Plamen života prolog

Plamen života.

Prolog:

Kde začít?
Jak poskládat správná písmena ve slova, slova ve věty, věty ve sdělení?
Tento text nechce být dogmatem ani absolutní pravdou.
Jediné co chci je to, aby každý co jej bude číst o něm alespoň trochu přemýšlel.
Tím ,že se čtenář zastaví a snad i zamyslí ,ocení životní filozofii naší hlavní hrdinky o které chci psát.
Kdo je naše hrdinka a průvodkyně tímto příběhem?
Je to doktorka historie Věra S.
Naše setkání mělo velmi pikantní nádech.
Sešli jsme se před sedmi lety ,v době naší hospitalizace na psychiatrickém oddělení jedné nemocnice v Severních Čechách.
Vzhledem k tomu, že oddělení fungovalo jako smíšené, nic nebránilo kontaktům pacientů různého pohlaví. Já sám jsem byl hospitalizován ve stavu těžké deprese a v prvních dnech mne ostatní pacienti nezajímali ani co by se za nehet vešlo, ale s postupným zlepšováním zdravotního stavu jsem začal více pozorovat panoptikum lidských figurek ve kterém jsem se octl.
Ze všech spolu pacientů výrazně vyčnívala právě doktorka Věra S. už svým vzhledem.
Její poměrně malá postava byla korunována výraznou, vysoce oduševnělou tváří, která k psychiatrickému oddělení vůbec neladila.
Celé dni ve svém veškerém volném čase pracovala na nějaké, v té době pro mne neznámé práci. Neustále četla, zapisovala, porovnávala a třídila celé hromady listů papíru, fotografií, nákresů a map.Z počátku jsem se domníval, že je šílenou spisovatelkou, která se snaží sepsat kroniku světa, ale v tom jsem se mýlil.
Celý tento text na jehož začátku se teď nacházíte vznikl, jak už to v životě většinou bývá, jen díky náhodě.
Jednoho dne jsem byl zařazen na pracovní terapii a řízením osudu byla ve stejný den na tuto léčbu zařazena i Dr. Věra . V rámci této léčebné metody jsme měli vázat z motouzu provazové tapisérie. Ruční práce byly od dětství mojí noční můrou, ale v mém postavení pacienta jsem mohl obtížně odmítnout. Jedinou útěchou bylo, že má spolupracovnice vykazuje úplně schodnou neschopnost vykonávat i ty nejjednodušší ruční práce.
S přihlédnutím k situaci, jsme si naše neumělé motání provázků zpestřovali, z počátku nezávazným povídáním o počasí a jiných hlubokých tématech, ale zkuste vydržet pět hodin denně s nezávazným povídáním a přitom se zamotávejte do motouzu.
Jak jsem se pomalu , ale jistě domotával až k zoufalství začal jsem mluvit více o sobě, o svých zájmech, o lásce k historii a o svých toulkách po Čechách.
Dokud jsem neotevřel toto téma, tak naše komunikace byl spíše mým monologem. Ve chvíli, kdy jsem začal o historii a dějinách ,otevřela se Věra v pramen tak neuvěřitelných znalostí a vědomostí až se tajil dech.
Vydržela vést několika hodinový výklad o libovolné etapě dějin.
Později jsem poznal, že má i obrovské jazykové znalosti mrtvých i živých jazyků. Nikdy nemluvila o své chorobě nebo svém profesním životě před svojí nemocí.
Z útržků pozdějších informací jsem usoudil, že musela žít a pracovat ve vědeckém světě a že měla přístup i do archívů a k podkladům běžně nedostupným.
Je možné, že by naše historické rozprávění skončilo monologem mé vysoce nadané spolubesednice osud to však chtěl jinak.
Jak k tomu došlo?
Jednoho dne jsem chtěl taky přispět svojí kapkou do diskuze a zeptal jsem se, jestli navštívila horu Bořeň u Bíliny v Severozápadních Čechách.
Dodnes se sám sebe ptám jestli jsem tehdy raději neměl mlčet.
Můj život byl tehdy určitě jednoduší. Její reakce mě úplně ohromila.
Byl na ní vidět úlek a šok, ale snad i úleva.
Jakoby cítila, že tajemství, které nese by mohla vyjevit někomu jinému.
Viděl jsem jak přemýšlí co říci a jak to podat.
