Velký inkvizitor

Velký inkvizitor

Tmu protnul jasný záblesk světla. Kolem jeho těla šlehají do výše plameny. Už jen okamžik a oheň pekelný ho zahubí. Slyší sám sebe , jak zoufale volá, ale pomoc nepřihází.
V zoufalství křičí: ,,Proč zrovna já můj pane?“
Probuzen z hrozného snu posadil se don Gonzalo , hrabě Montecuccoli na svém loži. Celý se chvěje hrůzou z opakující se noční můry.
Co to má vše znamenat?
Proč zrovna on, jeden z nejvěrnějších synů církve svaté v této bohem zapomenuté zemi je pronásledován těmito nočními výjevy. Pomalu vstane a vyhlédne z okna své residence.
Vidí dlouhou ulici Hertogenbosche, tohoto bohatého flanderského města, které bylo pravým klenotem v koruně moci jeho pána krále španělského. Jen ti lidé tam dole, ti mu dělají starost. Tolik hereze a chybného učení o víře, nenajdeš na žádném jiném místě na Světě.
Pravá zbožnost zde prakticky neexistuje a věrnost církevnímu otci z Říma se dá vynutit jen zbraněmi španělského krále. A don Gonzalo , hrabě Montecuccoli ví o co se jedná. Je totiž provinciálem řádu Dominikánské řehole ve španělském Nizozemí ,jak se v těchto pohnutých časech Flandrům říká.
Už jen prostý překlad z latiny vysvětluje poslání řádu.Domini canes znamená v doslovném překladu psi Páně. Gonzalo vede svojí smečku do boje s herezí bez jediné stopy slitování. Celé okolí si s hrůzou v hlase vypráví o strašlivých činech nelítostného inkvizitora.
Nakonec množství hranic na nichž vyhasl život kacířů vydal za všechna slova. Nikdo v celém Hertogenboschi neznal, dne ani hodiny, kdy u jeho dveří zastaví jeden z členů smečky dona Gonzala v doprovodu vojáků španělského krále. Další jeho cesta pak vedla do sklepení rezidence provinciála a pak přes právo útrpné na hranici, kde očistný oheň měl vrátit duši nebožáků do lůna matky církve.
Alespoň tak by to mělo být, ale don Gonzalo začíná pochybovat.
Snad je to i důsledek mnoha nocí beze spánku i nocí kdy ho ze snění probouzeli noční můry. Únava přináší zlobu. A zloba plodí nenávist.
Jaké je to tady všechno ničemné.
Neustálé deště a zima.
Obrovský rozdíl s jeho rodným městem Cartagena na samém jižním cípu Iberijského poloostrova. Tam se před čtyřiceti pěti lety narodil jako druhý syn dona Felipeho , hraběte Montecuccoli a hraběnky Johany Olivares. V prvních pěti letech života nic nenasvědčovalo tomu jaká duchovní kariéra malého Gonzala očekává. Osud vzal na sebe podobu nemoci jeho staršího bratra a dědice panství Felipeho. Horečnatá choroba ničila tělo i ducha sedmiletého hocha. V nouzi nejvyšší se otec s matkou obrátili k bohu se zvláštním slibem.
Pokud ten uchová život prvorozeného, věnují Dominikánům svého druhorozeného.
Zdálo se, že bůh tento výměnný obchod přijal. Felipe se zotavil a Gonzalo odešel do kláštera. Je jasné, že úděl malého hocha mezi mnichy nebyl lehký, ale bohatství a urozenost jeho rodičů činilo život v klášteře docela snesitelným. Patnáct let studií učinilo Gonzala jedním z nejvzdělanějších lidí ve Španělsku. Rychle postupoval po žebříčku řádové hierarchie a právě tento vzestup ho zavedl do Flander. Z počátku se snažil naplnit své představy mírnou a lidskou politikou.
Ale vše bylo marné.
