Hrad Najštejn

Kroky okovaných bot rozeznívaly kamennou podlahu nádvoří. Zdálky připomínalo klusot koňských kopyt, ale jen z dálky. Majitel oněch nohou se koni rozhodně nepodobal. Spíše medvědu se podobala jeho postava. Oči jestřába s hustým obočím by propichovaly svým pohledem každého strážného, který by se mu opovážil vstoupit do cesty. Žádný však neučinil. Jeho šaty nepřipomínaly oblečení klasických šlechticů. Tam, kde měli jiní skvostný vyšívaný plášť, on měl hustou kožešinu. Kde jiní měli střevíce z nejlepší kůže, on měl tvrdé vojenské boty z počasím zčernalé jaloviny. Tvrdý věru brach.
Vstoupil nyní do hlavního sálu. I když se jednalo o opevněný hrádek, přesto tu bylo vše neobvykle tvrdě zařízeno. Jemné koberce byly nahrazeny kůžemi, nebo cikánskými koberci. Ty vysely i na bráně u vchodu do síně. Mohutná brána se nedala otevřít jedním člověkem a byla opatřena trámem na zablokování vstupu. Nad jídelním stolem vysela potrhaná tapiserie s erbem předchozích pánů hradu, rodu Alamsdorfů. Ti již dnes hradu nevládli. Hrad nyní patřil jemu. Pánu hradu Najštejn. V síni nyní přespávalo mnoho „vojáků“ jeho armády. Večer předtím nalezla jedna z hlídek konvoj moravských obchodníků dovážejících víno do němec. I když měl velkou váhu a většina by s ním nerada přišla do konfliktu, pitce nedokázal zabránit. V nedýchatelném ovzduší prošel kolem opilců a vystoupil po točitých schodech po boku síně. Tím proklouzl do svých komnat. Tam již bylo dýchatelněji. Sluha vyvětral a poklidil. Komnaty byly rozlehlé. Tvořilo je několik místností, původně jich nebylo tolik, ale pán z Najštejna neměl ženu ani děti, takže si volné komnaty přivlastnil. Tomu dobytku dole stejně stačí stáje a pořádná otep sena. Prošel tedy komnatou dozadu do menší. Na stolku stál džbán s tou trochou vína, které z karavany zbylo. Nalil si plný kalich, který byl z čistého stříbra. Nádherný tepaný kus. Toliko nepodobný okolní strohosti. Před ním klečela mladá žena. Nemohlo jí býti více než dvacet let. Neměla na sobě více než haleny a prosté sukně. Na několika místech byla sukně potrhaná. V náručí držela kojence. Možná rok starého, zabaleného do košile. Ten se nevěnoval okolnímu světu a spal. U dveří stál člověk. Ne moc přívětivý člověk. Křivé zuby, vychrtlá postava a tvář prorostlá strništěm o něm prozrazovala, že snad musel být zlodějem od narození bylo mu asi třicet. „Zařídili jste, jak jsem vám řekl?“ konečně promluvil pán hradu. „Jasně, veličenstvo. Před oborou jsme je svlíkli šaty roztrhali. Nechali jsme tam i zlomenou pečeť, co ten prťavec měl v dece. Ale kousek jsme vzali pro vaši potěchu. Podal mu zkrvavenou polovinu erbu.
„Ta krev je odkud?“
„Řekněme, že stráž, co je doprovázela, měla hódně blbej den.“ Uchichtl se.
