Křížová cesta

Silnice šplhala od návsi kamsi vzhůru do polí. Za posledními domy se zařízla do svahu. Z obou stran ji lemoval skalnatý sráz. V místě, kde se skalní stěny nejvíce rozestupují, zahlédl upravené odpočívadlo s několika lavičkami, okrasnými keři a květinami, vysázenými ve vydlabaném kmeni. Malé parkoviště bylo prázdné, nikde nikdo. Zaparkoval a vystoupil. Dál pokračoval pěšky. Vydal se zpátky k posledním domům vesnice. Než se k nim přiblížil, přešel silnici na druhou stranu. Cestou z okénka zahlédl dvě dřevěné sochy. Zvědavost mu nedovolila nezjistit, co představují. Malá informační tabule jej hned uvedla do obrazu. Léta Páně tisícího sedmistého padesátého osmého se právě v těchto místech střetla, během Sedmileté války, císařská vojska s armádou pruského krále Friedricha II. Velikého. Císařským velel slavný vojevůdce Ernst Gideon Laudon, původem také Prušák, pruské vojáky vedl do boje sám král. Nyní tu stojí oba hlavní protagonisté střetnutí proti sobě v podobě dřevěných soch. Tabulka neuvádí, kdo v bitvě zvítězil. Nepochyboval však, že ať zvítězil kdokoli, zůstalo tu po bitvě spousta mrtvých a zmrzačených. Snad právě ty má připomínat kříž, vztyčený více než století poté nahoře na skále a shlížející odtud do daleka.
Vrátil se na původní stranu silnice a pokračoval dál směrem k vesnici. Na prvním rozcestí zamířil mezi domy úzkou uličkou doleva. Ulička se záhy proměnila v pěšinu, klesající loukou k lesu. Minul jej a stanul na dalším rozcestí. Mnohem širší a upravenější cesta stoupala vlevo do úbočí, směrem doprava pokračovala dále do údolí, jeho směrem. právě v okamžiku, kdy mu přišlo, že jsem už příliš dlouho a počaly se jej zmocňovat pochybnosti, zda nezabloudil, probleskla mu skrze holé větve stromů vstříc modrobílá fasáda kaple. Na pěšině a trávě podél ní se stále ještě držel ve stínu údolí sněhový poprašek. Jediný sníh, který za celou zimu spatřil. Až k nim do města nedorazil. Minul kapli Panny Marie Lurdské a stanul na pečlivě udržovaném prostranství, sevřeném zalesněnými svahy. Malý bazének, nyní prázdný, s moderní plastikou ve svém středu, litinové pítko, opodál pomník místního faráře, jenž se zasloužil o vznik tohoto poutního místa, hned naproti lurdské jeskyni se zázračnou studánkou. Vedle ní kříž a na samém konci dřevěný altán. Udržovaný trávník, upravené okrasné keře, dokola lavičky zvoucí k posezení. V létě tu musí být docela živo, pomyslel si, ale nyní, na rozhraní zimy a jara, tu byl zcela sám. Pohltilo jej naprosté ticho.
Překročil potok, oddělující ploché dno údolí od strmého svahu. Vydal se lesní pěšinou, stoupající šikmo po úbočí. Brzy stanul u prvního zastavení křížové cesty. Cihlová kaplička s kamennými ozdobnými prvky, segmentový štít podepřený iónskými sloupky, ve výklenku barevný reliéf. Na desce pod kamenný oltáříkem vytesaný nápis, komentář k výjevu. Ubíral se vzhůru k dalším zastavením a přemýšlel, čím jej poutní místa tak přitahují. Věřícím není a nikdy nebyl. Vlastně není ani pokřtěný, jako jediný z rodiny. Babička, hluboce zbožná, mírná a laskavá žena, to nesla velmi těžce, ale v jeho případě nedokázala prosadit svou vůli. Starší bratr a sestra pokřtěni byli, v jeho případě si ale táta postavil hlavu a řekl, že nevidí důvod, proč by za takový nesmysl měl vyhazovat peníze. Děda, velmi impulzivní protiklad laskavé babičky, si postavil hlavu také. Řekl, že v takovém případě se na to vykašle a nic zařizovat nebude. A nebylo nic.