Kacířská zatvrzelost vyvolávala hněv pravověrného katolíka a tak začal vykořeňovat herezi a odpadlictví ohněm a mečem. I když mu titul velký inkvizitor nenáležel , nikdo mu jinak neřekl. Tak velký strach se kolem jeho osoby rozvířil. Don Gonzalo odvrátil svůj pohled od okna a zazvonil na zvonek u svého lože.
Do místnosti vstoupil jeho tajemník , páter José a osobní sluha Baltazar Juniga.
Páter byl jeho zpovědníkem i důvěrníkem v jedné osobě. Znal ho už déle než patnáct let.
A jeho tvrdost a fanatická víra vedli jeho kroky hlavně v poslední době.
To Baltazar byl laik. Katolík spíše chladný. Dona Gonzala doprovází od chvíle, kdy ten odešel od rodiny a vstoupil do kláštera.
Dominikánský provinciál během let zapomněl na rodiče. Jeho jedinou rodinou byl vždy Baltazar Juniga. Sluhův velký vliv klesl až zde ve Flandrech. Hlavně po svatbě s Elenou van Baytechen, která těsně před sňatkem opustila protestantskou víru a stala se katoličkou.
Don Gonzalo vnitřně nesouhlasil se sňatkem padesátiletého muže s pětadvacetiletou ženou, ale byl ochoten svazek tolerovat. Skutečný problém byl v tom, že cítil nedůvěru k náhlému prozření nevěsty z bludů hereze k pravé katolické výře. Měl podezření, že Elena konvertovala jen na oko kvůli sňatku se zabezpečeným mužem. Tento názor dne po dni rostl, pod vlivem pátera Josého. Ten po celé roky žárlivě sledoval vliv Baltazara Junigy na duši jejich společného pána ,a teď vycítil šanci jak svého soka jednou provždy zničit.
Napětí mezi páterem a sluhou bylo přímo hmatatelné, ale don Gonzalo měl nyní dost svých starostí , aby se zabýval pocity a názory personálu. Baltazar mu pomohl s ranní toaletou a oblékáním a páter zatím četl denní rozvrh. Pak se společně přesunuli k ranní modlitbě v domácí kapli. Načeš provinciál střídmě posnídal a odešel do své pracovny.
Jako první ho navštívil velitel vojenské posádky.
Don Gonzálo byl přesto co nyní dělá mužem ducha a jednání s hrubým a omezeným španělským plukovníkem nesnášel, ale nebylo na vybranou. K prosazení své víry potřeboval jeho zbraně.
Dohoda byla dílem okamžiku.
Bylo rozhodnuto, že k osobní potřebě dominikána bude převedeno dalších sedmdesát vojáků. Jejich velitel si převezme od pátera Josého přesné pokyny.
Po jednání s vojákem je čas sejít do podzemí a bojovat s nepřáteli pravé víry z očí do očí.
Zpočátku ho přítomnost u výslechů trápila,ale časem i v této strašné činnosti našel jisté kouzlo. Představa jak svojí přítomností pomáhá vymícení kacířství byla povznášející.
A to jak se duše usvědčených a upálených kacířů očistí bylo vyvrcholením jeho snažení. Usedl do svého křesla v soudní síni a začetl se do protokolu.
Obžalovaným byl Henk van Heyedan. Bohatý kupec se suknem. Po udání byla v jeho domě objevena zakázaná kniha. Pří prvních výsleších vytrvale zapíral, ale po týdenní práci byl pomalu připraven na kajícné doznání.
Pokynul katovy, že má nechat předvést obžalovaného. V okovech přivedli asi čtyřicetiletého statného muže. Dalo by se říci, že ho skoro nesli. Jeho nohy byli zvláštním způsobem zhmožděné a oteklé. Asi některé z kostí nevydržely přiložené španělské boty. I když chtěl dnes vyzkoušet něco jiného, pohled na ubožákovy nohy vnukl donu Gonzálovi nápad. Klidným hlasem se zeptal: ,,Tak co pane van Heyedemane , nechcete se přiznat?“
Muž pouze odmítavě zakroutil hlavou.
