Co historie neobsáhne

Co historie neobsáhne

„Běda, z jak malých příčin se hroutí velké věci.“
Claudianus

„Na světě, totiž, je mnoho náhod a pomoc často přijde z rukou slabých, když mocní zakolísají.“
J.R.R.Tolkien

Napoleon I. Bonaparte vstával z polního lůžka toho dne časně, dřív než obvykle a dříve, než přikazovala vojenská disciplína. Cosi důležitého se mělo dnes začít rozhodovat a nebyla to bitva, na kterou se připravoval. Samozvaný francouzský císař dal na předtuchy jen tehdy, pokud je mohl opentlit názvem „vojenský instinkt“. Nebylo by vhodné, aby osobu takového věhlasu, jakým je Napoleon, našel sluha rozespalého v noční košili. Možná doma, v Paříži, ale ne na bitevním poli. Umyl se tedy, oblékl si uniformu, vypil sklenici vody a na hlavu nasadil třírohý klobouk. Neposnídal, než vyšel před stan do chladivého ranního vzduchu. Nadechl do plic vůni tábora. Jak miloval tenhle život, jak si cenil svých vojáků; zvlášť teď, když jich měl nedostatek. Tady mohl volně dýchat a neobávat se každou chvíli kudly do zad nebo otráveného jídla. Jeho muži jednali přímo a nepřítel neměl jinou možnost. Napoleon přešlapoval před svým stanem, pozdravil těch pár vojáků procházejících v tuto neobvyklou ranní dobu kolem letmým dotykem klobouku a čekal. Věděl, že posel se každou chvíli objeví. A nemýlil se.
Dusot kopyt běžícího koně na cestě k táboru. Přes napětí, které se ho zmocňovalo si chvíli vychutnával ten líbezný zvuk. Chyběl mu v Paříži. Klapot podkov na vydlážděné silnici byl jen otravnou kulisou velkého města, nemohl se s dusotem cválajících kopyt na udusané polní cestě měřit. V tom byl život a nespoutaná síla, kůň zdánlivě ničím nedržen napíná svaly a vydává ze sebe to nejlepší.
U hlavního stanu jezdec sesedl a pozdravil generála.
„Zpráva od Maršála Grouchyho, pane,“ oznámil. Krátce a stručně, tak jak se na vojáka sluší.
Císař odměřeně přikývl, převzal z mužovi ruky listinu a druhou rukou máchl ke stájím. Posel vzal koně za otěže a vedl ho určeným směrem. Napoleon vešel do stanu, a ještě než se posadil, spěšně otvíral depeši. Umíral nedočkavostí. Pro generála se to nesluší, ale zpráva od Grouchyho byla to nejdůležitější.
„Po porážce u Ligny vypukl v pruské armádě zmatek. Část ustupuje k Wavre, část k Rýnu. I kdyby se dokázali znovu dát dohromady, nemůžou se s Wellingtonem spojit včas! Neznají zdejší prostředí a jsou frustrováni porážkou. Dle pokynů pokračuji v pronásledování. Maršál Ney zatlačil Wellingtona od Quartre Bras. Jsou rozděleni.“
Zlatý Grouchy. Stručně a výstižně, tak, jak císař rád přijímal zprávy. Dobré nebo špatné. Tahle byla z těch velmi dobrých. Znamenalo to, že vojska té takzvané Koalice, vojska Rakouska, Pruska, Británie, Nizozemska a Ruska, jsou rozdělena! Arthur Wellington, který vedl britskou a nizozemskou armádu, a generál Blücher v čele sil Pruska a Rakouska jsou daleko od sebe. A mezi nimi Napoleonova Francie jako klín! Císař se spokojeně usmál.
„Nemůžou se spojit včas,“ psal Grouchy, schopný Grouchy pronásledující Prušáky se svou třicetitisícovou armádou. Císař vyšel před stan, šťastný dopis třímaje neustále v ruce jako vzácný poklad, a se šťastným úsměvem pokynul vojáku postávajícímu nejblíže.