Začala otázkou zda jsem někdy slyšel jméno ,,Gechorus“.

Hora slunce a temnoty

Kdo je Gechorus?
To jméno jsem nikdy neslyšel a nebylo mi ani povědomé.
Začala hodně ze široka, abych pochopil co chce sdělit.
Ke kořenům celého příběhu vede dlouhá cesta a je třeba ujít velký kus cesty časem proti směru hodinových ručiček, ale nyní nepůjdeme až k pramenu celého děje.
Zatím se vrátíme do časů Keltů na našem území.
A tak začala pomalu a srozumitelně vysvětlovat tajemství svého života.
Mluvila klidným a vyrovnaným hlasem:,,Za časů starých Keltů žili mocní a velmi nadaní muži, kterým se říkalo Druidové. Tito mágové přebírali zkušenosti svých předků a stále je zdokonalovali. V mnoha oblastech vědění byli podstatně dále než jsme dnes mi. Pro své obřady využívali i oblast v dnešních Čechách. V této oblasti měli centrum svého vědění a zde prováděli ve spojení se silami zla své rituály. Tehdy se toto místo nazývalo Or-son. V tomto chrámu zla oslovovali ty nejtemnější síly a po desetiletích marného úsilí došli k cíly. Zprávy o místě chrámu a jeho podobě se zachovaly pouze v útržkách v jiných pramenech a snaha archeologů minulých století, zbytky chrámu najít nevedly k úspěchu. Brzy pochopíte proč.“
Ve své mluvě udělala dramatickou pauzu a pak pokračovala:,, A teď je třeba říci, že právě tady přišel na naše území Gechorus. Černí Druidové asi nevěděli koho svým vzýváním zla zhmotní, ale výsledek jejich činnosti je musel samotné šokovat. Gechorus je to nejčistší zlo stvořené lidskou duší. Může existovat v jakékoliv představitelné i nepředstavitelné podobě, ale vždy ho provází hrůza, bolest a utrpení. Jeho prvními obětmi po tisíciletém spánku se stali samotní vyvolávači temnoty. Na místě velechrámu zla se otevřela propast ve které celý chrám zmizel s Druidy. Z tohoto hrdla pekelného se do světa začala šířit nezměrná hrůza. Celé lidstvo cítilo hrůzu z Gechorusova dechu a na vlastní oči vidělo jeho armádu neživých v čele s Baliburem jeho nejvěrnějším pomocníkem. Hrůza, která zachvátila lid,musela být nezměrná. A z nezměrné hrůzy vznikají i naprosto jedinečné činy. Skupina Druidů se rozhodla zhmotnit Onrixe celé milénium spícího pána dobra a světla. Onrix vlastní bratr Gechorův byl jeho pravým opakem. Je asi dáno že dobro nemůže existovat bez zla. A tak nemohl Gechorus existovat bez Onrixe. Balibur s armádou neživých, kteří neustále vycházeli na svět z brány zla u Or-sonu se snažil zhmotnění Onrixe znemožnit, ale lidské zoufalství bylo silnější než nenávist. A tak ve chvíli kdy utrpení lidí dosáhlo vrcholu, dokázali bílí Druidové zhmotnit Onrixe.“
Na malou chvíli utnula proud své výřečnosti a pronikavě mi pohlédla do očí.
Pak pokračovala:,,Onrix může také existovat v jakékoliv formě.Na svět ho doprovodila jeho první pomocnice Arkana a její vojsko tvořené světlonoši. Všichni živí tvorové i sama bohyně matka země zatajili dech . Trvalo celých tisíc let, než se proti sobě znovu postavilo světlo a temnota, dobro a zlo, světlonoši a neživí, Arkana a Balibur, Onrix a Gechorus. Stále rostoucí síla neživých se utkala s armádou světlonošů, které posilovalo moře slz prolité trpícími lidmi. Už se zdálo, že zlo přece jen zvítězí, když celý průběh bitvy změnil zásah bohyně matky země, která už nechtěla vidět další utrpení a obrovskou skálou uzavřela chřtán pekelný. Neživý, kteří již nedostávaly posily, byli světlonoši poraženi a Gechorus s Baliburem museli odejít i když bohužel jen dočasně do zapomnění.“
Když dopověděla tuto báji, vůbec ničemu jsem nerozuměl.