Načež provinciál oslovil kata a jeho pacholky: ,,Přineste botu.Budeme pokračovat tam , kde jsme včera skončili.“
Pohled do tváře týraného mu ukázal, že zvolil správnou taktiku. Ta směs strachu a bolesti byla prostě nepopsatelná. Během chvilky byl vše připraveno. Vzpírajícího muže uvázali a jeho levou opuchlou a skroucenou nohu narvali do španělské boty. To byla jakási krabice ve tvaru velké boty až nad koleno. Jejích vnitřní velikost se dala upravovat pomocí pěti šroubů. Pokud kat chtěl mohl týranému nohu rozdrtit na kaši. Už když Henkovi botu obouvali, křičel nesnesitelnou bolestí. Utahování šroubů naplnilo soudní síň zoufalým nářkem. Vůle byla zlomena. Jeden podpis na přiznání a don Gonzálo může vynést rozsudek.
Upálen zítra o jedenácté.
Teď už všechno nechá na katovi. Je skoro jisté , že odsouzenec vymění rychlou smrt uškrcením před tím, než hranice vzplane za udání dalších kacířů. To ale dona Gonzala nezajímá , to je úkol pro jiné.
Po chvíli je povolán do další soudní síně, kde se další kacíř chce přiznat.
Na lavici leží přivázána asi třicetiletá žena. Podle množství prázdných nádob a oteklého břicha je poznat, že prošla vodní torturou. Než se rozhodla k přiznání byla přinucena vypít obrovské množství vody. Trychtýř leží i s několika zuby na straně. Zřejmě se bránila a zuby se vylomili.
Kat jí odvazuje a ona naprosto rezignovaným hlasem opakuje přiznání.
Ortel i čas je shodný s Henkem.
Po „dobře“ vykonané práci je čas na oběd.
Don Gonzálo jí sám v malé jídelně své rezidence. Po jídle si dopřál jednu sklenku ohnivého vína za svého rodného města a hodinový odpočinek.
Ve dveřích stojí páter José a je čas se vrátit k povinnostem.
Na psacím stole leží kupa protokolů, udání i rozsudků. Pomalu je třídí a stvrzuje svojí parafou. Když se s pomocí tajemníka probral až k samému konci té papírové hory, musí s vrátit do sklepení a pokračovat ve svém nelítostném ,ale povznášejícím díle.
Už na schodišti slyší zoufalý křik asi ženský.
Vejde do soudní síně a vidí asi dvacetiletou dívku přivázanou na železném křesle pod kterým kat udržuje oheň. Železná židle se rozpaluje a způsobuje nešťastnici strašlivé popáleniny.
Don Gonzálo nahlédne do protokolu a je mu vše jasné. Ta zrůda je obviněna z čarodějnictví. Není nic horšího.
Z té je třeba pravdu doslova vyrvat. Její černá moc jí totiž chrání od bolesti a celý ten křik bude jen pouhé divadlo.
Už jen letmý pohled na delikventku ukazuje její zarputilost.
Rozdrcené prsty na rukou po přiložení palečnice.
Do krve až na kost sedraná kůže z nohou po výslechu s použitím španělské boty.
A teď ohnivá židle a ona stále zapírá!
Nejdřív k ní promluví přívětivým hlasem ,ale ona jen chrčivě oddychuje.
Dělá že nevnímá!
Kat na pokyn dona Gonzala přinesl železnou botu.
Ta se neutahovala jako její španělská sestra, její požití bylo přesto hrozivé.
Uvěznili v ní nohu čarodějnice a začali jí nahřívat plamenem z pochodně. Aby si usnadnili práci, obložili botu dřevem. Pak už stačilo jen přikládat a čekat. Během pár minut se železo v ohni rozpálilo do ruda.