„Pohneme se, poručíku. Máme nakročeno k vítězné cestě. Vydejte rozkazy, odtáhneme odsud. Na severovýchod, tam nás čekají posily s Maršálem Neyem a… Arthur Wellington.“

Ditrich věděl, že má příkaz nejvyššího rakouského kancléře vzbudit, pokud by to naléhavá zpráva vyžadovala. Má ho vzbudit, ať je kolik chce hodin a jakékoliv počasí. Ditrich byl ve službě knížete Metternicha už dost dlouho na to, aby věděl, že se nemusí obávat, pokud zpráva nebude stát za to probuzení. Pro Metternicha totiž žádná informace nebyla málo závažná, byl toho názoru, že každou vědomost lze zužitkovat. Ditrich jenom nebyl ve službách císařského nejvyššího ministra natolik dlouho, aby si byl jist, že tento příkaz platí i v případě, že vedle něj někdo spí. Po chvíli usoudil, že ano, a rozhodl se ignorovat štíhlou nahou dívku na druhé polovině postele. Se vší razancí, kterou si dovolil, zatřásl se svým pánem a čekal na odezvu.
„Kolik je?“ ozval se z pod přikrývky nevrlý, rozespalý hlas prvního ministra Habsburské monarchie.
„Půl páté, pane,“ zakoktal Ditrich a tváří v tvář tomu času vyslovenému nahlas začal pochybovat o důležitosti informace, kterou nesl.
„Světlo?“ zeptal se hlas už méně rozespalý, ale stále stejně nevrlý.
„Pomalu…ano, svítá,“ vykoktal sluha.
Kníže Metternich se neochotně posadil na posteli. Rozhlédl se po pokoji a s povzdechem se obrátil ke svému sluhovi: „Nejdřív odejdeš a počkáš venku, než se dáma oblékne…počkej! Ještě jsem neskončil. Aby ses venku moc nenudil, poslovi, co tu zprávu přinesl nabídneš občerstvení a koně dáš odvést do stáje. Pak mi ohřeješ vodu, doneseš šaty a necháš připravit snídani. Rozuměl?“
Dívka v Metternichově posteli otevřela oči, beze studu se posadila a s kočičím zavrněním se protáhla. Ditrich kývl hlavou směrem k hraběti, nezaskočen vodopádem příkazů, jen šťastný, že může opustit pokoj v tak trapné situaci.
Za chvíli se s dívkou ve vchodu do stanu málem srazil, když nesl lavor s vodou.
„Polož to sem,“ zavolal na něj kancléř. „A doprovoď dámu z tábora. Nerad bych, aby potkala někoho, kdo by si spletl její profesi…a neumí německy ani francouzsky.“
„Jak tedy mluví?“ pozvedl mladý sluha udiveně obočí.
„Jsme snad někde v Nizozemí,“ pokrčil rameny kancléř. „Kdoví, jak se tady mluví. Já se jí neptal.“
Chvíli sledoval odcházející dvojici, než se zvedl. Oblékl se, umyl a spokojen zasedl ke snídani. Spokojen nebylo to nejlepší slovo. První ministr dominantího státu proti-napoleonské koalice byl už dlouhou dobu spíš znechucen než spokojen. Znechucen vojenským táborem a vším v něm od nepohodlného lůžka až po nevyleštěné příbory. Znechucen hrubosí toho prostředí, nepohodlným cestováním. V neposlední řadě byl znechucen Napoleonem, který svým trapným návratem z vyhnanství přerušil Vídeňský kongres, který Metternich jakožto vrchol své politické kariéry dirigoval. A nejen to. Přerušil i největší společenskou událost roku, plnou hudby, tance, vína a žen. To všechno tady Metternichovi chybělo. Víno, které mu do stanu nosili, se nedalo pít a ženy, které se neustále objevovali v okolí vojenského tábora, on nenazýval ženami. Ještě, že potkal včera na projížďce tohle děvče, snad děvečka někde na statku, sorta, se kterou by se jindy nezabýval, ale ve srovnání s prostitutkami v okolí byla kněžnou.
Povzdechl si, teď je na řadě práce. Ditrich přivedl posla do stanu. Tak to mělo být, Metternich zásadně nečetl zprávy, které poslové nosili, ani si je nenechal přeříkávat od sluhů. Vždy je chtěl vyslechnout osobně, protože bylo možné, že nositel sám má nějaké povědomí o pozadí informace, jakou nese, a z jeho tváře se dalo ledacos vyčíst.