Když jako malý kluk trávil prázdniny u babičky…asi by se mělo říct u babičky a dědy, ovšem s dědou k sobě chovali tak silné vzájemné antipatie, že se mu, jak jen to bylo možné, v jejich domku na okraji městečka vyhýbal, a tak prázdniny opravdu trávil u babičky. Tak tedy, když jako malý kluk trávil prázdniny u babičky, brávala jej s sebou do kostela. Snad se tím před tváří Boží pokoušela odčinit své selhání. Nijak mu to nevadilo. Rád si prohlížel obrazy. To, že obraz Nanebevzetí Panny Marie je dílem významného barokního malíře Michaela Leopolda Lucase Willmanna, se ovšem dozvěděl a dokázal ocenit až mnohem později. V době, kdy se kostely začaly zamykat a znovu si jej prohlédnout už neměl příležitost.
Jednou jej babička vzala v neděli ráno s sebou na bohoslužbu. Vstával sice nerad, ale návštěvu kostela vnímal jako přijatelnější variantu než nutnost trávit ráno společně s dědou, jenž do kostela coby starý komunista a správný neznaboh nikdy nechodil, byť hlubokou víru své ženy toleroval. Cupital vedle ní do kostela a ještě netušil, že to, co tam zažije, jej ovlivní na celý život. Když ten pán vepředu na balkónku konečně dopovídal, sestoupil a začal všem rozdávat do pusy oplatky. I babička si pro jednu došla. Jemu to ale zakázala. Nařídila mu, aby zůstal na místě a na vysvětlenou dodala, že on tělo Páně přijímat nesmí, protože není pokřtěný, a tudíž není ani křesťan. Seděl sám na lavici a hleděl na záda ostatních, kteří se řadili v prostřední uličce. Smutně sledoval babičku, jak zvolna postupuje dopředu k tomu pánovi, co rozdává oplatky, které on nesmí ochutnat. Po chvíli se mu ztratila z dohledu. Seděl tam sám a uvědomoval si ve své dětské hlavičce, že je jiný než ostatní. Je tím, kdo nesmí ochutnat oplatku. Hleděl na záda věřících a docházelo mu, že zkrátka není jedním z nich. Postupem času si navykl vnímat křesťany jako ty druhé. Ty, kteří se k němu obrací zády.
Pěšina lemovaná jednotlivými zastaveními křížové cesty opustila les. Na mýtině se obracela ostře zpátky a šplhala dál do svahu. Konec křížové cesty se opět uchýlil do stínu stromů. Čtrnácté zastavení a o kus dál do svahu zapuštěná kaple Božího hrobu. Čtvero dórských sloupů nesoucích tympanon s letopočtem 1891, pod ním uzavřený vstup do kaple.
Vzpomněl si, jak několik let poté babičce své zklamání bezděčně oplatil. Cestou z kostela, kam ji od té doby doprovázel jen na modlitbu, ale nikdy již na bohoslužby, mu vyprávěla o tom, jak Kristus Pán zemřel na kříži, byl pohřben, potom ale vstal z hrobu, konal zázraky, a nakonec vystoupil na nebesa. Chvíli jí trpělivě naslouchal, ale pak ji pohoršeně zarazil: „Ale babi, já už chodím do školy a na pohádky jsem už velký!“ Zklamaně si povzdechla a napříště se vzdala jakékoli snahy o náboženskou výchovu svého nepokřtěného vnoučka. Přesto jej měla ráda a jako laskavá, mírná a milující babička se mu natrvalo zabydlela v paměti.
Od kaple Božího hrobu sešel po schodech k mostku. Znovu překročil potok a ocitl se na prostranství před modrobílou potní kaplí. Nikdy se nepovažoval za křesťana, natož za katolíka, přesto kostely, kláštery a poutní místa navštěvoval rád. Dlouho si svoji zálibu vysvětloval láskou k výtvarnému umění. Moderní člověk, racionalista, liberál, který nalezl zalíbení v prastarých románských klášterech, gotických katedrálách a barokních poutních komplexech. V barokní plastice plné emocí, v šerosvitu barokních obrazů. Jenže tahle křížová cesta vznikla až na konci 19. století. Nevyniká tedy starobylostí ani výraznou uměleckou hodnotou. Přesto se mu zde líbilo. Vnímal, že jej okouzluje především atmosféra místa, onen pověstný genius loci. Usadil se na lavičku, zavřel na chvíli oči a vnímal jen ten téměř nadpozemský klid.