Křik ženy nabral na síle,ale stále nechtěla pravdu vyjevit.
Po několika předlouhých minutách upadla do bezvědomí a bylo ticho.
Kat nechal dohořet dřevo a nohu uvolnil. Na několika místech byli vidět kosti, všechna tkáň byla žárem zničená.
Dominikánovi vrtalo v hlavě jak dokáže takhle vzdorovat.
Ale bylo nutné pokračovat.
Temné síly si nesmí myslet, že on první z prvních pochybuje.
Katův pacholek vylil na ženu vědro vody a tím ji vrátil do bolestné reality.
Než se mohla vzpamatovat , měla obličej zakrytý obludnou železnou maskou s dlouhým prodloužením před ústy. Kat začal pochodní nahřívat tu trubku před pusou nebožačky.
Opět bylo třeba chvilku čekat. Železo se rozpálilo a tvář byla nemilosrdně spalována.
Horší ,ale bylo to, že se rozpálil i vzduch, který musela dýchat. Křik tlumený maskou pomalu zanikal, vše co v ženě dýchalo bylo popálené. Najednou se prudce vzepjala a pak poklesla.
Už se neozvalo ani jediné zasténání.
Přispěchal lékař, ale bylo už pozdě.
Čarodějnice zemřela.
To bylo pro našeho muže velmi nepříjemné. Nelitoval její smrti, stejně jí čekala hranice, ale to že neudala své společníky ho upřímně mrzelo. Teď čeká jeho muže obtížné pátrání. Nakonec vydal pokyn , jak naložit s ostatky té černé ovce.
Odvezou jí za město na pole kam se zahrabávají zdechliny zvířat a tam jí zakopou.
Jak nařídil, tak bylo bez prodlení vykonáno a don Gonzálo se vrátil do pracovny.
Tam už čekal jeho tajemník, aby si spolu probrali další den.
Ten vypadal slibně.
V jedenáct hodin bude upáleno jedenáct lidí,usvědčených kacířů.
Těch sedmdesát vojáků bude mít co dělat s udržením pořádku ,ale od toho tu přece jsou.
Páter José se pomodlil se svým pánem a odešel.
Teď přišel čas Baltazar Junigy.
Večeře a čas přes spaním patřili jemu.
Už čtyřicet let to tak bylo.
Ať už byl don Gonzálo čímkoliv zaměstnán , tyto hodiny mu nahrazovali kontakt s rodinou, kterou ztratil v pěti letech.
I tento večer začal tak jako ty tisíce předchozích. Bohatá večeře a řeč o tom co den dal nebo vzal.
Ale Baltazar měl na duši i jiné vážnější věci a rozhodl se využít jedinečné šance promluvit si o nich se svým pánem beze svědků.
Co vlastně trápilo věrného sluhu?
Byli to intriky páter Josého a dalších dominikánů proti jeho osobě.
Kořeny těchto problémů leželi v samém chápání života jako takového.
Mniši prostě nemohli přenést přes srdce že jejich vůdce a provinciál se stýká s laikem.
Jejich výchova je vedla k tomu,že mají milovat jen provinciála, papeže a boha. Pohled na svět touto optikou jim říkal,že jejich vůdce má mít rád jen papeže a boha.
Kam tedy měli zařadit laika Baltazara Junigu?
Sám za sebe byl Baltazar klidný, ani páter José ani nikdo jiný by se neodvážil zaútočit na něj. Strach měl o svou ženu Elenu a její příbuzné.
Dominikáni kolem rodiny jeho nejdražší rozprostřeli pevnou síť udavačů a čekali na svou chvíli. A právě tomu bylo třeba zabránit. Jediný kdo to mohl zastavit byl jeho pán.
Don Gonzálo vyslechl vše co trápí jeho věrného sluhu. Navenek nedal nic znát, ale uvnitř jeho duše probíhal velký boj. Má být věrný svému pánu a poslaní nebo má snad přimhouřit oko ve věci kde šlo o jeho jediného blízkého člověka.
