Pověst o překrásné Anastázii a medvědech :)

Pověst o hradu Děvmed, medvědech a překrásné královně Anastázii

Na bílé posteli s nebesy v Kalhémském zámku ležela krásná, mladá, ale velice bledá žena, královna Anastázie. Po porodu svého prvního potomka, dcery Amélie se cítila šťastná i slabá zároveň. Přesto byla ráda, že byl porod bez komplikací a dcerka je zdravá.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. “Vstupte.“ „Dobré ráno, má královno, nesu vám snídani.“ „Děkuji ti, Jene,“ řekla potěšeně Anastázie, protože už měla obrovský hlad. Sluha roztáhl závěsy nad okny a místnost zaplavilo sluneční světlo. Královna radostně vyhlížela z okna. Nevšimla si, že Jen jí do pití přilil pár kapek z malé nádobky, kterou vyndal z kapsy, byl to jed. Nechal Anastázii podnos s jídlem na nočním stolku, uklonil se a odešel. Královna se s chutí pustila do jídla, a každé sousto zapíjela bylinným čajem. Nedlouho potom, co dojedla se jí udělalo nevolno a začala se jí motat hlava. Královna si myslela, že za tyto nepříjemnosti vděčí porodu a byla tak unavená, že si lehla a usnula. Když se až po dvou dnech probudila rozostřeným zrakem kolem sebe viděla spoustu lidí. Byl tu její dvorní lékař, několik sluhů i její muž Richard. Královna ale při vědomí nezůstala dlouho.
A tak to šlo několik let. Nikdo nevěděl, proč se královna ani po všech možných lécích a bylinách neuzdravuje, nikoho nenapadlo, že její sluha Jen, jí vždy, když se probere z kómatu dá do jídla jed a tak ji pravidelně udržuje neschopnou. Její muž Richard byl velmi nešťastný, chtěl své milovaní ženě pomoci, ale nevěděl jak, nic nepomáhalo.
Jednou, když se zase Anastázie probrala z bezvědomí, přinesl jí její sluha jídlo a pití. Načechral jí peřiny a vrátil se zpět pro podnos s jídlem. Anastázie neměla co dělat a tak pozorovala Jena, jak jí připravuje jídlo. Poprvé si všimnula, jak z kapsy vyjmul malou lahvičku a pár kapek nalil do jejího pití. „Jene, co mi to dáváš do čaje?“ ozvala se královna spíš ze zvědavosti než z podezřívavosti. Sluha ztuhl, ale ihned ho napadl spásný plán. „Vznešená královno, Váš lékař mi dal tento jedinečný bylinný odvar, měl by vám prý pomoci.“ Anastázie se s touto odpovědí spokojila, neměla důvod Jenovi nedůvěřovat. Ten se zatím potichu radoval, jak mu plán vychází. Dokud je královna nemocná, nemůže mít syna, takže nebude mít po smrti krále Richarda kdo vládnout. A Jen tam dosadí syna svého zámožného bratrance a ten z něj učiní svého vrchního rádce, už nebude muset sloužit, bude mít obrovské bohatství a vysoké postavení. Po tom sluha toužil.
Myšlenkami se ale vrátil zpět ke královně, která mezitím opět upadla do kómatu a odnesl prázdný tác.