„Šikovní.“ Pán hradu přistoupil k ženě, která svírala dítě div ho neudusila. Přitáhl si k ní židli a posadil se. „Víš co je tohle?“ Ukázal jí zlomenou pečeť. „Zn…znak hradu Borku.“ Plakala žena. „Správně. Strážního hradu Borku. Hradu, který decimuje mé poddané a ničí mi živnost. Víš ty vůbec, kolik udatných rytířů padlo za oběť té chátře? Desítky. Stovky!“ V hlase se mu zračila nenávist. „Brání nám v přepadech, zabíjí naše lidi a rekvírují nám majetek na který přijdou!“ Jeho vztek se zvyšoval. Celý v tváři zrudl a křičel na nebohou ženu, která se choulila strachy. „Přišel jsem kvůli nim o Květnovou i Březenec. Ty osady byly zdrojem potravin pro mé vojáky. Myslíš že mě to těší?!“ Vstal ze židle a odkopl ji do kouta. Žena se jen bezmocně tulila k dítěti. „Věř mi, že toho panského grázla z Borku bych nejradši popadl a podřízl jako svini!“ V tom se podíval na dítě s nebezpečnou sálající radostí. „Ale mám lepší nápad.“ Odstoupil od dítěte a odcházel. Pohár nechal plný na stole. Neupil z něho. Dva zbojníci u dveří se potutelně usmívali. „Vy se moc nesmějte. Vy jí s ním budete pomáhat.“

Bylo již léto. Mladý jinoch se proháněl na koni po polích kolem Jindřišské. Nebylo to daleko od hradu,ale stejně to bylo dál, než bylo jeho „veličenstvu“ milo. Mladík byl již dobře znán v každé chalupě kolem hradu. Zvláště pak anebo snad jen u ženského obyvatelstva. Vesničané se báli postavit proti loupežníkům z hradu Najštejna a tudíž ho nehonili s vidlemi, jak by to udělali jinému opovážlivci, ale jen slepě ignorovali jeho přítomnost. Právě i teď se vracel od dalšího úlovku. Ovšem pohybovat se na Jindřišské nebylo moc moudré. Byla přesně na půli cesty mezi Najštejnem a Borkem. Díky bohu Borečtí nevěděli, kde se přesně hrad nachází. Ale pořád hrozilo, že tu někoho z Borku potká. A to se jeho milostivému otci nezdálo. To se točilo jeho hlavou, když v dáli viděl jezdce v klusu.
„Vraťte se na hrad, mladý pane! Tady nemáte co dělat. Jestli vás tu borečtí zmerčí, stáhne vás Pán z kůže a se mnou ještě vytře podlahu.“
„Nebuď tak vystrašený.“ Vidíš snad někde nějakej erb? Není tu ani noha. Bojíte se zbytečně cucáci. A i kdyby tu byli, ztrestal bych ty psy svým mečem.“
„No právě.“ Potřásl jezdec hlavou. „To já na svý starý kolena nepotřebuju.“
„Pěkně jsi vyměkl. Kdysi jsi se nebál kácet Borecký jako mouchy.“ Usmíval se mladík.
„Hele nekecat a jet. Já nemám na starosti jenom vaše problémy. Stála aspoň za to?“
„Drobet. Ale spíše průměr.“ Nálada polevila. Odjížděli krokem k hradu.
„Ale měl byste si najít něco stálého. Ono je to bez paní hradu docela na draka. Ten potentát už taky dlouho nevydrží. Sekne to s ním a skončí to na vás. A pak si o ženských můžete nechat jen zdát.“
„Tys měl vždycky hubu nevymáchanou. Jak se to vyjadřuješ o mém ‘panu otci’?” Usmíval se mladík? “Mám tě nechat zmrskat?” “Tak s tím nepočítejte. Pořád bych vám jednu flákl jako za mlada...”
V tom za sebou zaslechli dusot kopyt. Několik koní jelo po cestě. Již z dálky viděli bílý erb boreckého hradu. Mladík se zastavil a hodlal svou statečnost bláhově dokázat v boji, ovšem to mu jeho opatrovník nemohl nechat dovolit. Srazil ho z koně. Sám seskočil a hodil ho do škarpy. Pak skočil za ním. Koně vyděšení z toho dění utekli a jako bonus škarpa páchla splašky a dešťovou vodou. Mladík se chtěl postavit na nohy. Jedna dobře mířená rána do žaludku tenhle problém vyřešila.