Zmohl jsem se akorát na konstatování:,,To je všechno velmi pěkná pohádka.“
Ale zvědavost mi nedala a musel jsem položit alespoň jednu otázku:,,Co to vše má společného s horou u Bíliny?“
Věra klidně odvětila:,,Or-son se nacházel tam, kde dnes leží hora Bořeň u Bíliny. Ta skála podivného tvaru před mnoha lety uzavřela chřtán pekelný.“
Kdyby nemluvila tak vážně a přesvědčivě možná bych se smál, ale takhle mi běhal mráz po zádech.
Stále jsem si v duchu říkal,je to bláznivá ženská a já jsem cvok, že ji poslouchám.
Něco mne však nutilo ptát se dál.
Sama mne předběhla s odpovědí na nevyřčené otázky: „Asi vás zajímá, kde jsem ten příběh vzala a jestli mám důkazy pro tuto teorii“. Mám i nemám, ale pokud Vás to zajímá, ukážu co se mi podařilo zjistit!.“
Je jasné, že jsem souhlasil.
Odpoledne přinesla složku fotek a dokladů nadepsanou OR-SON- Bořeň.
Svůj výklad podávala svým zvláštním monotónním způsobem, jako by přednášela za katedrou a já dělal malého žáčka:,,To, že ten kopec přitahuje lidi je bez diskusí, že je jiný, než okolní kopce je taky fakt. Dále je třeba říci, že místní klima je jiné, než v okolí. Na Bořni se daří teplomilným rostlinám a jeho mikroklima je teplejší než okolí. To všechno se dá změřit. Teď to nezměřitelné. Mám tady nejméně deset zpráv od senzibilů, že na ně hora působí vysloveně záporně, že z ní přímo čiší zlo. Na to navazuje úplně katastrofální statistika nehod horolezců v tomto jednoduchém terénu a dále je tady hrůzná bilance dopravních nehod na silnici přímo pod kopcem. Na tomto krátkém úseku silnice zemřelo víc lidí, než kdekoli jinde v celé republice.“
Využil jsem, že na chvíli přerušila proud svých myšlenek a zeptal jsem se.,, A to je všechno?“ Hluboce se na mne podívala a řekla.: „Ne to není. To hlavní teprve přijde.“
Podala mi fotku nějaké skály na které byly tužkou zvýrazněny rysy obludné tváře.
Vykulil jsem oči a bylo mi vše jasné. Někdo si dal práci a před mnoho staletími vytesal jako varování do skály tvář samotného Gechoruse.
Eroze skálu vyhladila, ale jak jsem se později sám přesvědčil, na severozápadním úbočí hory tato podobizna zla zůstala do dneška.
V celém těle jsem cítil mrazení.
Říkal jsem si, že to není možné, ale vše nasvědčovalo tomu, že ano.
Byl jsem schopný vyslovit jen jednu otázku.,,Jak jste na to přišla?“
Odpověděla: „To je dlouhá historie. Jestli to chcete vědět, musíte vyslechnout příběh patnácti let mého života, který jsem věnovala hledání a sbírání podkladů.“

Jméno Gechorus

Druhý den jsem se musel zeptat na jednu důležitou věc.,,Obraz jsem viděl, ale jak se Vám podařilo zjistit jeho jméno?“
Místo krátké odpovědi zahájila svým nenapodobitelným způsobem další strhující přednášku:,,Je naprosto zřejmé, že na stopu Gechoruse mne nepřivedl jenom Bořeň. Vzpomínka na jeho zlo zůstala v lidech žijících v české kotlině po mnoho dalších generací, kdy se předávala ústní cestou z pokolení na pokolení. První psanou stopu jsem našla v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, jehož stěny jsou zdobeny neuvěřitelnou sbírkou zrůd a deformovaných lidských postav. Další stěna je zdobena divnými obdélníky a čtverci jakoby bez systému. A teď se dobře dívejte.“
Ze svých desek vytáhla dvě fotografie a jakýsi nákres.
Rozložila nákres a pokračovala.:,,Na tento papír jsem přesně obkreslila všechny čtverce a obdélníky ze stěny. Když se podíváte dá se z velikosti vypozorovat jakási linie čtverců.. Vezměte tužku a jeďte po ní.“
Vzal jsem tužku a táhl. Začala vznikat čára, která se klikatila jakoby náhodně po papíře.