„Generál Wellington je zatlačen od Quartre Bras armádou v čele s Maršálem Neyem. Ti míří severozápadním směrem a pravděpodobně se před střetnutím s britskou armádou spojí s Napoleonovou hlavní údernou silou. Pruská armáda byla poražena u Ligny a ve vojsku propukl při ústupu zmatek. Část armády ustupuje podle plánu k Wavre, část neplánovaně k Rýnu.“
„Z toho vyplývá?“ zeptal se rakouský kancléř bez výrazu.
„Že se pravděpodobně nestihnou přidat k Wellingtonovi dřív, než na něj Napoleon udeří. Ten teď stojí mezi dvěma silami naší koalice…“
„…připraven jednu z nich rozdrtit. Připraven rozdrtit Wellingtonovu armádu, proti které je v přesile,“ doplnil Metternich poslova slova. Ten jen přikyvoval.
„Z čeho usuzuješ, že to nestihnou,“ kancléř poprvé pohlédl přímo na posla.
„Generál Blücher tak usuzuje, pane,“ prohlásil. „I kdyby se jim podařilo ústup zorganizovat včas, vzdálenost a neznalost prostředí jim nedovolí dosáhnout místa střetnutí včas. Navíc mají v patách Maršála Grouchyho s jeho třiceti tisíci. Museli by se dostat do pevnosti Wavre dřív než je Francouzi doženou. To by jim dalo šanci útok odrazit a pokračovat k místu setkání s Wellingtonem, ale mají to moc daleko.“
„Díky,“ mávl hrabě bezmyšlenkovitě rukou, což si zpravodaj správně vysvětlil jako signál k odchodu.
Kníže Klemens Lothar von Metternich dlouho mlčky pojídal svou snídani, zatímco Ditrich netrpělivě očekával nějakou reakci. Kancléř věděl, že v rohu jeho sluha přešlapuje jako na trní, ale rozhodl se ho nevnímat. Nejprve dojí svou snídani. Potom dá svolat zástupce koaličních států a jménem rakouského císaře s nimi vyjedná jak se zachovat v případě porážky. Jen pro případ…

Desátník pruské armády nervózně přešlapoval před generálovým stanem. Netěšil se na chvíli, kdy generál Gebhart von Blücher vyjde svým typickým vojenským krokem před stan a vyslechne si od desátníka zprávu o připravenosti koaličních sborů. Nenesl tak úplně špatnou zprávu. Naopak, nesl velmi dobrou zprávu, ale nesl ji pozdě. Měla přijít daleko dřív a desátník doufal, že generál si dodatek o smysluplnosti takto opožděné akce doplní sám. Nerad by mu totiž připomínal vzdálenost, jaká je od pevnosti Wavre dělí.
„Poslouchám, desátníku,“ ozval se strohý příkaz dřív, než se ve vchodu do stanu objevila Blücherova vysoká postava. Voják si odkašlal a po marném pokuse zbavit svůj hlas nervozity začal: „Armáda je konečně kompletní a jsme připraveni vyrazit, pane. Část, která se odtrhla při našem ústupu k Rýnu, se podařilo shromáždit. Jsme připraveni k postupu směrem na Wavre, pane. Pro úplnost musím dodat, že nálada ve vojsku je značně…nedobrá.“
„Co jiného od nich čekáte,“ zavrčel Blücher a poprvé se na posla podíval. „Prohráli jsme, desátníku. Máme za sebou porážku a jsme na ústupu, tak co jiného od vojáků čekáte?!“
„Co dál,“ pobídl už trochu smířlivěji desátníka po odmlce.
„Vévoda Wellington byl u Quartre Brass zatlačen na ústup…“
„Nevadí,“ prohlásil Blücher spíš pro sebe. „Quartre Brass není důležitá. S Napoleonem se střetneme jinde. Wavre je pro nás klíčová. Vyrazíme, desátníku.“
Gebhart von Blücher se zahleděl směrem, kterým tušil jmenovanou pevnost. Desátník ho sledoval, jak bezmyšlenkovitě poklepává jezdeckým bičíkem o holinky a nervózně přešlapoval. Stejně jako mnoho dalších ve vojsku k tomu muži cítil víc než respekt. Víc v negativním smyslu, bál se ho. Bál se v jeho bezprostřední blízkosti, ale cítil se bezpečně, když se jím nechal vést. Teď tu tiše stál a citil, že by měl něco dodat, ačkoliv mu při myšlence na vyčítavý pohled těch ledových očí běhal mráz po zádech.