Jednalo se o Člena panské rodiny. To bylo poznat. Kolem bílého koně s stříbrem vyšívaným přetahem jelo na koních několik jezdců v plné zbroji. Na koni jel Pán Borecký. Starší muž urostlé postavy. O vlasy již dávno přišel, to mu však vynahrazoval hustý plnovous. Prsten na jeho ruce svědčil o dobré sklizni a hojnosti, ze které se těšil díky přivlastněným osadám. Také byly všechny osady vypsány pod sebou na jeho štítě a jejich malý erb umístěn pod velkým erbem Boreckým. Mimo osady Květnov a Březenec sem patřila také Pyšná, Jindřišská a Boleboř. Mladík byl dobře vzdělán, takže číst a rozpoznávat erby uměl. Mlčky se díval na tu maškarádu na koni. Za pánem jel kočár. Bohatě zdobený, vystlaný jemnými kožešinami norků a lišek. Á, královská rodinka si vyjela na výlet. Měl pravdu. V kočáře seděla seschlá žena ve fialových šatech s volánky a korunkou. To byla paní z Borku. Tu seschlou rašpli už viděl a dal by cokoliv, aby ji nemusel vidět znova. Ovšem mladou dívku vedle ní neznal. Měla útlý pas (až moc útlý na tehdější ideály) a bílá kůže se jí třpytila po vodopádu zlatých vlasů, jejichž neposlušná kudrlina překrývala vlahé modré oči a aristokratický nos. Bylo jí tak šestnáct.
Když skupina opustila místo na dost velkou vzdálenost, opustili úkryt. Páchli od splašků.
“Blbej náhodou nejste?”
“Hmm...”
“Ruplo vám v bedně jak se zdá. Takhle si hazardovat s pěti vojáky? No to je blbost!”
“Hmm...”
“Hmm? Hmm,co? Nic, radši nic. Jdeme. A hezky přede mnou.”
Vydali se náhradním dopravním prostředkem zpět na hrad. Pěšmo trvala cesta poněkud déle. O to horší bylo uvítání na hradě. Bez koní, bez hrdosti a ještě páchnoucí od splašků nebyli příliš opěvováni.
“Průser za průserem. Já ty zmije borecký roztrhnu. Udělám z nich sekanou! Ti by zasloužili...”
Mládenec nechal svého společníka, aby si od srdce zaklel a sám se vydal do lázně po točitých schodech z hlavního sálu. Bylo poledne, takže bylo všude plno zbojníků, kterým pach příliš nevadil. Někdy na to byli vlastní vinou hůř. Horší by to bylo, kdyby ho takhle viděla nějaká z poddaných. To by mu narušilo plány. Vešel do svých komnat a své chůvě poručil koupel. Když se vykoupal, objevily se před ním důvěrně známé černé jalovicové boty s okovanou podrážkou.
“Bavil ses?” Pán Najštejnský stál před ním. chůva ihned zmizela za dveřmi. Pán byl děsivý, ale že jí jde tak proti srsti nedokázal mladý Pán nikdy pochopit.
“Doufám, že ano, protože odjíždím a nechávám ti tu hrad. Věř mi, že si přepočítám každou unci vína, až se vrátím.”
“Hmm, hezký. Kam vůbec jedete? K Šumburku?”.
„K Boleboři. Pojedou tam benáčtí kupci do němec.“
„Hezký. Tak je ode mě pozdravujte. Nazdar.“ Mládenec se vydal k odchodu.
„Měl bys začít uvažovat o paní hradu.“ Zaburácel na něj při odchodu jeho otec.
„Jakou jako. Jsme loupeživý hrad. Která by se sem chtěla provdat? Stejně nemám zájem.”
“Řešení je nasnadě.”
“Děkuji otče za pomoc, ale trhni si nohou.”
“Takhle se mnou mluvit nebudeš! Nenechám se hodit do hrobu dokud můj syn....” Mladý pán zabouchl dveře a do konce dne neměl v plánu se s otcem setkat, dokud nevychladne.
Zbojníci odjeli bez toho, aby si otec a syn něco řekli.
“Vrací se! Naši lidi se vracejí!” Páže bušilo na bronzový zvon dříve z kostela. Za západu slunce dorazilo zpět do hradu několik zubožených a polámaných loupežníků. Z předchozího počtu skoro pětadvaceti mužů se vrátil méně než tucet. Mladík přiběhl s planoucí pochodní k vozu, kde na kůžích ležel jeho bezmocný otec. Kopí mu prorazilo pancíř a dorazilo až k játrům. Byl vlastně mrtev, jen si to ještě nestačil uvědomit. Jeho stříbrné vlasy padaly do tváře zbrocené krví. “Co se stalo?” Zařval na jednoho zraněného? “Ti kupci si zaplatili doprovod ze strážného hradu Borek. Rozsekali nás na kusy.” Krví zkropený starý muž se naklonil k svému synu a jeho slova zanikala v úderech zvonu. Té noci přísahal nový Pán z Najštejna, na žádost svého umírajícího otce, tu nejkrutější pomstu Boreckému pánu.