Když jsem skončil, řekla mi jen jednu větu: ,,Teď přečtěte co jste napsal.“
Četl jsem:,, Gechorus.“
Byl jsem v šoku z té malby ze 14. Století.
Vykouklo na mne jméno zla, které tam někdo ve středověku schoval.
Teď přede mne položila obě fotografie a pokračovala:,, Tam, kde linie jména začíná i končí, jsou dvě asi nejvýraznější zdeformované postavy. Tady je jejich detail. Jsou sice namalovány jedna z profilu a druhá zepředu, ale zachycují stejnou zrůdnou tvář.“
Nyní vytáhla detail Gechorusova obrazu z hory u Bíliny a položila jí vedle detailů z Jindřichova Hradce a řekla: ,,Už tomu rozumíte?“
Když jsem se pořádně podíval, bylo mi vše jasné.
Obraz z kostela i hory vykresloval stejnou tvář.
Nezmohl jsem se na slovo
A Věra pokračovala:,,Zbytek zrůd ze stěn zřejmě zobrazuje armádu neživých. Ty deformace s jistou dávkou fantazie mohou napodobovat částečně zetlelá těla, která byla pochována do země.“ Odložila fotografie a pokračovala:,,Na kostele sv. Jana Křtitele je zvláštní i to, že nelze úplně přesně určit jeho stáří. Ve skutečnosti může být o dost starší než ze 14 století. Nedá se ani říci, jak jsou staré malby, tím méně, kdo je vlastně namaloval a proč. Prožila jsem tam půl roku, ale v hledání jsem se už dále nedostala. Je možné, že malby byly inspirovány tajnými a dnes asi zničenými evangelii, ale to je už jenom spekulace. Taky mohl být autorem člověk ke kterému se dostala v nějaké formě legenda o hoře slunce a temnoty a nechal se inspirovat tváří z hory, ale je možné, že zasvěcení lidé té epochy znaly i věci, které se naší doby nedochovaly.“
Podařilo se mi zformulovat otázku: „Našla jste potom stopy Gechoruse i jinde v Čechách?“
Na to mi bez váhání odpověděla:,,V Čechách jsem jeho stopu objevila ještě v nedostavěném gotickém kostele v Panenském Týnci u města Louny a na zámku Budyně nad Ohří, kde pracoval bájný alchymista Bavor Rodovský z Hostiřan.Když se podíváte na mapu tvoří Budyně, Panenský Týnec a hora Bořeň, skoro pravidelný trojúhelník a někteří senzibilové mi potvrdili, že do vrcholů tohoto obrazce se soustředí záporná energie, Všechny tato místa byla navíc osídlena velmi dávno a není vyloučeno, že už staří Keltové o tomto soustředění energie věděli.“
Po krátké pauze pokračovala:,, Teď, ale přejdu k hmatatelným skutečnostem.Na Panenský Týnec jsem se dostala náhodou a částečně na upozornění senzibilů. Je fakt, že torzo kostela působí impozantně. Jedná se o nedostavěnou hlavní loď, která byla ukončena zhruba ve 2/3 výšky oken. Hledala jsem v historických pramenech poznatky o místě, ale prameny mlčí. Dohledat se dá jen to, že stavba byla zastavena z válečných důvodů, ale písemné důkazy tohoto konstatování neexistují.Osobně si myslím, že kostel i klášter mohly sloužit jako zámek místa, kde se koncentruje zlo, ale stavbu nebylo možné dokončit, protože síly temnoty byly příliš mocné.“
Po této větě vytáhla 2 fotografie a pokračovala:,,Teď k přejdu k hmotným důkazům. Tady je fotografie zadní stěny chrámu. Podívejte se na vyčnívající kameny, když si je spojíte, dostanete nápis Gechorus. Na druhé fotografii je detailní snímek jednoho kamene. Je dobře vidět, že kameník vtesal do kamene něčí tvář.“
Po krátké pauze mi položila důležitou otázku:,, Není Vám povědomá?“
I když zub času zapracoval, musel jsem uznat. Je to ta tvář, kterou jste už viděl.
Je to Gechorusova tvář !
Má jisto jistě pravdu u nápisu by se snad dalo diskutovat, ale tvář byla naprosto zřetelná.