„Generále,“ začal nejistě. „Wavre je vzdáleno asi čtyři dny cesty, ačkoliv to nemůžeme říct jistě…neznáme zdejší terén. Maršál Grouchy je nám v patách a jeho armáda čítá na desítky tisíc mužů. My jsme ztratili dost času, když jsme shromažďovali utíkající…ustupující vojáky po bitvě u Ligny…“
„Já to vím, desátníku,“ zarazil ho generál nebezpečně tiše, ale pohled k němu neobrátil. „Já náhodou to ustupující vojsko vedl. To já jsem ztratil ten čas. Taky vím, že Napoleonova armáda stojí mezi námi a Wellingtonem a taky vím, jak je tahle bitva pro budoucnost Evropy důležitá. Vím, že šance spojit se s Wellingtonem včas je mizivá, ale pokusíme se o zázrak. Modlete se k Bohu a k Panně Marii…“
„Jsem protestant,“ poznamenal desátník dřív, než se stačil zarazit.
„To je fuk,“ mávl Blücher rukou. „I kdybyste byl třeba Arab, tak se modlete k tomu, v koho věříte, abychom tam byli včas, protože Wellington se nesmí střetnout s Napoleonem bez nás…Napoleon prostě nesmí vyhrát!“

Cesta byla zdlouhavá a namáhavá. Pruští vojáci postupovali, jak nejrychleji dovedli. Ne snad, že by si každý jednotlivec uvědomoval nutnost obsadit pevnost Wavre včas a včas vyjet na pomoc anglické části koalice v čele s generálem Wellingtonem. Každý jednotlivec si ale uvědomoval blížící se francouzskou armádu v čele s maršálem Grouchym. Nezbývalo jim než doufat, že Francouzi, kteří je pronásledovali, znali zkratky a schůdnější cesty ve zdejší krajině stejně málo jako oni sami.
Generál Blücher jel v čele v sedle svého výstavního ryzáka a hlavou se mu honilo bezpočet myšlenek. Co by se stalo, kdyby nedorazil k Wavre včas. Co by se stalo, kdyby Napoleon opět zvítězil, což se zcela jistě stane, pokud proti němu bude Arthur Wellington se svým vojskem sám.
Z úvah ho vytrhl pokyn k zastavení vydaný důstojníkem po jeho pravé ruce.
„Proč?“ zeptal se rozhořčeně.
Důstojník ukázal na muže sedícího na kameni u cesty, který lhostejně ořezával nožem kus dřeva.
„Co takhle zeptat se na nějakou lepší cestu?“
„Víme, kudy máme jet,“ zavrčel Blücher, ale hned vzápětí si uvědomil, že mladší voják má pravdu. Pokud bude ten člověk rozumět alespoň francouzsky, mohl by jim ukázat nějakou kratší cestu. Beze slova popohnal koně k osobě na kameni.
„Pane,“ zkusil lámanou francouzštinou. „Pevnost Wavre. Znáte cestu?“
Rolník se rozzářil, ale zároveň pokrčil bezradně rameny.
Blücher se chystal otázku zopakovat, když muž promluvil. Jeho řeč byla taky trochu neumělá, ale byla to němčina: „Francouzsky umím málo a…nerad. Francouze nemám rád. Sebrali nám zemi. Radši německy. Opakujte, prosím.“
Přes svou povahu i vážnost situace se musel generál usmát.
„Překvapuje mě, že v těchto končinách slyším rodný jazyk,“ pokračoval tedy o poznání vlídněji. „Je to zde běžně?“
Zemědělec se zamračil, jak horečně uvažoval nad slovy končiny a rodný jazyk. Nakonec si smysl otázky odvodil a odpověděl: „Ne moc. Můj otec je…prodává zboží lidem…“
„Obchodník,“ přikývl Blücher trpělivě.
„Ano, obchodník, děkuji. Musím umět jazyky.“
„Smím znát vaše jméno, příteli?“ zeptal se Blücher obřadně.
„Hejla, pane. Německé jméno, pane. Znám víc jazyků, otec znal hodně jazyků. A vojáci tudy také často jezdí a zastavují se. Wavre je blízko. Často vojáci chtějí k Wavre. Wavre dobré pro vojáky…asi…“
„Stejně tak pro nás,“ usmál se generál za dnešní den už podruhé, což se dalo považovat za zázrak. Hejla bohužel nevěděl, čeho docílil.