Uplynul další rok a Richardovi rodiče se už nemohli dívat, jak se jejich syn trápí. „Richarde, jsi už rozumný muž a víš, že tvá žena není schopná porodit ti dědice trůnu. Po tvé smrti nebude mít kdo vládnout a náš rod vymře. Najdi si jakoukoli jinou ženu, která je schopná dát ti syna.“ Panovníka ale takovéto řeči jen popudily. „Raději nechám vymřít náš rod, než abych zradil ženu kterou miluji.“ „Jak myslíš, ale děláš chybu!“ rozlítil se jeho otec. „Na světě je tolik krásných žen a ty si nedáš říct.“ Richard už nemohl poslouchat řeči o tom, že si má vybrat jinou ženu nebo jeho rod vymře. Rozhodl se, že tuto noc uteče. Doslechl se o nedalekém opuštěném zámku v horách a doufal, že je tam nikdo nenajde. Chtěl s sebou i svou nemocnou ženu, doufal, že se jí na čerstvém vzduchu udělá lépe. Třem svým nejvěrnějším sluhům prozradil, co se chystá a uprostřed noci s nimi a se svou milovanou ženou uprchl do hor. Zámek byl ve skvělém stavu a byl i vybavený. Mezi sluhy které vzal Richard s sebou naštěstí Jen nebyl a tak se k Richardově radosti, po několika dnech v horách Anastázie probrala. Jednou u snídaně Richard řekl „Jsem tak rád, že jsi zdravá. Ale pořád nevím, co tě schvátilo za nemoc. Ani nejlepší lékaři a bylináři ti nedokázali pomoci.“ „Sama, netuším co mi bylo, ale je mi líto, že nezabral ani ten drahý bylinný odvar.“ „Jaký odvar, o žádném nevím, netuším co ti tvůj sluha dával, ale žádný odvar to rozhodně nebyl.“ „A já mu tak věřila,“ povzdychla si královna. Ale protože byla chytrá a znala intriky na dvoře, došlo jí, že jí sluha místo odvaru dával jed a také to řekla Richardovi. Ten neváhal a hned vzkázal dvěma svým sluhům ať Jena zatknou a vsadí do cely. Sluhové se vydali zpět do Kalhámského zámku a vše vyřídili Richardovým rodičům. „Je-li tomu tak, dobrá. Stráže, ihned ho přiveďte!“ Sluha se ale o tom, že ho chtějí chytit doslechl dříve, než tak učinili, a protože znal tajný východ z paláce uprchl. Dozvěděl se, kde žije Anastázie s Richardem a rozhodl se královnu zabít. Když v noci dorazil k spícímu zámku v horách, potichu se vkradl do paláce vzal spící Anastázii a unesl ji. Cesta vedla přes hory a sluha se rozhlížel po kamenité cestě, jestli je někdo nepronásleduje a v nedalekém křoví zaslechl kroky a praskání větviček. Po chvíli z křoví vylezl obrovský medvěd. Jen co se na něj sluha podíval, zapomněl na vše kolem sebe, seskočil z koně a vzal nohy na ramena. Anastázie pořád ještě spala a neměla potuchy o tom, co se děje kolem ní. A jak ji nikdo na koni nejistil, začala se pomalu z koně sesouvat k zemi. Přihlížející medvěd si ji se zájmem prohlížel, a když usoudil, že pro něj není nebezpečná a pravděpodobně potřebuje něčí pomoc. Přišoural se k ní a vzal ji opatrně do náruče a rozhodl se ji odnést do zámku. Tam se mezitím zjistilo, že královna zmizela. A tak když uviděli obrovského medvěda jak ji nese k zámku, mysleli si že jí chce ublížit a hodlali ho zabít. V té chvíli se Anastázie probrala. „Nevím sice, co se stalo, ale tento medvěd mi zachránil život. Zaslouží si odměnu, ne smrt.“ Sluhové i Richard schovali zbraně a medvěd opatrně položil Anastázii na zem. Ta se k němu obrátila a zahleděla se do jeho milých očí. „Děkuji ti, že jsi mi zachránil život, byla bych velmi šťastna, kdybys zůstal s námi na zámku. Každý den bych ti zařídila dostatek jídla i pití a všeho co by sis přál.“ Zdálo se, že medvěd královniným slovům rozumí. Ale jen se na ni podíval svýma velkýma hnědýma očima a odešel. Královna byla zklamaná, ale přijala jeho rozhodnutí.
O to větší měla radost, když další den zrána uviděla svého medvědího zachránce, jak se ještě s dalšími dvěma medvědy blíží k zámku. Přivedl s sebou i svou rodinu, pomyslela si šťastná královna.
Od té doby měl jejich rod v erbu medvěda. Anastázie svému muži porodila zdravého a silného syna, který se po jejich smrti stal králem. Ale ještě dlouho po jejich smrti se vyprávěli příběhy o překrásné královně, která se přátelila s medvědy. A na jejich počest dali lidé zámku v horách jméno Děvmed.