Plamen života-Hledání templu díl čtvrtý

Hledání Templu božího srdce

Hned jak jsme zasedli ke společné práci.
Vyhrkl jsem nedočkavě otázku, která mi od předchozího dne zněla neodbytně v hlavě: ,,Existuje vůbec město Bregenz?“
Odpověděla klidným hlasem , bylo jasné , že tuto otázku čekala:,, Ale ano. Ale musím začít od začátku. Po zjištění z internetu o nadaci tím i o řádu moje první cesta vedla do knihkupectví pro co nejpodrobnější mapu německy mluvících zemí. Bylo jasné , že Bregenz leží buď v Německu, nebo v Rakousku, maximálně mohl být i Jižním Tyrolsku na území Itálie nebo v německy mluvících kantonech Švýcarska. Po krátkém hledání bylo jasné, že můj Bregenz se musí nalézat na území Rakouska nebo Švýcarska. Další místa tohoto názvu nepřicházely v úvahu.“
Vyhrkl jsem otázku: ,,Proč ?“
Shovívavě se usmála a ze složky vyndala mapu střední Evropy a řekla: ,,Teď se dívej to co jsem nazvala středoevropský triangl spojuje Bílinu s její horou slunce a temnoty s Jindřichovým Hradcem a s německým městem Regenzburg. Teď si představ přímku z Bíliny na Regenzburg a protáhni ji směrem na jihozápad . No a teď si odměř vzdálenost od Bořně k Dunaji a přenes ji na přímku. Co jsi našel?“
Překvapením jsem nemohl ani promluvit.
Město Bregenz skutečně leželo tam kam mě Věra navedla.
Měla pravdu.
Uznale jsem pokýval hlavou a zmohl se na pouhé konstatování. „Tohle ti teda vyšlo, úplně fantasticky“.
Bylo vidět, že má z mého uznání radost.
A pokračovala: ,,Samotnou mě překvapilo jak snadné bylo město najít. Nebylo nic na světě co by se mohlo postavit mezi mojí maličkost a další pátrání. Tak jsem vyrazila. Když se dívám zpátky tak si říkám, že tady byla ještě šance něco změnit. Bylo mi už dost věcí jasných, ale pořád bylo možné zastavit tuto jízdu z prudkého kopce v autě bez brzd, ale nebyla na světě síla, která by mne od dalšího pátrání odradila.“
Po krátké filozofické vsuvce pokračovala:,, Město Bregenz bylo malebné poněkud ospalé horské město v rakouských Alpách. V duchu jsem se těšila na obrovský dominantní klášter, ale ten v Bregenzu prostě není. Moje pátraní začalo v telefonním seznamu. Řad vědeckých studií v něm nebyl. Nadace řádu vědeckých studií v seznamu byla, ale telefon byl zapojen na záznamník a na mé vzkazy nikdo nereagoval. U telefonního čísla byla k dispozici i adresa , ale byl jím jenom P.O.Box. A moje snaha o písemný styk byla úplně stejně úspěšná, jako pokusy o telefonické spojení. Ještě vyzkouším jméno ředitele nadace. Je jím pán se jménem Johan Swarz. Ale ani tento pán v seznamu není. Bylo nutné do pátrání zapojit hlavně nohy. Další tři dny byla mojí hlavní činností práce v terénu. Město bylo poměrně malé co se týče počtu obyvatel, ale poměrně rozsáhlé co se týče zastavěné plochy. Jak už to bývá u horských sídel nejenom v Alpách, ale i jinde bylo město roztažené v údolí podél vodoteče do úctyhodné délky. Aby bylo pátrání obtížnější nedílnou součástí Bregenze bylo několik osad nad údolím, která se od vlastního města lišily pouze dodatky. Začátek hledání ležel v centru města, kde stála nezajímavá radnice a kostel. Celý den jsem strávila v kostele a okolí hledáním stopy ke Gechorusovi, ale nic tam nebylo. Následovaly otázky k obyvatelům, ale úspěch se nekonal. Nebylo překvapením, že zde žilo několik rodin s příjmením Swarz. Je to konec konců jedno z nejčastějších příjmení v Německy mluvících zemích, ale žádný nebyl Johan a nikdo muže tohoto jména ani neznal. Trvalo celé tři dny než mi bylo jasné, že tudy asi cesta nepovede. Chtělo to nápad. Čtvrtého dne ráno jsem zašla na místní radnici a