1548 - před Vánoci a hruškové oči vyprávějí

Obloha byla temně modrá jako čerstvě svařené švestkové víno a sem tam v rohu zaplápolá ohnivá louče. Chlapec, který se s těžkým pytlem šoural podél kamenné zdi, přišel na své obvyklé místo ke starému dřevěnému vozu před krčmou U Dvouhlavého čápa. Přeplněný pytel hodil do vozíku a narovnal svůj zkroucený hřbet. Kolem přeběhla hladová krysa. Jediný živý tvor, který byl v té době vzhůru. Bylo velice časně a chladno na to, aby se na tržišti objevil nějaký prodejce. Chlapec pohlédl nahoru. Do temné oblohy a v záři ohnivé louče pozoroval první letošní sněhové vločky. To mu připomnělo Vánoce. Pomyslel si, kdepak je asi tento rok stráví. Třeba půjde zase poslouchat půlnoční mši před katedrálu sv. Benedikta, pak si nechá polechtat žaludek chabou večeří tady v hospodě U Dvouhlavého čápa a celý Štědrý den pak zapije pěkným korbelem piva. Pohlédl na domovní znamení známého hostince a na tváři mu pohrával záludný úsměv. Zdálo se mu jakoby ty dvě čapí hlavy na obrázku svorně zaklapaly zobáky na souhlas. „Bud zdráv Martine,“ ozvalo se mu za zády. Na nedělní trh přišel první návštěvník. Byl to Fjodor, veselý chlapík s tlustými rudými kníry a neskutečnou chutí natáhnout každého ze svých zákazníku o nějaký ten krejcar. Fjodor je zelinář a pochází odkudsi ze severu a Martina má rád jako svého vlastního syna. Martin mu na oplátku vždy nechává stranou ty nejtučnější tresčí jatýrka a drží místo na každém nedělním trhu. „Zdravím tě, Fjodore!“ odpověděl Martin a začal z pytle vybalovat lesklá šupinatá tělíčka k dnešnímu prodeji. „Sněží.“ pravil a očekával veselou zelinářovu odpověď. „Všiml jsem si, Martine. Jestli bude takhle chumelit celé dopoledne budeme tu stát jako dva sněhuláci.“ Pravicí uchopil dvě mrkve, jednu přidržel u Martinova a jednu u svého nosu. Martin se pobaveně zasmál. „Ale kdepak máš koště? Správný sněhulák přece drží v jedné paži koště.“ Fjodor se rozhlédl. Z hostince právě vyšla hospodská s bujným poprsím a chystala se zamést zafoukaný práh. „Dovolíte paninko, Fjodor mlsně koukal ženě do výstřihu a rukou sahal po koštěti. Zachytila jeho pohled. „I ty, darebo jeden!“ vlepila mu facku rozdurděná hospodská. „Padej kam máš. Já nejsem žádná .. tentonoc, abys věděl. Mm!“ dupla si a práskla za sebou dveřmi. „Včera jsi mluvila jinak, Martičko,“ pravil pomalu rezatý zelinář a díval se na zabouchnuté dveře. Martin jen pobavené krotil hlavou a skrýval si úsměv na tváři. Fjodor zamířil zpět ke svému stánku se zeleninou. „To jsem celý já, hladil si červenou tvář. „Včera štěstí, dneska pěstí.“ Náměstí se tou dobou začalo plnit trhovci. Švestková modř pomalinku mizela z oblohy a bílého kyprého sněhu stále přibývalo u hlavní brány hned vedle ohrádky s kůzlaty seděla žena. Martin zpozorněl. Zaujala ho na prvních pohled. Byla to cizinka, měla rovné vlasy černé jako uhel splývající přes obě tváře až do půli hrudníku. Přes všechnu zašlou špínu na svých šatech však bylo poznat, že se jednalo o ženu bohatou snad i urozenou. Šaty byly brokátové a zdůrazňovaly barvu jejích očí - zelenou jako plané hrušky. „Kdo je to?“ zeptal se Martin. „Cože? Kdo?“ zarazil se Fjodor narovnávající na pult zelné hlávky. „Támhleta.“ ukázal Martin k bráně. „Tak je zase tady.“ zvážněl náhle Fjodor. „Salja. Vychází jen jednou ročně, vždycky poslední adventní neděli a sedává támhle u hlavní brány.“ "To mne zajímá, proč tam sedává?" „To je na dlouhé vyprávění, Martine,“ chtěl se zelinář zbavit dotěrných otázek. „Však, to nevadí! Podívej slunko, jěště pořádně nevyšlo. Lidi ještě spí, bude ještě dobrou hodinku trvat než začneme prodávat. Fjodore, prosím,“ žadonil Martin „vždyť, ty víš, jak umíš poutavě vyprávět.“ prosil. Fjodor ještě chvíli váhal, ale pak souhlasil: „Tak dobře, ale už žádné otázky.“