Napadla mne jediná otázka: „Kde leží v nápise ten kámen s tváří?“
Zdálo se mi, že otázku čekala a promptně odpověděla:,, Na samém vrcholu písmena G“
Musel jsem se zeptat na další věc: ,,A Vy sama cítila jste v chrámu nějakou neznámou sílu?“ Odpověděla pro ni naprosto netypicky jediným slovem: ,,Ne!“
Cítil jsem, že jsem překročil mez kam mě chtěla pustit a raději v tomto vyptávání nepokračoval.
Až do této chvíle jsem měl pocit, že funguji jako univerzální vrba, které chce svěřit své tajemství, ale teď jsem viděl, že informace jistým způsobem cenzuruje ať už ve svém nebo mém zájmu.
Pro příště jsem se rozhodl raději úplně vypustit osobní otázky na její pocity a zůstat pouze v obecné rovině faktů a hypotéz.
Když mi tato myšlenka prošla hlavou, pokračoval jsem otázkou:,, A co jste našla v Budyni?“
Bylo hned poznat, že to je otázka na kterou čekala a hned se vrátila ke svému obvyklému výkladu. „O tom, že Budyně byla v 15.století centrem alchymistických aktivit se všeobecně vědělo. Tyto aktivity se daly směle přirovnat k činnosti Rudolfa II v Praze.Méně už se ví, že alchymisté ve své činnosti nehledali jenom zlato a elixír věčného života, ale že se snažili pronikat až k branám poznaného nebo i za ně do míst, kde končí naše chápání světa. Právě tomuto bádání se věnoval tajemný alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan a okrajově i další význačný návštěvník zámku Tycho de Brahe. A právě Tychonovi poznámky mne zavedly na Budyni. V jednom dopise se Tychon zmiňuje o pánovi Janu Zbyňkovi Zajícovi i o jeho vztahu k okultním vědám. Náznakem se v dopise zmiňuje o strašlivém tajemství ve sklepení zámku. V první chvíli jsem myslela, že se jedná o chybný výklad, který mohl vzniknout při opisu a překladu původně latinského textu do češtiny, ale pak jsem se rozhodla provést výzkum přímo na místě. Budyně sama o sobě působí velmi zvláštně protože při výbuchu byla velká část zámku zničena. Podle jedné z verzí vybouchl moučný prach v sýpce. Dále je zámek poškozen i snahou při hledání zlatého pokladu, který měl snad po sobě zanechat pan Zbyněk Zajíc. K pokladu se později vrátím, ale zpátky k zámku. Co by vás hned na první pohled zaujalo, je zvláštní socha mužíka vytesaná z pískovce, která je asi osmdesát centimetrů vysoká, dnes ji najdeme v rohovém zkosení vchodu do zámku. Tento mužík z kamene stával na dnes už neexistujícím křídle zámku a podle pověsti se díval na místo ukrytí pokladu. Alespoň to tvrdí pověst, kterou mi vyprávěl sám kastelán.Kam se mužík díval dnes už nezjistíme, ale čí nese podobu se zjistit dalo. Při porovnání se zachovalou podobiznou Bavora Rodovského je naprosto jasné,že mužík z pískovce nese jeho podobu.“
Na moment utnula proud slov, ale hned pokračovala:,, Musela jsem si položit otázku, kdo a proč dal alchymistovu podobu kamenné soše. Je docela možné, že bych na tomto místě musela pátrání uzavřít, kdyby nepomohla náhoda. Jednoho dne jsem prováděla zaměřování dnes už nestojícího křídla , ve snaze lokalizovat přesně místo, kde stála pískovcová socha s tváří Bavora Rodovského, když ke mně přišel neznámý muž.