požádala starostu obce o možnost nahlédnout do obecní kroniky. Moje profese historika mi celkem snadno otevřela dveře pro jiné těžko dostupné. Kronika obce byla neobyčejně obsažná a podrobná. Při jejím podrobném studiu mi bylo jasné, že v obci se nalézal klášter už od ranného středověku. Dle kroniky v něm sídlil i řád okultních studií, který neměl statut církevní organizace, ale z blíže neuvedených důvodů směl v klášteře vykonávat svojí činnost. Bylo, ale naprosto nepochopitelné co se s klášterními stavbami stalo, protože do dnešních dnů se z nich nic nedochovalo. Abych se dobrala závěru začala jsem zpracovávat časovou osu o dějinách misteriozní stavby.“
Nadechla se a spustila historický výklad:,, Začátek dějin kláštera ležel okolo roku 1200. Poté následovaly dvě zmínky o řádu okultních studií v průběhu 13 a 15. století. Následoval popis velké povodně v 16.století a zápis o přestavbě pravděpodobně jako následek záplavy. Poslední zápis byl z konce 19.století a zmiňoval vysvěcení nového zvonu. A to byl konec. Jediný konkrétní údaj byla povodeň. Ztracený templ musel stát u vody. O bylo velmi divné, že zde nezůstaly žádné stopy v obecním názvosloví sídla. Marně jsem hledala klášterní náměstí, ulici nebo zahradu, tak jak je to běžné ve městech, kde takto dominantní stavba ovlivňovala životy lidí po tolik let. Na stole ležela podrobná turistická mapa. Jak bylo již zmíněno město bylo rozleženo v hlubokém údolí podél říčky, která musela být v době jarního tání zdrojem mnoha lokálních povodní. Na povodni ze 16. století , která klášter poničila nebylo nic nepochopitelného, aby se naši předci vyhnuli možnosti zničení města vodou, vybudovaly nad městem přehradu. Dívala jsem se na mapu a modrá plocha mně přímo uhodila do očí. Vnitřní hlas mi říkal To je to co hledáš. V tu chvíli mi došlo, že klášter nemusel stát v Bregenzenu, ale přímo nad ním proti proudu říčky. Mělo by to logiku. Jestli templ stál nad městem, byl při povodni nejvíce poničen a také je jasné, že se uvnitř města nedochovaly místní názvy, protože klášter stál vně hradeb. Teď bylo nutné zjistit, kdy byla protipovodňová přehrada vybudována. Vodítkem byla opět obecní kronika.“
Opět se odmlčela a když pokračovala její hlas nabral až hrozivý tón:,, A zjištěná fakta byla více než podivná. Vodní dílo bylo za bombastické kampaně, jak vyplývalo ze zápisu vybudováno v letech 1938-1939 pod vedením Rolanda von Stolera, jako dar nacistické vlády novým spoluobčanům východní marky, jak se tehdy v Hitlerově mluvě říkalo v Rakousku. To sice na první pohled nevypadá nijak podivně, ale při hlubší úvaze a vzhledem k době výstavby vyplouvá na povrch jisté znepokojující otázky. První otázkou je proč v době, kdy vrcholily přípravy na válku bylo obrovské množství sil věnováno budování hráze v údolí, kde nebyl žádný strategický průmysl a zdroj surovin. Druhá otázka byla ještě závažnější. Proč stavbu řídil Roland von Stoler. Je jisté, že Tobě i většině lidí toto jméno nic neříká, ale mne jako historičce je dobře známé. Von Stoler byl vynikající stavitelem, ale tím se ve své době neproslavil. Jeho činností, která ho učinila všeobecně známým bylo studium okultních věd a černé magie s jejichž pomocí chtěl A. Hitlerovi zajistit vítězství ve válce.“
Popravdě řečeno mne tato její informace zaskočila. Zatím se její výklad pohyboval v dávné minulosti, ale tato vsuvka nás přenesla do 20. století.
Nedalo mi to a položil jsem otázku. „Prosím Tě nezdá se Ti, že tato hypotetická konstrukce je až příliš krkolomná?“
Proti mému očekávání jí moje vpadnutí do výkladu nevykolejilo.