Uplynulo několik měsíců. Potemnělým nočním hradem procházela postava oblečená do temného saténového pláště. Mladý pán z Najštejna vstupoval do svých komnat. Rozžehl svíčku a ozářil tím značný počet spisů, map a seznamů rozprostřených po jeho stole. Kde jeho otec přestal, mladý Pán úspěšně pokračoval. V loupežném umění byl velmi nadaný. Za jeho vlády staly se Krušné hory nebezpečným místem pro všechny kupce. Získal zpět ztracené osady a nechal vybudovat na výsměch Borku tajnou osadu i přímo pod hradem Najštejnem. Bral si vše, po čem jeho duše prahla. Zlato, stříbro, vzácné látky, ženy, tím vším překypoval hrad k prasknutí. Nemusel se ani bát dopadení. Každé přepadení bylo přesně naplánováno a zorganizováno. I přes svůj úspěch mu však něco scházelo. Posadil se na křeslo a položil nohy na stůl. Zavolal si svého bývalého opatrovníka.
“Ježkovy voči!” Rohlížel se ten po komnatě. “To jsou mi novoty. Tak takhle se nerozjel ani pan otec. A že ten si taky nebral servítky.“
“Nová zásilka z Milána.” Ukázal Mladý pán nad sebe na tapiserii zobrazující svatého Jiřího a draka.
“Tak zásilka? Už i kecy se mění. No nazdar.” Usmíval se lapka.
Pamatuješ se na ten den před odjezdem mého otce na Boleboř? Jak jsme potkali Panskou rodinu z Borku.”
“Jo tó, to byla s prominutím od vás pěkná blbost. Takhle se nechat málem chytit…”
Mladý pán ho přerušil pokynutím ruky. “Navštívil jsi někdy Borek?”
“Nó…” zamýšlel se loupežník “To jo, mám ho prošpikovanej skrz naskrz. Teda pokud ho za těch dvacet let nějak výrazně nepředělali. Tenkrát to byla fuška, abych se tam pro vás…..” Loupežník se zarazil. “Obych se tam dostal.”
Pán nevěnoval jeho žvatlání pozornost. “Dokázal bys mi ho popsat?”
“To sice jo, ale k čemu to bude dobrý?”
“Radši se neptej a povídej.”
Již se úplně setmělo. Hrad Borek by působil opuštěně, kdyby v dlouhých intervalech neprocházely stráže. Mladý Pán Najštejnský se krčil na hradbách a jakmile stráž odešla, seskočil dolů na nádvoří. Dostat se přes stráže nebyl problém. Jeho opatrovník mu sdělil nejen rozložení hradu, ale i v jakých intervalech kde přichází stráže. Prosmýkl se kolem všech až do paláce. Tam proklouzl kolem stráží pomocí prázdných pokojů až ke komnatám spanilé dcery pána hradu. Pln očekávání vstoupil do pokoje. Ten byl ozdoben krásnými látkami a příjemně voněl. Přistoupil k lůžku, kde dcera pána spala a přikryl jí ústa, aby nemohla křičet.
Té noci někdo ukradl ze stájí koně a s největší pravděpodobností unesl i dceru pána z Borku.
“Jak to probíhá?”
“Jenom brečí a tříská kolem sebe. Kdybyste neřekl, aby jí nikdo nic neudělal, já bych jí vlepil…”
“To se opovaž! Zkusím s ní promluvit. Třeba přišla k rozumu.”
“Ale dávejte si pozor na létající nádobí. Mušku má ta křehulinka jako nikdo jinej.”