Boj to byl úporný,ale krátký a předem rozhodnutý.
Don Gonzálo , hrabě Montecuccoli provinciál řádu Dominikánů ve španělském Nizozemí nemohl kvůli osobní citům zavrhnout své poslání a svého boha.
Jakmile Baltazar domluvil řekl: ,,Pokud tvá žena zůstane věrná ve víře , nemáš se čeho bát. To se týká i její rodiny. A teď už jdi!“
To strohé a předčasné ukončení společného večera předznamenalo události dne následujícího. Don Gonzálo ulehl rozezlen a plný hněvu.
Jeho spánek byl opět naplněn nočními můrami.
Duše i tělo ubohého muže se svíjeli v plamenech pekelných.
Svůj dopolední program omezil na minimum.
Před jedenáctou hodinou musel osobně vydat pokyn k upálení skupiny kacířů, ale ani tento akt víry ho neuspokojil. Vytrvale pršelo a hranice nechtěli vzplanout.
Nakonec se katovi a jeho pacholkům povedlo exekuci vykonat ,ale síla okamžiku bylo pryč. Po dvanácté se vrátil do rezidence, kde se už chystal na oběd, ale don Gonzálo hlad neměl a šel místo do jídelny do své pracovny.
Jakmile otevřel dveře uviděl Baltazara Junigu , jak skrývá pod svůj šat jeden z protokolů. V návalu hněvu k němu přiskočil a vyrval mu list papíru z ruky.
Rychle četl: ,,Zpráva o čarodějnických aktivitách Eleny von Beytechemové.“
Dál už nemusel pokračovat.
Jen křikl na úplně šokovaného sluhu: ,,Ty darebáku. To mám za všechnu důvěru. Ty jeden kacíři.“
Obviněný muž jen něco zablekotal,ale na obhajobu bylo pozdě.
Do pracovny vběhli stráže a jejich velitel Baltazara Junigu před očima jeho pána probodl dýkou.
Páter José vešel hned poté a začal se modlit za duši mrtvého.
Byl spokojený , plán mu vyšel. Baltazar je mrtvý a ti jak známo se hájit nemohou.
Jen musí rychle veliteli zaplatit slíbenou odměnu za vykonanou vraždu.
Don Gonzálo odešel do své osobní kaple.
Jeho hlavou znělo slova: ,,Pane bože, kdy z mých beder sejmeš to strašlivé břímě?“
Pán mu ale tuto chvíli nedal žádnou odpověď.
Po několika hodinách modliteb povolal pátera Josého a velitele své stráže na pozdní oběd. Měl strach zůstat sám. V jeho duši bylo po smrti Baltazara Junigi velká krvácející rána.
Snad doufal, že jí zaplní tito nový ,,přátelé“.
Za hrobového ticha pojedli a pak si připili vínem od města Cartageny.
Každý z mužů zapíjel něco jiného.
Voják si přihnul na ten měšec peněz, který dostal za úkladnou vraždu.
Páter si dopřál víno na oslavu toho , že je nenáviděný sok odstraněn z cesty.
Provinciál pil na staré přátelství i starého přítele , kterého dnes ztratil.
Všichni tři své poháry dopili do dna.
A právě v tuto chvíli prozřetelnost odpověděla donu Gonzálovi na otázku: ,,Kdy bude z jeho beder sejmuto to strašlivé břímě?“
Bylo to teď a na tomto místě.
Zemřel provinciál, zemřel páter a zemřel voják.
Nikdo nechápal co se stalo.
Jejich společná smrt zůstala obklopena tajemstvím .
Nikoho ani ve snu nenapadlo , že milující manžel a věrný sluha Baltazar Juniga otrávil pro jistotu láhev vína svého pána než si odešel pro ten udavačký protokol. Tak moc miloval svojí ženu,že byl ochoten v případě nouze zahubit svého pána.
Suďte jeho vinu shovívavě.