje zanech, kdo mnou ubírá se.