„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,“ vykřikl zvesela Martin a posadil se na špalek. “Tak poslouchej. Je tomu pár let, co na náš hrad přijela veliká družina odněkud z dalekých krajů. Přijelo spousta krásných vozů tažených koňmi i jinými prapodivnými zvířaty. Některá měla dlouhé nosy a šedou kůži vypadající jako kámen, jiná zase dlouhé krky až do nebe a některým ze zad vyrůstaly dva hrby. Mimo tato podivná zvířata přivezli ti neznámý opálení lidé i zvláštní plodiny. Veliké oranžové koule, velké asi jako tahle zelná hlávka, plné kyselé šťávy nebo dlouhé zahnuté ovoce žluté jako pět neděl staré máslo. Nikdy jsem neviděl roztodivnější věci.“ „Fjodore, vím, že zeleniny máš plnou hlavu, prosím, vyprávěj mi o té ženě.“ žadonil Martin. „Dobrá,“ poškrábal se Fjodor na nose v tom nejkrásnějším voze jela dívka. Byla to princezna. Princezna Salja. Široko daleko těch dnů nikdo neviděl půvabnější ženu. Nejvíc se však zalíbila princi Fridrichovi. „Myslíš tím našeho krále, Fridricha?“ „Ano, přesně tak Martine.“ Bylo to v době, kdy byl náš král ještě mladým princem. Cizinci však údajně nepřijeli do města nadarmo. Už dávno před tím, starý pan otec domluvil sňatek mezi krásnou Saljou a mladým králem a tak také byla svatba. Velkolepá. Slavilo se tři dny. Já sám jsem hradní kuchyni prodal to nejlepší, co jsem měl.“ „A nezapomněl jsi je ošidit o pěkné jmění, že?“ „No, také by se to tak dalo říct. škrábal se dál na nose Fjodor a rychle měnil řeč. „Král ji velice miloval a neustále ji zahrnoval bohatstvím. Jenže několik týdnů po svatbě se ukázalo jaká doopravdy je.“ „A jaká?“ vyděsil se Martin povyskočil na špalku a ten rázem spadl na zem. „Tak jak byla tuze krásná byla i velice zlá a libovala si v ohavných věcech. Vstávala časně ráno, aby nechyběla na jediné popravě kdejaké podvodníka. Koupala se v jehněčí krvi a za úplňku chodila tančit na hroby. Tajně se scházela s katem a libovala si v mučících nástrojích.“ „S katem? Vždyť to se nesmí, kdo se s ním setká musí být vyhnán.“ „Ano, ale taková byla královna Salja. Však to nejhorší mělo ještě přijít. Královně se narodil malý syn. Jenže nebyl našemu panu králi vůbec podobný. Měl oči po matce ale v jeho dětské tvářičce nebylo k nalezení ani jednoho rysu, který by potvrdil, že jeho otcem je král Fridrich. „A co se dělo potom, Fjodore?“ „Jeho veličenstvo rozhodlo o tom, že otcem malého chlapce je samotný kat a jak jsi sám řekl, ten, kdo se stýká s katem musí být vyhnán. Princezna Salja musela odejít. Jediné, co si stihla vzít s sebou, byl malý synek zavinutý v bílých peřinkách. Bylo těsně pře Vánoci a venku se pořádně chumelilo. Salja věděla, že maličký v takovém nečase venku s ní nepřežije. Proto jej položila sem,“ a ukázal na práh u dveří do krčmy Dvouhlavého čápa. „Nalezla ho stará matka hospodského při cestě na mši.“ „Chudáček,“ posteskl si Martin a odřízl macatému kaprovi hlavu. Své najmladší roky prožil tady v hospodě U Čápů a pak putoval z jednoho chudobince do druhého. Každým rokem od té doby přichází Salja sem do podhradí a vyčkává na svého synka. Martine.." „Počkej, Fjodore! Mám prvního zákazníka.“ „ Co si budete přát?“ Usmál se Martin na dívku zahalenou ve vlňáku a v jeho hruškově zelených očích se zablýsklo.