„Znáš cestu? Myslím kratší cestu než po běžné silnici. Zkratku, jestli mi rozumíš.“
„Znám,“ připustil Hejla. „Ale musel bych s vámi. Nemůžu jen říct nebo ukázat. Ztratíte se, když neznáte…to tady.“
„Šel bys s námi?“ zeptal se Blücher tiše a v duchu už děkoval Bohu i všem svatým za zázrak.
„Půjdu,“ přikývl rolník bez zaváhání. „Ale nemám koně.“
„Kůň bude,“ ujistil ho generál spěšně a obrátil se k důstojníkovi za sebou. „Dáme si zde menší oddech, to zaprvé. Zadruhé, máme asi dva nebo tři volné koně, nebo se mýlím?“
„Dva a oba jsou bez podkov…“
„Nevadí. Toho muže unesou…nemá žádnou výzbroj, nepůjde s námi daleko a nepůjdeme po silnici. Dejte přivést bělouše, co patřil majoru Dennewitzovi.“
Blücher nesklopil oči před důstojníkovým káravým pohledem. „Měl to zvíře rád a byl to váš přítel, já vím. Ale úcta k mrtvým je jedna věc a vojenská povinnost druhá. A teď pohyb, majore, Wavre čeká.“

Gebhart von Blücher sledoval drobného muže, jak sesedá z mohutného bělouše. Za ty dva dny, co je Hejla doprovázel, značně zdokonalil svojí němčinu. Ani na chvíli neopustil místo v čele po generálově boku. Nešlo jinak. Cesty, kterými je vedl, byly krkolomné a zatáčely se tak často, že občas pruský voják pochyboval, za se skutečně jedná o zkratku. Pochyby byly ale to jediné, na co se zmohl. Ve chvíli, kdy svěřili svou důvěru do Hejlových rukou, nebylo cesty zpět, bez něj by nenašli ani cestu zpět. Generál mu ale věřil rád. Považoval ho za vymodlený zázrak a znamení, že Bůh se od nich ještě neodvrátil. Pohled, jaký se teď jeho očím naskýtal, jen potvrzoval jeho domněnku. Přímo před nimi se tyčila pevnost Wavre. Nebyla nijak zachovalá, ale pro vojáky, kteří v ní viděli téměř mytické útočiště a plahočili se k ní takovou dobu po neschůdných stezkách, byla krásnější než versaillské zahrady. Dokázali to, dokázali zázrak.
Blücher popojel k Hejlovi a oslovil ho nejměkčeji, jak byl při hřmotnosti svého projevu schopen: „Můžete znovu nasednout příteli. Zde se rozloučíme, ale toho koně si nechte. Nemám jak jinak vás odměnit za neocenitelnou sužbu, jakou jste nám prokázal. Věřím, že u Boha už teď máte svou odměnu. Ten kůň není nejmladší, ale má bezvadný výcvik. Bude vám sloužit dobře.“
„Děkuji,“ přikývl Hejla.
„Tak sbohem,“ rozloučil se generál stručně.
„Sbohem, pane,“ odtušil rolník a vážně se podíval generálovi o očí. „Vyhrajte, generále. Poražte Francii, víc od vás nechci.“
Ještě chvíli sledoval Blücher odjíždějící postavičku, než pobídl koně a zařadil se ke svému vojsku.
Chvíli v řadě hleděl s důstojníky na pevnost.
„Nebude to jednoduché,“ poznamenal mladý pruský major.
„Ne,“ odvětil generál. „To nebude.“
„Možná nás čeká bitva…“
„Možná…určitě, pokud nás Grouchy dožene. Zdi pevnosti ho nezastaví.“
„Zvítězíme?“ otočil se mladík na velitele pruského sboru.
„Musíme. Věřím, že ano,“ přikývl generál vážně. „A pak poběžíme Angličanům na pomoc, jak nejrychleji dokážeme.“

Kníže Klemens Lothar von Metternich seděl pohodlně opřen ve velkém polstrované křesle s nohama nataženýma před sebou a skříženýma v kotnících. Navzdory vážnosti situace vychutnával pohodlí, které zámek vlámského šlechtice nabízel. Fakt, že vleklou válku s Napoleonem možná přeci jen nebude možno rozhodnout hned, a zoufalá nutnost udržet protinapoleonskou koalici pevně semknutou byly důvodem, proč svolal nejvyšší kancléř rakouského císařství poradu ne nejbližší možný zámek místo provizorního a nedostatečně formálního prostředí vojenského stanu. Nebyli zde zdaleka všichni zástupci protifrancouzských zemí. Například rakouský císař se nestačil dostavit a nechal tak Metternichovi naprosto volnou ruku, i když zrovna teď za to jeho ministr dvakrát vděčný nebyl. Zvolna upil z dokonale naleštěné sklenky výborného vína a pohledem přelétl pohledem osazenstvo sálu.