Představil se jako místní písmák a národopisec a zeptal se mě na čem pracuji. Vysvětlila jsem mu rámcově svůj zájem a naznačila mu něco o svých hypotézách.Na to mi odpověděl, že by mi snad mohl pomoci a odešel. Asi po hodině mi přinesl složku s několika listinami, které jsme začali ihned studovat. První listina byla nedatovaná podle písma se dala zařadit asi kolem roku 1650-1680 a byl v ní popsán konec života Jana Zbyňka Zajíce pána na Budyni. Byla zde popsána vášeň k okultním vědám a alchymii a zároveň bylo potvrzeno, že do této vášně investoval celý majetek a dědicům odkázal jen dluhy. Až potud jsem nezjistila nic co bych nevěděla i dříve. Zpráva, ale pokračovala odkazem na starší zápis o posledních dnech pána Zbyňka a zde stálo, že těsně před smrtí dokázal objevit velké tajemství, které mu dalo nevídané bohatství a že na sklonku života nechal vytavit a ze zlata odlít sochy dvanácti apoštolů a zlatou kvočnu s dvanácti kuřátky. Hned jsem si řekla, že jsem snad u zdroje legend o pokladu. Dvanáct zlatých apoštolů, kvočna a dvanáct zlatých kuřat to je zcela bez diskuse impozantní poklad. Nyní jsem si ale musela položit otázku. Proč umřel chudý a svým dědicům odkázal samé dluhy, když disponoval zlatem nevídané hodnoty. A další otázkou byla věrohodnost zdroje. Listina vznikla nejdříve šedesát ale spíše osmdesát let po smrti pana Zbyňka a ještě ke všemu se autor odvolává na starší pramen. Byla jsem v tu chvíli pevně rozhodnuta odkázat apoštoly, kvočnu i kuřata do světa pohádek, ale další listiny jim vrátily věrohodnost. Tímto faktem byla skica zachycující severní průčelí dnes již nestojícího křídla zámku. Toto křídlo mělo velice zvláštní výzdobu. Byla to kombinace kamenů světlejší a tmavší barvy, které ve zdi tvořily zvláštní tvary. Nemohla jsem ani popsat své překvapení . Tmavé kameny, které se v okolí vůbec nevyskytují tvořily nápis:Gechorus Rex. Muž co mi tento dokument přinesl, pozorně sledoval mojí reakci, ale neřekl ani slovo. Já také mlčela a přemýšlela. Co jsem viděla u Bíliny a v Panenském Týnci jsem nikomu neřekla, ten náčrt průčelí byl velmi starý, určitě vznikl před výbuchem zámku.“
Po krátké pauze položila více pro sebe než pro mne několik zásadních otázek: ,,Je možné, že zámecké křídlo bylo zničeno záměrně? Kdy vlastně to křídlo zámku stavěli? Je náhoda, že severní průčelí je otočeno směrem k Bílině? Kdo je vlastně Gechorus? A proč Gechorus Rex neboli Král? Král čeho? A kde je spojení mezi keltskými Druidy a pánem Zbyňkem Zajícem?“
Její otázky mi letěli hlavou, ale ona po chvíli pokračovala:,, Muž stále mlčel, ale bylo na něm poznat, že ví více než zatím řekl a ukázal. Vzal do ruky třetí dokument. Na první pohled bylo vidět, že jde o kopii velmi staré listiny. Byl to zápis z biskupství v Lovani v dnešní Belgii. Neznámý autor pravděpodobně mnich v Lovaňském klášteře popisoval, jak nejlépe bojovat se silami zla a jak uzavřít bránu pekelnou. Po přeložení do češtiny a dnešní mluvy by návod zněl přibližně takto. Bránu obklíčí dvanáct apoštolů každý z nich má u nohou jedno kuře. Ze strany severní postavíš jejich matku. Když jsem dočetla, zdálo se že na část otázek pomalu nacházím odpovědi. Muž pomalu promluvil. Kolem roku 1075 došlo v Lovani ke strašlivé katastrofě. Vymřelo skoro celé město. Církev si byla jistá, že jde o ďáblovo dílo. Když byla katastrofa zažehnána, sepsal opat kláštera tuto zprávu, jako návod jak postupovat ve stejné situaci, kdyby se měla opakovat. Muž sbalil své listiny do desek a řekl.: Teď už je jenom na Vás co z těchto indicií odvodíte, ale prosím Vás co nejupřímněji nehledejte poklad, mohla byste najít něco úplně jiného a způsobit zkázu sobě i mnoha dalším. Po této naléhavě vyslovené větě