„Hledáte tady cestu ke spáse?“
Překvapeně otevřel oči a pohlédl na muže, jenž seděl na lavičce vedle něj. Tmavé oblečení, nevýrazný obličej, neurčitý věk. Přesně ten typ člověka, jehož podobu si nejsme později schopni vybavit. Neslyšel jej přicházet, což ho poněkud znejistilo. Jak dlouho tu seděl se zavřenýma očima? Měl dojem, že jen chvilinku.
„Ani ne,“ zmohl se jen na neurčitou odpověď.
„Vy patrně nejste věřící,“ odhadl Neznámý.
„To nejsem.“
„Nevykládejte si to nějak špatně,“ navázal Neznámý po krátké odmlce pohlédl mu do očí, „jen by mě zajímalo, co Vás tedy přivádí do těchto míst?“
Nevěděl, co má odpovědět. Sám to netušil. „Snad jejich atmosféra? Ten úžasný klid,“ opsal rukou široký oblouk.
Neznámý se pousmál. „Nevěřící, jenž hledá klid v poutním místě. Nebo snad azyl před vnějším světem. Útěchu. Není to tak trochu protimluv?“
„Možná ano,“ připustil. Za normálních okolností by otrapu, který jej ruší, snadno elegantně odbyl. Neznámého však z neznámého důvodu za otrapu nepovažoval. Navíc v jeho přítomnosti cítil nutkavou potřebu hovořit čistou pravdu.
„Čím si ten rozpor vysvětlujete?“ Neznámý na něj nijak nenaléhal, přesto mu chtěl odpovědět. Nebo spíš sám sobě?
„Opravdu nevím,“ promluvil po chvíli. „Mám tahle místa opravdu rád. Okouzluje mě jejich atmosféra. Nejsem sice věřící, ale cítím velmi intenzivně, že k téhle zemi patří. Stejně jako kostely a vyzvánění jejich zvonů. Kapličky a křížky ve volné krajině, Boží muka. Dotvářejí její charakteristický ráz. Jsou součástí její kulturní identity. Nedílnou součástí paměti země, která je mým přirozeným prostředím, mým domovem.“
„Součástí kulturní identity této země je ale i křesťanská víra, duchovní obsah oněch vnějších znaků, které jste zmínil,“ namítl Neznámý. „Proč tedy odmítáte samu víru?“
„Není tomu tak, že bych ji odmítal z principu.“ Pečlivě volil slova, aby Neznámému sdělil to, co cítí, opravdu co nejpřesněji. „Spíše k ní pociťuji nechuť.
„Nechuť?“
„Ano, nechuť. Víra totiž lidi často svede k schematickému, někdy až dogmatickému uvažování a intoleranci. Zaslepenost končívá nenávistí k těm, kteří vyznávají jiné hodnoty. Vlastně nemusí být zas až tak moc jiné. Ve jménu Boží lásky lidé fanaticky nenávidí i ty, kteří téhož Boha uctívají jenom trochu jinak. Stačí se jen podívat na dějiny. Bylo v nich snad málo mrtvých? Obyčejných lidí, kteří byli krutě povražděni ve jménu Kristova učení o lásce k bližnímu? Co jiného byly všechny ty náboženské války, jimiž evropské dějiny doslova přetékají? Nakonec se ani nemusíme obracet do tak dávné minulosti. Pomiňme teroristické útoky islámských fundamentalistů, k nimž snad ani není třeba cokoli dodávat. Zůstaňme klidně dál na půdě křesťanství. Ve jménu obrany tradičních hodnot mnozí věřící u nás nepřipouštějí možnost rovnocenných sňatků pro stejnopohlavní páry. Jsme jednou z posledních evropských zemí, která tuto menšinu