Pán z Najštejna vstoupil do pokoje. Ten byl k nepoznání. Z původně vkusně zařízeného pokoje se stala troska. Potrhané tapisérie visely ze zdí, skříně a poličky převrácené a rozmlácené. V rohu tohoto pokoje zkázy seděla krásná dívka s uplakanýma očima zabořenýma do opuchlých tváří. Pán vzal jednu posledních nezničených židlí a dosedl na ni. “Jak z ní tvá odpověď?” Pronesl autoritativím hlasem. “Ne.” pronesla již skoro zlomená dívka. “Přemýšlej, byla bys manželkou nejsilnějšího pána v Krušných horách…” “I kdyby to byl sám bůh!” Dobrá tedy.” Zaklepal na dveře. Dovnitř vstoupila roztřesená chůva. V rukou tác s pečenou koroptví a vínem. Klepaly se jí ruce a byla snad více zdrcená než dívka sedící před ní na holé zemi. Omluvným pohledem ulpěla na dívce, položila tác a rychle odešla. “Po jídle určitě změníš názor. A když ne, nic to na faktu, že budeš mojí ženou to nezmění.” Pán odešel z místnosti. “Počkej!” vkřikla na něj dívka a on se zastavil. “Nech mě aspoň vyzpovídat se v kostele.” Loupežný pán se podivil. “Dobrá, můžeš do Chomutovského kostela. Ale nesmí tě nikdo vidět. Pošlu s tebou stráže.”
V Chomutově byly právě páteční trhy. Kolem se pohybovalo mnoho kupců, řemeslníků a rolníků. I radní a konšelé se přišli podívat, co by se hodilo do jejich velkých domů, tudíž vůbec nikomu nebyl podezřelý krytý kočár přistavený k branám kostela Svaté Kateřiny. Z něho vystoupila žena se zahalenou tváří a s ní dva muži. Do zpovědnice vstoupila již sama. Odejmula si plášť a poklekla. “Otče odpusť mi, nezhřešila jsem, ale osud mě přivedl na zcestí.” “To je v pořádku dcero. Vyzpovídej se.”
Poté, co faráři popsala a řekla vše o svých nesnázích, ten rozčarován takovýmto jednáním nemohl mluvit. Chtěl pomoci této mladé dívce, ale ani ona neznala přesnou polohu Nanštejna.
“Počkej tu chvíli. Hned jsem zpět” Vyšel ze zpovědnice. Za chvíli se vrátil s plátěným pytlíkem. Podal ho dívce. “Vezmi tuhle čočku a až pojedete zpět, posyp s ní cestu.. Zbytek už nech na mně, má dcero.” “Jak vám to oplatím?” “Pak se domluvíme, ta čočka stála půl groše” Usmál se kněz.
Jak jí přikázal, tak udělala.
Klidnou noc roztřásl zvuk zvonu na věži. “Útočí na nás!” křičel strážný a svolával všechny k obraně hradu. Mladý Najštejnský Pán stál již na věži a zatřásl se strážným, aby mu ukázal odkud jdou kolik jich je a k jakému panství náleží. “Náleží? Odevšaď. Zprotivil sis celé Krušné hory, pane! Podívej se sám. Jsme mrtví!” Pán odmrštil strážného stranou a rozhlédl se dolů, kam předtím ukazoval. To co viděl mu vyrazilo dech. Viděl ze všech stran erby hradů. Nového Žeberku, Jizeří, Šumburku dokonce i Hasištejna a dalších. Nad všemi těmito erby však nejvíce byl zastoupen erb hradu Borek.
“Nesmí se dostat se dostat dovnitř! Uzavřete bránu!” Bylo však již pozdě. Všechny okolní hrady se spojili proti loupežníkům. Brána pozbyla funkce, neboť byli loupežníci v jejím okolí pobiti dříve, než ji mohli uzavřít. Rytíři a kopiníci nyní proudili nezastavitelně do hradu. Marná byla snaha některých zbojníků vzdorovat. Byli pobiti dříve, než vzali do rukou ostří. Nad tím masakrem dohlížel ze svého bílého koně Pán z Borku. Toho spatřil mladý Pán již z věže. Odplata za smrt otce neměla nyní účel. Hlavní bylo zachránit hrad. Jako šílený vlk vběhl do komnaty své budoucí ženy. Dívala se na jatka z okna a neskrývala radost. Popadl onu proradnou ženštinu a vyrazil směrem vzhůru. Jinam nemohl.