Pokývala hlavou a pokračovala. ,,Mé pocity byly úplně stejné jako tvoje. Taky se mi to zdálo příliš nemožné, ale rozhodla jsem se pro další pátrání v kronice. Kronika popisovala stavbu do detailů až překvapujících a to nejenom v popise slavností, které nacisté uspořádali při každém sebemenším stavebním úspěchu, ale i co se týče plánů a vlastního provedení stavby. V té době za mnou přijel můj tehdejší partner profesí stavař a inženýr. Je pochopitelné, že byl z profesionálního hlediska zvědaví, jak von Stoler stavěl přehradu. Šel se mnou do arcivu zahloubal se do technické části zápisu a po dobrých dvaceti minutách mi řekl.:No asi Tě zklamu. Ten Tvůj stavitel nebyl žádný genius. Když vezmu velikost hráze a její maximální napuštění, tak celá stavba je úplně neuvěřitelně předimenzovaná. Nebylo mi jasné co tím chce říct. Ale on pokračoval.: Když to trochu přeženu, tak ta hráz by vydržela i výbuch atomové bomby. Je to spíš betonový lépe řečeno železobetonový sargofák jako v Černobylu. Ten investor stavby musel být úplně na větvi z materiálových nákladů. Aniž to tušil, odstartoval můj tehdejší partner v mé hlavě smršť otázek. První a hlavní zněla: Proč von Stoler postavil tak předimenzovanou stavbu? Odpovědí mohlo být více. Jako první se nabízela možnost jeho chybného výpočtu. Tato možnost je sice hezká, ale prakticky nemožná na to se jednalo o příliš dobrého architekta. Další možností bylo, že nacisté měli s údolím další plány na průmyslové využití a chtěli přehradu zvětšit nebo zasadit do nějaké kaskády vodních děl. Pro tuto variantu, ale nic nemluvilo. Po vybudování hráze stavební ruch ustal a v údolí se od té doby nic nového nebudovalo. A ještě tu byla třetí možnost sice fantastická, ale reálná. Že von Stoler chtěl pod stavbou hráze něco navěky ukrýt. Sama jsem si říkala. Je vůbec možné, aby se někdo pokusil ukrýt místo, kde stával klášter pod vodní přehradu?“
Vzrušeně opakovala:,,V uších mi zněl hlas partnera jak říká „je to spíš betonový lépe řečeno železobetonový sargofák jako v Černobylu“: Co když mimoděk našel pravdu? Bylo nutné vyrazit k přehradě. Společnost při této cestě mi dělal můj partner a jeho kritičnost k práci von Stolera ho vůbec neopustila, už cestou mi ukázal ideální místo pro stavbu hráze a po výstupu na korunu stavby řekl.:Teď Ti řeknu jenom tolik, že tohle místo je absolutně nevhodné tady musel dělat boční založení, které stavbu prodražilo a navíc neuvěřitelně zkomplikovalo, když se podíváš po proudu tam, kde je vidět to zúžení údolí tam by se dalo stavět daleko levněji a i snadněji. Pokračoval technickým výkladem který mi připadal jako čínština. Jako resumé řekl: Tak teď je ti snad všechno jasné. Vděčně jsem se na něho podívala a přikývla. Problém byl v tom, že po stavební stránce bylo vše jasné. Ostatní otázky zůstaly nezodpovězeny. Indicie se daly shrnout následujícím způsobem.“ Typicky důrazně začala shrnovat fakta:,,Je mimo pochybnost, že zde stál klášter v kterém působil řád okultních studií ale stopa této stavby mizí koncem 19. století poslední zmínkou v městské kronice o svěcení zvonů. Dále je jasné , že se stavba nenacházela v okruhu hradeb města je nemožné aby tato architektonická dominanta zmizela beze stopy. Je prokázáno, že klášter stál u vody jinak by ho v 16. století nemohla zničit povodeň. Když půjdeme po vodoteči od města po proudu i proti proudu nenajdeme nic, co by se dalo považovat za zničené zbytky hledané stavby. Jedinou možností pro místo, kde mohl templ stát je von Stolerovo dílo. Tady končí výčet faktů, které jsou těžko zpochybnitelná a dál můžeme pouze dedukovat. Kdyby byla skutečným cílem stavby povodňová ochrana stačilo přehradu posunout o nějakých osm set metrů po proudu a mohli budovat s polovičními náklady, dalším šokujícím faktem je obrovské předimenzování díla a hlavně proč se vlastně stavělo v době, kdy celá říše pracovala na válečných přípravách.“
Její hlas se vrátil k normálu:,, Tady bylo nutné pozastavit proud hypotéz a vrátit se na zem. Bylo pro mne trpké si přiznat, že templ božího srdce je asi zalit kubíky betonu a zapečetěn zřejmě navždy vodami jezera, které zde vybudoval tak nelogicky Roland von Stoler. Co mi z těchto faktů a indicií vyplynulo?“ Na otázku si sama odpověděla:,, Zdálo se mi že cesta tady končí . Templ už nestál , řád vědeckých studií, který byl pokračovatelem řádu okultních studií, nikdo neznal. Nadace řádu byla absolutně nedosažitelná co teď? Můj partner odjel autem do hotelu a já se rozhodla pro procházku podél říčky do města. Mé myšlenky si žádaly utřídění a pěší výlet se mi zdál nejvhodnější, řešením. Rychle jsem sešla po schodišti pod hráz a chtěla vyrazit podél říčky, ale v té chvíli jako by do mne uhodil blesk. Kousek pod hrází stál u skalní stěny přilepený selský dům. Nebyl ani velký ani malý a na první pohled se dalo určit jeho stáří na nejméně tři sta let. Od hráze byl vzdálený ani ne sto metrů a v době výstavby asi dost trpěl, ale přežil. Nevím co to bylo, ale k tomu statku mne něco přitahovalo jako magnet. Najednou a můžu Ti říct, že to byla jako rána palicí mne uhodil do očí nápis nad vraty.“
Udělala dramatickou pauzu po, které řekla: ,,Stálo tam „Swarz hof“.