právně diskriminuje. Kuriózní je, že k tomu dochází v zemi, kde lidí, kteří se hlásí ke křesťanské víře, není o mnoho víc než homosexuálů. Jedna menšina si tu osobuje nárok upírat občanská práva jiné menšině. Upírat práva svým bližním, které by měli dle svého učení milovat. Čím to zdůvodňují? Hodnotami. Morálkou. Jak můžou hovořit bez uzardění o morálce stoupenci katolické víry, jejíž církev svatá je tak prolezlá skandály s pedofilními kněžími? Která proslula pokryteckým zamlčováním a přehlížením nejen morálních pochybení, ale i zločinů ve vlastních řadách? Církev, jenž se leckdy více stará o majetek než o cokoli jiného. Já vím, teď mi řeknete, že církev je nedokonalá, protože jde o dílo lidí, lidé jsou nedokonalí a chybují. Není nakonec ale jejich největší chybou, ptám se, právě ona víra? Institucializovaná neschopnost o věcech kriticky přemýšlet?“
„Myslíte to tak, že kdyby se lidé řídili výlučně rozumem, nestali by se z nich nikdy dogmatičtí fanatici?“
„Přibližně tak.“
„Soudíte tedy, že ve jménu rozumu nebyla v historii lidstva spáchána žádná zvěrstva?“
„No,… to vlastně byla,“ připustil váhavě. Před očima se mu mihl obrázek gilotiny na pařížském náměstí Concorde, která v jedné fázi francouzské revoluce sekala hlavy jejích skutečných i domnělých odpůrců téměř v rytmu srdečního tepu, jak trefně poznamenal jeden britský novinář. A pak také katakomby na jižním okraji centrální Paříže, plné lebek popravených. Výmluvné svědectví fanatismu revoluce, jež nahradila křesťanství kultem Rozumu.
„Že se žádný dogmatik nikdy nedovolával rozumu a neomlouval jím i ty nejhorší zločiny? Co třeba takový Maximilien Robespierre? Nebo ruský šlechtic Uljanov, známý pod přezdívkou Lenin?“
„Asi máte pravdu.“
„Možná naoplátku namítnete, že tito lidé z rozumu učinili fundament víry a dopouštěli se tudíž stejné chyby, jako jejich teističtí předchůdci, současníci i následovníci. Věřili, namísto aby mysleli. Řekněte mi ale sám, copak se lze v životě řídit výlučně rozumem? Je snad lidská bytost tvořena jen rozumem? Lze snad na rozumu stavět kupříkladu vztah dvou lidí? Na pouhém chladném kalkulu?“
„To jistě ně.“
„Čistě racionálními algoritmy se řídí počítač, robot, ale ne člověk, jehož bytost má přeci i další rozměry.“
„Samozřejmě. To nepopírám.“ Přesněji řečeno, neměl ani, co by k tomu mohl dodat. Popírat lidské emoce, přátelství, lásku, které stojí na důvěře, tedy na víře, a padají s její ztrátou, to opravdu neměl v úmyslu.
„Neste věřící,“ pokračoval Neznámý nevzrušeně, „přesto přicházíte do těchto míst. Jistě ne z racionálních důvodů. Něco tu hledáte, ale rozum to není.“
„Zjevně ne.“ Cítil, že Neznámý má nad ním navrch. Soustředěně proto přemýšlel a hledal slova, aby jeho odpovědi nebyly triviální. Taková však jako naschvál nenacházel, a tak zvolil obvyklou taktiku debatéra, jenž se ocitl v úzkých. Pokusil se změnit téma hovoru.