“Zdrhejte, pane! Už se dostali do obytného paláce!” Vzkřikl jeho bývalý opatrovník a přítel předtím, než se před ním skácel s rozdrcenou lebkou. Mladý pán popadl jeho meč a vojáka jenž zabil jeho přítele rozsekl vedví. Dívka jen křičela. Již dávno ztratila všechny smysly a jen visela za ruku, za niž ji mladý pán držel. Ztratil poslední zábrany a smrt přítele z něho udělala méně než žíznivého vlka. Proudy rytířů a vojáků proudily do hradu a s nimi je tu i Pán z Borku. Zahlédl ho, jak vjíždí do budovy. Vyběhl tedy až na vrchol strážní věže. Vojáci v čele s Pánem Boreckým se dostali až na vrchol věže a obklopili ho.
“Ani hnout, nebo ji svrhnu dolů” Vyhrožoval. Na důkaz, že na jejím životě mu již nesejde, přiložil k jejímu bělostnému hrdlu narezlé krví zbarvené ostří. “Opusťte hrad! Okamžitě!” Pán z Borku nyní vystoupil z davu a přistoupil k nim. “Zkončete to! Nemáte kam utéct!”
“To tahle mrcha taky ne. Klidně bych si mohl podat i vás. Pojďte o dvě stopy blíž a užije si volný pád a vaše hlava za ní! Jen pojď!”
“Dost!” Mezi zbrojnoši se prosmekla čtyřicetiletá žena. Zástěru měla od krve. “Nesmíte zabít svou rodinu!” Byla to jeho chůva. Napětí, které by se dalo krájet začalo nabírat mrazivou příchuť. Mladý Pán Hasištejnský jen vytřeštěně zíral, jak mu chůva vykládala jeho příběh, který pod hrozbou smrti musela dvacet let držet v sobě. A pak si uvědomil. Snažil se zabít svého otce a sestru. Mladý pán z Naj….Ne on už není pánem z Najštejna. Najštejn je sražen. Po hrůzných činech, které vykonal se již nemohl stát ani pánem z Borku. A snažil se oženit se svou sestrou. Takovým jako on, bůh ani člověk neodpouští. Pustil svou sestru ze sevření a meč svého mrtvého přítele upustil k nohám svého otce. Pak ustoupil o krok dozadu. Tam na něj čekala hlubina. Hlubina, na jejímž konci čekal jeho nevlastní otec, který jeho srdci patřil blíž než celý bezcenný hrad.
Hrad Najštejn byl v plamenech. Jen žhavé uhlí a pár pobořených zdí brzy zbydou po onom hradu pomsty a nenávisti. Hradu, který mu vzal syna, a by mu ho následně opět daroval a pak vzal navždy. Pán z Borku vzhlížel na planoucí ohnivé divadlo. Míchalo se v něm mnoho pocitů. Štěstí, že zachránil dceru, strast nad ztrátou syna… Seděl vedle nehybného těla přikrytého plachtou. “ Co s ním, milosti?” Optal se jeden z jeho poddaných. “Odvezte ho na Borek a pohřběte v rodinné hrobce.”
“A co rolníci? Slíbil jste jim odměnu, když pomohou hrad dobít.”
“Co by s přáli?”
“Město. Chtějí povolení vystavět město v údolí mezi hrady.”
“Dobrá tedy. Město se bude jmenovat po mém synu. Jiřím z Borku.”
“Město Borek?”
“Třeba. Mě už na tom nezáleží.”

Od této události uplynulo mnoho staletí. Událost se stala příběhem, příběh legendou. Hrad Najštejn zmizel z povrchu zemského. Zbyla z něho jen halda kamení porostlá travou postrádající tvar, třebas jen obrysy. Vesnice patřící hradu odpočívá pod hladinou přehrady. Hrad Borek byl zničen a pak přestavěn v zámek a byl nazván Červeným Hrádkem. Je stejně krásným a bohatým, jako před staletími. Město Borek zažilo dlouhou historii rozkvětů i pádů. Nakonec mu připadlo jméno Jirkov. Dnes je ho většina tvořena panelovými sídlišti, jejichž pětadvacet tisíc obyvatel netuší o příběhu odehranému kilometr daleko od nich. Ovšem jeden ho zná. Sedí v nejvýš položeném panelovém domě ze všech, sleduje pětadvaceti tisícovou osadu dříve nazývanou Borek, dopisuje poslední stránku této kroniky a odesílá je od Pardubic po Králiky, aby si ji přečetli ti, kteří rozumí řeči domů i klášterů a nebojí se jim naslouchat. Protože ten příběh se musel stát. Důkaz vidím přeci při pohledu z okna.