,,Tak to je Swarzův dvůr“ řekl jsem rychle, abych také něčím přispěl k Věřině monologu.
Usmála se a pokračovala dál:,, To máš pravdu. Šla jsem blíž a hledala nějakou stopu. Má činnost byla nečekaně odměněna. Vedle vstupu byla malá stříbrná tabulka ne větší než deset na deset centimetrů a na ní byl v černé barvě vyveden nápis „Nadace řádu vědeckých studií“. Doslova mi spadlo patro. Je vůbec myslitelné, aby nadace kterou hledám v mohutném klášteře a která vlastnila „starou smolovnu“ v Regenzburku sídlila tady doslova na konci světa. K „Swarz hofu“ nevedla ani silnice a zdálo se že jediný přístup je z hráze nebo podél potoka. Vedle tabulky bylo táhlo zvonku. Chvilka váhání a vidím svojí ruku jak tahá za železné madlo. Ticho údolí, které bylo rušeno jen šuměním stromů a klokotáním vody v říčce najednou prořízl jasný zvuk zvonu. Úplně mě překvapila jeho síla a to jak, zněl. Prostě se mi zdálo, že zvon zní nepatřičně ne jako z malého selského stavení, ale jako kdyby zněl z velkého prostoru. Nedalo se odolat. Zazvonila jsem podruhé a pak potřetí, ale na mé mohutné vyzvánění nepřišla žádná odpověď. Napadlo mě: jestlipak je zavřeno? Bylo! Zázrak ze „staré smolovny“ se neopakoval. A co Teď? Asi tady chvíli zůstanu a půjdu na hráz , snad tam někoho potkám a něco zjistím. Nohy byly rychlejší než mozek a na koruně hráze jsem byla rychleji než mi trvala cesta dolů. Po pravé straně říčky za vrcholem hráze byl malý domek. Musím tam jít! Ve dveřích domku stál asi padesátiletý muž a poměrně ochotně odpověděl na můj pozdrav. Chtěla jsem zahájit obecnou konverzaci, ale nešlo to. Otázka mi vylétla z úst úplně samovolně. Nevíte prosím co je to za dům pod hrází? Muž odpověděl otázkou: Myslíte Swarz hof? Já jen vyhrkla: Ano. Muž přikývl a pokračoval. Tak ten dům tu stál už dávno, před přehradou a i když to tak nevypadá, není to klasická selská usedlost, Protože se odmlčel musela jsem se zeptat: A co to teda je? Mlýn? Muž se usmál a řekl: Ale kdepak. Je to v podstatě sídlo, kde bydlel majitel zdejších solných dolů. Sůl se tady těžila určitě už ve středověku a tehdy jí po vodě odvážely do města. Těžba skončila někdy v 19. století a dnes už o tom prakticky nikdo neví. Zbyl akorát Swarz hof. Zase se odmlčel a já se zmohla na otázku.: A co je tam teď? Hrázný se na mne podíval poněkud pohoršeně a odpověděl: A co by tam mělo být? Dodnes dům vlastní potomek majitele dolů a já si myslím, že si tam může dělat co chce a Vám do toho nic není. Poníženě jsem položila poslední otázku: Můžete mi říci jméno majitele? Hrázný nadskočil a nakvašeně řekl: No zkuste hádat je to Swarzův dvůr. Co Vás tak asi napadne? No je to tak , je to Swarz Pan Johan Swarz! S posledním slovem mne nechal stát před domem a zabouchl bez pozdravu dveře svého domku. Trvalo mi snad pět minut, než ze mne spadl až tísnivý pocit z toho co mi tento domorodec sdělil a z formy, kterou použil. Byla to zajímavá lekce. Ani ve snu mne v tu chvíli nenapadlo, že to není ten den lekce poslední. Moje další cesta vedla dolů z hráze zpět ke Swarz hofu. Nedalo mi to. Musela jsem zkusit ještě jedno zazvonění. Opět beru za madlo a zvoním. Zvonění jak v katedrále pořízne ticho údolí. Pak bylo zase ticho, ale to netrvalo dlouho. Ozvalo se zaskřípění starého zámku a s mírným zavrzáním se dveře otevřely. Proti mně stál asi sedmdesáti pěti letý muž s ostře řezanou tváří a neobyčejně pronikavým pohledem. Zmohla jsem se na jediné.Dobrý den pane Swarzi. Muž se mírně uklonil a řekl.: Nemá cenu si hrát na schovávanou paní doktorko , dovolte abych se Vám představil jsem Johan Swarz!