Anglický ministr zahraničí hrabě Clancarty nijak neskrýval svou nervozitu. Arthur Wellington, nejproslavenější britský vévoda, byl vydán napospas francouzské převaze, pokud ovšem pruský sbor nepotká zázrak. Pruský kancléř naproti tomu nedával žádné vnitřní napětí znát. Jeho armáda měla osud Evropy ve svých rukou a on podobně jako Metternich rozkošnicky popíjel nejlepší víno, jaké jim zámecký pán dokázal sehnat. To rakouský ministr oceňoval. Ani on nebyl v klidu. Nemohl být, v sázce toho bylo příliš a všechno se zdálo příliš blízko krachu, ale politik hravě skryje každé vnitřní hnutí.
Ale ani se ho nesnaží neobratně zakrýt žoviálním vystupováním jako ruský car Alexander I. Metternich stěží potlačil nenávistné přivření víček, když zaměřil pohled na mohutnou postavu opřenou uvolněně o opěradlo Angličanovi pohovky. Mezi carem a kancléřem ležel všeobecně známý konflikt, všeobecně známá žena, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo na padesáti tisících mužů, kteří byli koalici přislíbeni a nestihli dorazit. Jistě, Rusko je daleko, ale to nic neměnilo na tom, že těch padesát tisíc teď koalici bolestně chybělo a později už nemusí být vůbec potřeba. Nicméně, pro Metternicha nebyl ruský car politik. Nebyl ani z poloviny takový diplomat jako jeho vlastní císař a i ten měl dost rozumu, aby za sebe nechal jednat schopnější osobu. I pruský vladař pochopil, že vyslanec potřebuje víc než korunu na hlavě, protože takt a schopnost jednat se zřídka dědí s titulem a žezlem.
Kníže odložil pohár na tác kolemjdoucího sloužícího a chystal se jednání začít, když se do vchodu přiřítil jeho náměstek. Fakt, že bez omluvy prolétl kolem dveřníka jasně říkal, že tahle zpráva vyžaduje klid. Rozhlédl se, aby se ujistil, že jeho odchod nevzbudí přehnanou pozornost a pohledem muže zastavil u dveří.
Pruský kancléř pozorně sledoval, jak se jeho mocnější rakouský protějšek obezřetně zvedl ze židle a zamířil ke dveřím. Neslyšel, o čem hovořili. Poznal, že náměstek řekl dvě slova…ne, vychrlil ze sebe dvě slova. A poznal také triumf v Metternichově úsměvu.

Napoleon I. Bonaparte si nasadil oblíbený trojrohý klobouk, zbavil naleštěné holinky neviditelného smítka a zahleděl se na vytasenou šavli, než ji vrátil na její místo.
„Jsem připraven, příteli,“ oslovil nervózně přešlapujícího chlapce, který na tu větu čekal. Vyšel ze stanu a důležitě převzal od podkoního generálova koně. Napoleon se beze slova vyšvihl do sedla. Přehodil neposlušný pramínek hřívy na správnou stranu a poplácal nádherného šedého hřebce po krku.
„Dnes vyhrajeme, Marengo,“ oslovil zvíře důvěrným hlasem. „A bude to naše největší a také poslední vítězství.“
Zahleděl se na shromážděné vojsko, potom na prostranství, kde bude podle všeho svedena bitva.
Ještě jednou se otočil k chlapci: „O dnešku se bude ještě dlouho mluvit, to si pamatuj. Bude se vyprávět o tom, jak Napoleon vyhrál u…jakže se to tady jmenuje?“
Chlapec se na chvíli zamyslel, než dal svému císaři odpověď: „Waterloo, pane.“
„Hmmm,“ Napoleon se otočil od chlapce zpět ke koňským uším a sotva slyšitelně ke zvířeti promluvil: „Napoleon I. Bonaparte se vydává vstříc dalšímu vítězství. Vydává se k Waterloo.“