odešel. Hlavou mi letěla řada otázek, částečně již vyřčených a z malé části i zodpovězených. První otázka byla o co vlastně muži šlo. Zdálo se mi, že měl strach, abych nepátrala po pokladu, ale proč? Možností je více. Jako první mne napadlo, že ho hledá sám a má strach z konkurence, ale tato možnost se zdála nepravděpodobná. Podle jeho mluvy a dokladů, kterými disponoval bylo zřejmé, že na Budyni musí pracovat mnoho let a poklad pokud o něm takto ví tolik, už mohl dávno vyzvednout. Další možností bylo, že alchymistické bádání vedlo skutečně k výsledkům, které sebou přinesly otevření „Brány pekelné“ a umírající pán Zbyšek použil nabyté zlato k jejímu uzavření. V této chvíli bylo pro mne důležité zjistit něco o roce 1075 v Lovani. V první řadě jsem zjistila, že v tomto roce existovalo biskupství i klášter v Lovani. Dále jsem pátrala co se v udaném roce stalo. Odpověď ležela ve velké Flanderské kronice Jana de Guida. Na jaře došlo k vypuknutí do té doby neznámé nemoci, která zdecimovala obyvatelstvo kraje. Už Jan de Guid se zmiňuje o božím trestu, který postihl obyvatele města za jejich zpupnost a poživačnost.“
Po malé pauze pokračovala naléhavým hlasem:,,Na druhou stranu se kronika ani okrajově nezmiňuje o apoštolech, kvočně a kuřatech. Na první pohled bylo jasné, že listina neznámého nevychází z Flanderské kroniky, ale že to může být naopak. De Guid psal své dílo daleko později a musel vycházet ze starších pramenů. Je možné, že se mu nechtělo citovat detaily, které byly pro církev jeho doby nepřijatelné.Nyní jsem věděla, že listina, kterou jsem viděla, popisovala skutečný děj ale neznala jsem původ listiny. I v dalších letech jsem se snažila listinu dohledat, ale přes enormní úsilí se mi to nepodařilo. V zoufalství které mi tento nezdar přinesl jsem se několikrát na Budyni vrátila, ale neznámého muže se mi nepovedlo vypátrat. Nikdo mi neuměl říci, kdo to byl. Ve městě nikdo podobný nežil a nikdo ho ani neznal.“
Zde svojí přednášku ukončila.
A já se dostal k otázkám, které mi zněli hlavou. ,,Pátrala jste po stáří křídla zámku s nápisem?“
Nenuceně odpověděla: ,, Samozřejmě, je mimo jakoukoliv pochybnost, že tento trakt byl postaven Zbyňkem Zajícem a to v době, kdy pro něho pracoval Bavor Rodovský, což nakonec dokládá podoba kamenného mužíka s Bavorem. Kdy byla stavba ukončena je jasné, ale zkáza zámeckého křídla je zahalena větším tajemstvím. Prameny se rozcházejí, ale nejpravděpodobnější je výbuch moučného nebo střelného prachu.Zda byl způsoben úmyslně, aby zničil nápis to nevím a je dnes už nemožné to zjistit, ale vyloučit se to nedá.“
Po malé chvíli jsem položil další otázku: „ Vy se tedy domníváte, že Bavor při svých pokusech, které dělal pro pana Zbyňka dokázal najít spojení na Gechoruse a otevřel bránu pekelnou“? Nesměle a trochu zahanbeně odvětila:,, Než jsem zahájila svůj výzkum, tak bych se tomu s chutí vysmála, ale teď s tím co vím dnes, to považuji za jisté. Bavor byl úspěšný, ale vypustil na svět něco, co sice dalo obrovský majetek, ale neslo sebou tolik hrůzy, že umírající pán Zbyněk raději obětoval vše co měl k uzavření brány.“
Něco v mé hlavě vyhrkla další otázku: ,,To myslíte úplně vážně“?
Bylo vidět, že jsem se jí dotknul, ale asi jenom okrajově.
Usmála se trpkým úsměvem a řekla: „Já Ti rozumím, zdá se ti to nemožné. Umíš akceptovat nápis na kostele v Panenském Týnci i tvář vytesanou do čediče u Bíliny, ale tohle se ti zdá moc fantastické. Rozumím ti a chápu Tě. Prošla jsem stejným obdobím, ale řetězec indicií, které tu leží je jasný. Důkazy chybí. Je to pochopitelné, zanesl je čas.“
Odmlčela se.
Já také mlčel.
Trochu mne zarazilo jak plynule a nenuceně přešla k tykání
Zdálo se, že bylo protentokrát řečeno všechno.