„Vy jste kněz?“
Neznámý se pousmál a odpověděl rovněž otázkou: „Ke kněžím cítíte také nechuť?“
„Vůbec ne,“ odpověděl popravdě. „Právě naopak. Kněze vnímám jako nositele moudrosti. Přestože jsem v životě hovořil mezi čtyřma očima jen s jedním. Na svatbě své sestry. Byla to taková ta typická venkovská svatba. V kostele, za účasti celé vesnice. Pana faráře po obřadu rovněž pozvali na hostinu. Usadili jej na čestné místo a prokazovali mu všemožně úctu. Pohovořil se všemi. Nakonec vyšla řada i na mě. Po pár větách vyrozuměl, že víra mi nic neříká, zato mám rád výtvarné umění. Stočil hovor tímto směrem. vyprávěl mi o kostele sv. Václava v Letohradě, o barokních štukách, které vytvořil Giovanni Maderna.“
„Myslíte, že byl moudrý?“
„Myslím, že ano.“
„Podle čeho se pozná moudrý člověk? Co to znamená být moudrý?“
Zamyslel se, aby Neznámému odpověděl co nejvýstižněji. „Moudrost je v mých očích soubor vědomostí, dovedností, ale také schopnosti nadhledu, sebekritiky, empatie a shovívavosti k nedostatkům druhých. Takoví jsou v mých očích kněží. Nebo by alespoň měli být.“
„Kladete na kněží skutečně hodně vysoké nároky,“ pousmál se znovu Neznámý. „Pozapomínáte, že jsou to také jenom lidé. Nicméně, ten váš kněz hovořil o barokních štukách a možná i obrazech. Opravdu to byl projev té moudrosti, jak jste ji definoval?“
„No, spíše vlastně vzdělání,“ připustil. „Jeho moudrost spatřuji v tom, že odhadl, o čem s ním budu chtít hovořit. Shovívavě mi vyšel vstříc, abych nezůstal stranou. Nevnucoval mi svá témata.“
Fascinovalo ho, jak jej Neznámý svými otázkami nutí přemýšlet a odpovídat si sám. Kdyby to byl nějaký duchovní, jak se původně domníval, nejspíš by mu servíroval hotové odpovědi, ne otázky.
„V jakém vztahu jsou, podle vás, moudrost a vzdělání? Postačuje vzdělání k dosažení moudrosti? A jakou roli v tom sehrává inteligence?“
Neznámý byl neodbytný. Nezbývalo než se nad otázkami zamyslet a pokusit se je zodpovědět. Jemu, ale vlastně především sám sobě.
„Inteligence je předpoklad. Předpoklad vzdělání. Sama o sobě však nestačí. Pouhá inteligence člověka nikam nedovede. Vzdělání vyžaduje stejnou měrou i píli. Pouhé nadání pro hudbu z nikoho hudebníka neučiní. Ne nadarmo se říká, že hra na hudební nástroj, to je deset procent talentu a devadesát procent dřiny. Leckdy lze jisté úrovně vzdělání dosáhnout i bez nijak závratně vysoké inteligence. Samo vzdělání ale není oním pomyslným vrcholem. Cílem, k němuž je třeba směřovat. Je pouze nezbytnou etapou, metou, které člověk musí dosáhnout, ale neměl by se na ní zastavit. Naopak by měl vynaložit veškeré úsilí a vlohy k tomu, aby pokračoval v cestě dál. K cíli, kterého možná nikdy nedosáhne, ale stále by jej měl mít před očima a snažit se k němu co nejvíce přiblížit.“
„A tím cílem je moudrost.“
„Právě tak jsem to myslel.“
„Není ale tento cíl identický s tím, co věřící běžně nazývají Bůh?
Otázka jej zaskočila. Nikdy jej nenapadlo takhle o tom uvažovat. Zahleděl se před sebe, přes vzorně upravené prostranství k modrobílému průčelí poutní kaple. Dlouze se zamyslel. Opravdu jej nikdy nenapadlo o tom takhle uvažovat, ale musel uznat, že otázka je to dobrá. Z Neznámého zřetelně promlouvalo to, před čím jediným v životě choval respekt. Nikdy se nedostavil, ať už stanul tváří v tvář aroganci moci, pýše majetku a postavení, akademické povýšenosti, nebo tuposti hrubé síly. Respekt cítil jen před hloubkou lidské moudrosti. Setkával se s ní však málokdy. Došlo mu, že Neznámý je jejím nezpochybnitelným nositelem. Nic mu nevykládal, nevnucoval, s hlubokým porozuměním pouze kladl otázky. Otázky, které jej dovedly k odpovědím, na které by možná jinak ani nepřipadl. Znamená to tedy, napadlo jej, že projevem moudrosti není servírování odpovědí, ale právě naopak kladení dobrých otázek?
Otočil se, aby Neznámému sdělil, že dle jeho náhledu právě on naplňuje jeho ideál moudrosti. Vedle bylo ale prázdno. Neznámý zmizel. Zůstal po něm pouze ve vzduchu viset velký otazník.