(Časem se snad něco najde...)

Psal se rok 1724 a léto se pomalu chýlilo ke konci. Henri Lambert na svém panství v Clermont pobýval již čtvrtým rokem. Co pobýval! On se zde skrýval před veřejností a hlavně před spravedlností. Ačkoli od onoho osudného dne uplynulo několik dlouhých let, stále se nemohl odhodlat vrátit se zpět do Paříže. Nejspíš by už se ani neměl vrátit kam. Jistě jej považovali za mrtvého. Ani Marietta si na něj nejspíše nepamatuje. Marietta. Celým jménem Marietta Clemence du Guesclin.

Ustal v opečovávánísvých růží, lásky, jež mu byla oporou v těch nejtěžších chvílích, kdy lidé už zklamali. Pokoušel se vybavit si její tvář, ale nedokázal si vzpomenout ani na barvu očí své milenky. Potřepal hlavou, jakoby se chtěl zbavit obtížného hmyzu, jenž se mu usadil na čele a spíš pro sebe prohodil:
"Už je to dávno, další jedna kapitola mého mizerného života je pryč. Proč se vracet?" a dál nerušeně pokračoval v započaté práci; nu, řekněme spíše zálibě, vášni. Jen růže mu dávaly, co marně hledal u lidí. Byly tiché a nikdy neodporovaly ani se nevyptávaly, to mu imponovalo. Ne jako Marietta, která vždy měla co říct k tomu, co dělal. Nikdy se jí nelíbilo jeho zaměstnání. Pohrdlivě mu v některých chvílích říkávala "úředníčku pokladníčku". Kysele se ušklíbl a k růžím syknul:
"Ani tady mi pokoj nedá, mrcha hamižná, sobře, že si ji nechal ten arogantní hejsek Auguste. Co bych si tu s ní počal?", odložil zahradnické nůžky do košíku a pomalu zamířil k zámku.

Stmívalo se dávno už minula doba večeře.
"To zas bude Jeanne nabroušená, kde jsem se zapomněl. Nu co, ryba se může jíst i studená, mrtvá a upečená mi už beztak nikam neuplave", uchichtl se v duchu a nevědomky se usmál. Jeanne byla jeho stará komorná, když byl malý, sloužila u nich jako pokojská a často si ho brávala na kolena a vyprávěla mu pohádky. Vždycky pro ní bude tím malým, všetečným chlapečkem, i když už překročil věk třiceti jar. V zámku už rozsviceli svícny, když ukládal košík do komůrky v přízemí. V hale málem vrazil do Monique, nejmladší a také nejpřitažlivější své pokojské. Pokývnul hlavou na omluvu a zamyšleně pokračoval v cestě do jídelny. Nemohl si ale odpustit se otočit po její vilné postavě. Až na schodech si povšimnul, že je zde nebývale rušno.

To už se k němu však hrnul Pierre, jeho dlouholetý přítel, ketrého poznal ještě za studií. Snad jediný jeho oprvadový kamarád. Nezřeknul se ho ani tehdy, když se provalila finanční aféra, v níž měl Henri pořádně prsty. To byl právě důvod, proč opustil Paříž. Během oné sychravé noci potají odjel z města a jednou provždy sprovodil ze světa svou pravou existenci - Jeana Lucase Malevila, vysokého bankovního úředníka. Od té doby si říkal Henri Lambert, rentiér, majitel zámku Clermont.

Avšak minulost ho pronásledovala i zde, ještě pořád si zcela nezvykl na svou novou identitu. Stávalo se mu, ale opravdu již jen zřídka, že nereagoval, když ho okolí oslovovalo Henri. Stále čekal na Lucase, možná Jeana. Jean, nenáviděné jméno po nenáviděném otci, jehož Henri nikdy nepoznal. Opustil matku krátce poté, co Henri přišel na svět a nikdo už o něm neslyšel. Šuškalo se, že prý žije kdesi na jihu, snad v Marseille, ale kdoví. Nikdy se svého syna nepokusil vyhledat a ani Henri nestál o setkání s tím "hadem".